Véňa Vajsman se narodil v prvním roce první světové války v Žitomiru, proto mu také v podsvětí říkali Véňa Žitomirský. Pokud očekáváte obvyklý příběh, kterým začínají životopisy řady sovětských zločinců – tedy vyprávění o smutném dětství v chudé rodině, kde otec pil a mlátil ženu, tak tentokrát to bylo úplně jinak. Rodina patřila k místním intelektuálům, otec byl uznávaný učitel a Věňova sestra se později věnovala vědě. V případě syna, ale jablko nemohlo od stromu padnout dál.
Tatínkovy zlaté hodinky
Véňa byl zlobivé dítě, snad dokonce zlobivé bez zjevného důvodu. Když mu bylo devět let, ztratily se tatínkovy zlaté hodinky. Otce ani nenapadlo, že zlodějem by mohl být vlastní syn a celou záležitost nahlásil na policii. Tam zaslepenou otcovskou láskou netrpěli a na kluka uhodili.
ČTĚTE TAKÉ: První masový vrah zabíjel lidi jako dobytek. Psal o něm i Bulgakov
Véňa se přiznal a putoval do polepšovny, což bylo zařízení, kde se patrně nikdy nikdo nepolepšil. Vydržel tam asi měsíc, pak utekl. Domů se vrátit nemohl, protože tam by ho policie snadno našla. Stal se tak jedním z miliónů dětí, které se toulaly Sovětským svazem, živily se žebrotou nebo drobnými krádežemi. Z Véni se stal kapsář, který okrádal cestující v tramvajích a občas také odnesl bez placení zboží z obchodu.
Jak Véňa rostl, začal být v krádežích velkorysejší. Už nepracoval sám, ale v partě, s kterou vykrádal vagóny. Tak se na světě objevil Véňa Žitomirský, jak ho znalo podsvětí. Pro ostatní byl Kuzněcov, Trachtenberg, Rabinovič nebo třeba Zilberštejn. Stihl i založit rodinu, ale starý způsob života neopustil. Jenže dostal první vážnější trest a putoval do pracovního tábora.
Když v roce 1934 vyšel na svobodu, měl upřímnou snahu svůj život změnit – kvůli ženě a dětem. Nastoupil do továrny, začal pracovat jako soustružník. Patřil dokonce k nejlepším pracovníkům, jeho fotografie visela na nástěnce cti, zvedli mu výplatu… jenže Vajsman jako by se pro tento způsob života nehodil. „Práce, domov, pivo u stánku na rohu a tak pořád dokola,“ zhodnotil později tuto etapu svého života. A tak se z Veniamina Vajsmana stal zase Véňa Žitomirský, který jezdil po Sovětském svazu, okrádal cestující, vylupoval byty, obchody.
K životu zločince patří i kriminál, tam Véňa Žitomirský strávil celou Velkou vlasteneckou válku. Zatímco jiní umírali na frontě, on se stal pravidelným „hostem“ nápravných zařízení systému GULAG. A stejně pravidelně, jako ho zavírali, také utíkal. Jenom ze sibiřského tábora na Dolním Amuru utekl třikrát.
Nakonec skončil v obávaném Sevpečlagu uprostřed Sibiře, kde vězni těžili dřevo a budovali železnici. Kolem byla jen tajga, bažiny a mráz. Pokusit se o útěk se rovnalo sebevraždě. Přesto Véňa uprchl.
Pátrací oddíly ho dlouho nemohly najít, strážní už si mysleli, že se uprchlíkovi jeho záměr vydařil, jenže osud si s Véňou ošklivě zahrál… Zabloudil v lese, kde teploty klesaly až na čtyřicet stupňů pod nulu. Když ho stíhací komando se psy objevilo na kost promrzlého, zachránilo mu to život. Omrzlé nohy napadené gangrénou ale táborový lékař už zachránit nedokázal, amputoval mu je nad koleny – to bylo později podvodníkovo „válečné“ zranění.
