Vzpomínky českých Vietnamců na jejich příchod do nové vlasti příležitostně dokumentuji přes 20 let, takže suchá čísla a data obsažená v následujícím textu doplní i autentické zpovědi.
V džungli proti Američanům
Le Suu, dříve majitel restaurace v Ostravě a předseda Sdružení vietnamsko-českých rodin: „Studoval jsem vojensko-technickou školu v Hanoji, ale čtyřpatrovou budovu zničil americký nálet a my studenti jsme i s učiteli museli do džungle. Studovalo se dál. Postupně se škola přesouvala hlouběji do nepřístupných hor, až jsme se nakonec ocitli asi dvě stě kilometrů od Hanoje. Výuka závisela na přezkoumání oblohy. Přiletí dnes Američané, nebo nepřiletí?
Proti okupantům jsem vlastně bojoval v první frontové linii. Smrti jsem se nebál, strach na bojišti vyvažovala touha po odplatě, vždyť úplně rozbombardovali moji rodnou vesnici. Američané podle mě pořád opakují staré chyby. Mají dost síly, ale málo rozumu. Proč musejí hned všude válčit a bombardovat? Samozřejmě, že je mi líto třeba nevinných obětí teroristického útoku na New York, ale nemělo v Afghánistánu zaútočit jen speciální komando, které by zlikvidovalo bin Ládina?
Do Československa jsem přijel v roce 1982 a v železničních opravnách a strojírnách jsem si doplnil studijní znalosti z vojenské školy. Uplatnil jsem dokonce dva vlastní patenty, které České dráhy využívají dosud. Ale nikdy jsem za ty patenty nedostal ani korunu. Na lidech mě zajímá pouze to, zda se umí slušně chovat a nebojí se práce. Komunista, či antikomunista? Žlutý, černý nebo bílý? Bohatý, nebo chudý? To je mi jedno.
S rasismem jsem v Ostravě neměl žádnou výraznou zkušenost. Mnoho Vietnamců ale vždycky bude mít s češtinou velké potíže a neporadí si s úředními listinami, proto jsem před mnoha lety založil Sdružení vietnamsko-českých rodin. V České republice jsem se i oženil, vlastně ještě v Československu. Manželka byla vedoucí obchodu s domácími potřebami v centru Ostravy, ale je to Pražačka.“
Všechno začalo v dětském domově
Historie vietnamské menšiny uprostřed střední Evropy se začala psát v druhé půli roku 1956, když do dětského domova v severočeské Chrastavě zamířila stočlenná skupina dětí, zhruba ve věku 7 až 14 let. A zůstala tam čtyři roky, do konce roku 1959. Akce byla součástí širší pomoci, kterou řídila Moskva na podporu Vietnamské demokratické republiky na čele s komunistickým vůdcem Ho Či Minem. Sovětský svaz tehdy přijal asi 1000 dětí a východní Německo (NDR) přes 300.
Radnice i muzeum v Chrastavě podnes opatrují dokumenty, které s pobytem menšiny souvisejí. Fotografie i autentická svědectví pamětníků, přičemž nejcennější jsou výpovědi samotných Vietnamců, které byly nasbírány po sametové revoluci. Nguyen Tung například na počátku druhého milénia vzpomínal, že v Chrastavě byl napřed označen pouze číslem: „Nemohli nás od sebe rozpoznat a problém jim dělala i naše jména. Já jsem nosil číslo 76, a to jsem měl úplně všude, i na pyžamu.“
Skupina vietnamských dětí v Chrastavě byla komunistickým tiskem prezentována jako válečné oběti, ve skutečnosti šlo o různorodou komunitu. „Žili jsme v jižním Vietnamu, rodiče v té době bojovali v džungli s jihovietnamskou armádou, a já jsem byl evakuován na sever. A pak mě vybrali do skupiny, která odjela do Československa, bylo mi 12 let. Některé děti ze skupiny už vůbec rodiče neměly, ale bylo mezi námi i hodně prominentů, děcka nejvyšších funkcionářů Ho Či Minova režimu,“ vzpomínal Nguyen Tung.
Komáři se ženili aneb Osmdesátiletí kmeti
Roky plynou jak voda, takže dosud žijící vietnamské děti z dětského domova v Chrastavě nyní dosáhly věku 77 až 85 let. Některé bychom možná našli i v České republice, drtivá většina chrastavských dětí ale žije ve Vietnamu a jednou ročně se prý stále schází v Hanoji. A na srazu si údajně zazpívají lidovou písničku Komáři se ženili, kterou se naučily právě v Československu.
Začalo to Chrastavou, nyní v České republice žije 70 tisíc Vietnamců se statusem cizinců, tedy s dlouhodobým či trvalým pobytem. Další osoby vietnamské národnosti získaly české občanství a celkově jde nejméně o stotisícovou menšinu.
Na pamětníky z dětského domova ve Chrastavě jsem sice nikdy nenatrefil, ale vyzpovídal jsem řadu Vietnamců, kteří do Československa přiletěli za Husákovy normalizace.
Na tržnicích jsme prodali zdraví
Van Hoi Dinh, podnikatel, Praha: „Do Československa jsem přijel v roce 1978, rok po Chartě (směje se). Na Vysoké škole báňské v Ostravě jsem studoval geologii a učil se japonsky. Víte, jak se řekne japonsky Ostrava? Sama jama. Teď žertuji, ale v Ostravě jsem opravdu studoval. A také prodával na tržnici, i když spíše jsem tam prodával svoje zdraví. Dlouhodobé postávání venku v mrazech a větru udělalo z mnoha mladých Vietnamek neplodné ženy. Muži zase trpí revmatismem a záněty kloubů.