Zrození „hrdiny“
Skončila válka, skončil i Véňův trest… Na svobodu se dostal invalida bez prostředků, zůstalo jen pár starých známých z minulosti. Právě díky nim získal padělané dokumenty válečného veterána, ke kterým si pořídil dvě falešné hvězdy hrdiny SSSR a také důstojnickou uniformu. Véňa se překvalifikovat ze zloděje na podvodníka.
Takto ustrojen začal obcházet lesní a zemědělská družstva. Někde mu dali dřevo na zimu, jinde pytel brambor. Z toho se samozřejmě Véňovi hlava nezatočila, ale to byla jenom zkouška, jestli jeho fígl funguje. Mířil mnohem výš – na ministerstva.
Tam mu vysoké řády otevíraly dveře kanceláří šéfů resortů. Podle toho, o jaké odvětví se jednalo, měnil legendu o své původní profesi. Mluvil zasvěceně, do vět vkládal odborné termíny. Dojemně, ale důstojně vyprávěl svůj vylhaný válečný příběh a na závěr zmínil svou těžkou životní situaci.
Těch ministrů obešel celkem 27, což byla polovina vlády, a od žádného neodešel s prázdnou. Postupně tak získal 53 000 rublů na hotovosti, dvacet kabátů a stejné množství obleků, 30 dárkových balíčků amerických potravin. Protože obcházel i jiné instituce než ministerstva, získal také nejmodernější protézy nebo poukaz do lázní.
Majstrštyk se Vaismanovi povedl se členem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR Nikolajem Patoličevem. Toho přesvědčil, že přes své hrdinství za války je teď prakticky bezdomovec a poprosil ho, jestli by mu neopatřil byt v Kyjevě. Pantoličev zvedl telefonní sluchátko a obratem mu bydlení zajistil. O zařízení nového bytu se opět zcela bezplatně postaral ministr lesního průmyslu.
Chamtivost – Véňova zhouba
Začátek Vajsmanova konce přišel, když se opět pokusil vytáhnout peníze z ministerských kapes. Jedna verze říká, že obětí byl ministr průmyslu obráběcích strojů Aleksandr Jefremov, který měl dobrý odhad na lidi a podvodníka odhalil.
Ta zábavnější varianta mluví o ministrovi leteckého průmyslu Michailu Chruničevovi. K tomu se údajně beznohý Véňa dostavil jako kapitán Kuzněcov a vyprávěl mu historku, v níž zachránil život Stalinovu synovi Vasiliji. Jenže Chruničev se s Vasilijem Stalinem znal a vyřídil mu pozdrav od spolubojovníka. Vasilij by si určitě svého zachránce pamatoval, jenže nikdo takový ve skutečnosti neexistoval.
Podvodníka policie chytila, když si na ministerstvo přišel pro slíbené peníze. A soud mu vyměřil devět let vězení. Pokud vezmeme do úvahy, že to byla doba tuhého stalinismu, byl vlastně rozsudek mírný. Možná i na soudce zapůsobila stejně jako na oběti Véňova osobnost.
Když se Véňa Vajsman v roce 1959 (podle některých materiálů v roce 1961) ocitl na svobodě, vedly jeho první kroky do centrály moskevské kriminálky. Ostříleným kriminalistů vyprávěl, že už se polepšil, že už podvádět nebude a jestli by mu nezařídili důstojné stáří v některém z domovů důchodců.
Vlastně ani moc nelhal. V té době byl totiž už osobností tak nechvalně známou a kvůli chybějícím nohám i nápadnou, že jakékoliv podvody prostě nepřicházely v úvahu a nic jiného neuměl. Zní to neuvěřitelně, ale pracovníci kriminálky mu skutečně vyhověli. Pro jistotu mu ale bydlení zařídili mimo Moskvu.
Veniamin Vajsman, fenomenální podvodník, zemřel o deset let později na tuberkulózu. Dnes je mu věnovaný kousek expozice v moskevském policejním muzeu.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Bratr vlivného zbrojaře zastřelil v Kunovicích dva manažery. Mstil se za „podivný“ pád z posedu
Černá kronika SSSR: Uříznuté nohy jako kapitál. Beznohý Véňa doběhl Stalinovy ministry
Véňa Vajsman se narodil v prvním roce první světové války v Žitomiru, proto mu také v podsvětí říkali Véňa Žitomirský. Pokud očekáváte obvyklý příběh, kterým začínají životopisy řady sovětských zločinců – tedy vyprávění o smutném dětství v chudé rodině, kde otec pil a mlátil ženu, tak tentokrát to bylo úplně jinak. Rodina patřila k místním intelektuálům, otec byl uznávaný učitel a Věňova sestra se později věnovala vědě. V případě syna, ale jablko nemohlo od stromu padnout dál.
Tatínkovy zlaté hodinky
Véňa byl zlobivé dítě, snad dokonce zlobivé bez zjevného důvodu. Když mu bylo devět let, ztratily se tatínkovy zlaté hodinky. Otce ani nenapadlo, že zlodějem by mohl být vlastní syn a celou záležitost nahlásil na policii. Tam zaslepenou otcovskou láskou netrpěli a na kluka uhodili.
ČTĚTE TAKÉ: První masový vrah zabíjel lidi jako dobytek. Psal o něm i Bulgakov
Véňa se přiznal a putoval do polepšovny, což bylo zařízení, kde se patrně nikdy nikdo nepolepšil. Vydržel tam asi měsíc, pak utekl. Domů se vrátit nemohl, protože tam by ho policie snadno našla. Stal se tak jedním z miliónů dětí, které se toulaly Sovětským svazem, živily se žebrotou nebo drobnými krádežemi. Z Véni se stal kapsář, který okrádal cestující v tramvajích a občas také odnesl bez placení zboží z obchodu.
Jak Véňa rostl, začal být v krádežích velkorysejší. Už nepracoval sám, ale v partě, s kterou vykrádal vagóny. Tak se na světě objevil Véňa Žitomirský, jak ho znalo podsvětí. Pro ostatní byl Kuzněcov, Trachtenberg, Rabinovič nebo třeba Zilberštejn. Stihl i založit rodinu, ale starý způsob života neopustil. Jenže dostal první vážnější trest a putoval do pracovního tábora.
Když v roce 1934 vyšel na svobodu, měl upřímnou snahu svůj život změnit – kvůli ženě a dětem. Nastoupil do továrny, začal pracovat jako soustružník. Patřil dokonce k nejlepším pracovníkům, jeho fotografie visela na nástěnce cti, zvedli mu výplatu… jenže Vajsman jako by se pro tento způsob života nehodil. „Práce, domov, pivo u stánku na rohu a tak pořád dokola,“ zhodnotil později tuto etapu svého života. A tak se z Veniamina Vajsmana stal zase Véňa Žitomirský, který jezdil po Sovětském svazu, okrádal cestující, vylupoval byty, obchody.
K životu zločince patří i kriminál, tam Véňa Žitomirský strávil celou Velkou vlasteneckou válku. Zatímco jiní umírali na frontě, on se stal pravidelným „hostem“ nápravných zařízení systému GULAG. A stejně pravidelně, jako ho zavírali, také utíkal. Jenom ze sibiřského tábora na Dolním Amuru utekl třikrát.
Nakonec skončil v obávaném Sevpečlagu uprostřed Sibiře, kde vězni těžili dřevo a budovali železnici. Kolem byla jen tajga, bažiny a mráz. Pokusit se o útěk se rovnalo sebevraždě. Přesto Véňa uprchl.
Pátrací oddíly ho dlouho nemohly najít, strážní už si mysleli, že se uprchlíkovi jeho záměr vydařil, jenže osud si s Véňou ošklivě zahrál… Zabloudil v lese, kde teploty klesaly až na čtyřicet stupňů pod nulu. Když ho stíhací komando se psy objevilo na kost promrzlého, zachránilo mu to život. Omrzlé nohy napadené gangrénou ale táborový lékař už zachránit nedokázal, amputoval mu je nad koleny – to bylo později podvodníkovo „válečné“ zranění.
Zrození „hrdiny“
Skončila válka, skončil i Véňův trest… Na svobodu se dostal invalida bez prostředků, zůstalo jen pár starých známých z minulosti. Právě díky nim získal padělané dokumenty válečného veterána, ke kterým si pořídil dvě falešné hvězdy hrdiny SSSR a také důstojnickou uniformu. Véňa se překvalifikovat ze zloděje na podvodníka.
Takto ustrojen začal obcházet lesní a zemědělská družstva. Někde mu dali dřevo na zimu, jinde pytel brambor. Z toho se samozřejmě Véňovi hlava nezatočila, ale to byla jenom zkouška, jestli jeho fígl funguje. Mířil mnohem výš – na ministerstva.
Tam mu vysoké řády otevíraly dveře kanceláří šéfů resortů. Podle toho, o jaké odvětví se jednalo, měnil legendu o své původní profesi. Mluvil zasvěceně, do vět vkládal odborné termíny. Dojemně, ale důstojně vyprávěl svůj vylhaný válečný příběh a na závěr zmínil svou těžkou životní situaci.
Těch ministrů obešel celkem 27, což byla polovina vlády, a od žádného neodešel s prázdnou. Postupně tak získal 53 000 rublů na hotovosti, dvacet kabátů a stejné množství obleků, 30 dárkových balíčků amerických potravin. Protože obcházel i jiné instituce než ministerstva, získal také nejmodernější protézy nebo poukaz do lázní.
Majstrštyk se Vaismanovi povedl se členem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR Nikolajem Patoličevem. Toho přesvědčil, že přes své hrdinství za války je teď prakticky bezdomovec a poprosil ho, jestli by mu neopatřil byt v Kyjevě. Pantoličev zvedl telefonní sluchátko a obratem mu bydlení zajistil. O zařízení nového bytu se opět zcela bezplatně postaral ministr lesního průmyslu.
Chamtivost – Véňova zhouba
Začátek Vajsmanova konce přišel, když se opět pokusil vytáhnout peníze z ministerských kapes. Jedna verze říká, že obětí byl ministr průmyslu obráběcích strojů Aleksandr Jefremov, který měl dobrý odhad na lidi a podvodníka odhalil.
Ta zábavnější varianta mluví o ministrovi leteckého průmyslu Michailu Chruničevovi. K tomu se údajně beznohý Véňa dostavil jako kapitán Kuzněcov a vyprávěl mu historku, v níž zachránil život Stalinovu synovi Vasiliji. Jenže Chruničev se s Vasilijem Stalinem znal a vyřídil mu pozdrav od spolubojovníka. Vasilij by si určitě svého zachránce pamatoval, jenže nikdo takový ve skutečnosti neexistoval.
Podvodníka policie chytila, když si na ministerstvo přišel pro slíbené peníze. A soud mu vyměřil devět let vězení. Pokud vezmeme do úvahy, že to byla doba tuhého stalinismu, byl vlastně rozsudek mírný. Možná i na soudce zapůsobila stejně jako na oběti Véňova osobnost.
Když se Véňa Vajsman v roce 1959 (podle některých materiálů v roce 1961) ocitl na svobodě, vedly jeho první kroky do centrály moskevské kriminálky. Ostříleným kriminalistů vyprávěl, že už se polepšil, že už podvádět nebude a jestli by mu nezařídili důstojné stáří v některém z domovů důchodců.
Vlastně ani moc nelhal. V té době byl totiž už osobností tak nechvalně známou a kvůli chybějícím nohám i nápadnou, že jakékoliv podvody prostě nepřicházely v úvahu a nic jiného neuměl. Zní to neuvěřitelně, ale pracovníci kriminálky mu skutečně vyhověli. Pro jistotu mu ale bydlení zařídili mimo Moskvu.
Veniamin Vajsman, fenomenální podvodník, zemřel o deset let později na tuberkulózu. Dnes je mu věnovaný kousek expozice v moskevském policejním muzeu.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Bratr vlivného zbrojaře zastřelil v Kunovicích dva manažery. Mstil se za „podivný“ pád z posedu