Napřed jsem tiskl něco jako vietnamský samizdat, osm okopírovaných stran scvaknutých koněm. Později jsem začal vydávat i profesionální barevné časopisy pro české Vietnamce. Vždycky mě však mrzelo, že naši redaktoři byli izolováni od českého novinářského prostředí a toužil jsem po společném česko-vietnamském časopise, který by rády četly obě komunity. To se nepodařilo.
Dvě třetiny Vietnamců žijí v Česku jako cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Získat občanství je stále těžké. V žádné jiné komunitě přitom nenajdete tolik podnikatelů, platíme daně, ale na každé dítě vynakládáme více prostředků než Češi, protože jsme cizinci. Za dceru jsem platil čtyřicet tisíc korun ročně, jen aby mohla chodit do mateřské školy. Česká republika nám dveře pouze pootevřela, můžeme zaklepat, ale často býváme odmítáni. A pořád jen klepat, to je i určitý druh ponížení.
Pokud jde o Vietnam, omezím se na Havlovo heslo: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Asie je specifická, představme si úplnou demokracii v Číně. Hned by skončila občanskou válkou.“
Deska pro vůdce komunistů
Děti zasloužilých vietnamských revolucionářů, které v letech 1956 až 1959 pobývaly na severu Čech, byly zřejmě i hlavním důvodem, proč je hned v roce 1957 navštívil přímo ve Chrastavě i strýček Ho. Tak byl nazýván komunistický vůdce Ho Či Min, jehož někdejší návštěvu města od roku 2025 připomíná i pamětní deska na chrastavské radnici. Kritici tohoto aktu poukazují, že deska je věnována čelnému světovému komunistickému vůdci, který napřed spoluzakládal Komunistickou stranu Francie, aby od roku 1923 působil v leninské a záhy poté stalinské Moskvě. V moskevské Kominterně (mezinárodní centrála Komunistické internacionály) a částečně i v Číně plnil stranické úkoly až do roku 1941.
Vietnam je totalitním státem i v roce 2026 a Ho Či Min má v Hanoji stejné mauzoleum jako Lenin v Moskvě. Když byla loni vyhlášena amnestie u příležitosti 80. výročí, kdy „strýček Ho“ vyhlásil nezávislost na Francii, vietnamská vláda předem oznámila, že politických vězňů se propouštění netýká.
Mezinárodní organizace Amnesty International jmenuje řadu odsouzených, kteří pykají za svobodomyslné názory. „Bui Tuan Lam, známý také pod přezdívkou Green Onion Bae, je vietnamský aktivista, který se od roku 2023 nachází za mřížemi ve věznici Xuan Loc v provincii Dong Nai. Uvězněn byl kvůli tomu, že na sociální sítě přidával videa, ve kterých se věnoval sociálním otázkám a lidským právům. Podle dostupných zpráv je vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestům. Nemá přístup k čisté vodě, elektřině ani světlu,“ uvádí Amnesty International.
Od Ho Či Mina po dělníky v Letňanech
Příjezd Ho Či Mina do Chrastavy zaznamenal i ústřední deník KSČ Rudé právo: „V sobotu 20. července 1957 navštívil prezident Vietnamské demokratické republiky Ho Či Min se členy svého doprovodu Domov vietnamských dětí v Chrastavě u Liberce. Žije v něm 100 dětí, které v Československu nabývají znalostí potřebných k dalšímu studiu na našich odborných a vysokých školách.“
Kulturní časopis Tvorba pak návštěvu vietnamského vůdce zhodnotil následovně: „Lidi ho mají rádi a k Vietnamu máme zase o kousek blíže.“ Docela trefná poznámka, protože soužití Čechů a Vietnamců už se od té doby nikdy nepřerušilo. A na Vietnamce bylo možno narazit vlastně kdekoliv v socialistickém Československu.
Československá tisková kancelář třeba v červenci roku 1968 přinesla snímek vietnamských mladíků s fotbalovým míčem v ruce: „V pracovním volnu vede cesta na hřiště, kde čas rychle ubíhá a zapomene se na stesk po domově. Na základě vládní dohody mezi ČSSR a VDR pracují v Československu vietnamští praktikanti, kteří odešli z vietnamských škol, továren a zemědělství do našich závodů, kde během tří let mají získat kvalifikaci v některém z vyvolených strojírenských oborů. V letňanském závodě Avia pracuje 60 vietnamských praktikantů v oborech soustružník, brusič, frézař, elektrikář, seřizovač a vedoucí technik.“
Chceš digi?
„Vu Dinh Vuong se učí svářečem. Do Čech přišel z malého městečka Ha-Bac nedaleko Hanoje. Otec je rolník, matka v důchodu. Nejdřív se učil zedníkem a pak ho vybrali na cestu do Litvínova,“ psalo Rudé právo 2. září 1982 v reportáži Žáci zdaleka. V některých letech v průběhu osmdesátek dokonce v Československu pobývalo v rámci družebních vztahů s vietnamským komunistickým režimem až 30 tisíc hostů z této země na jihovýchodě Asie.
Vrozený obchodní duch udělal z vietnamských učňů, studentů či dělníků i spoluvládce drobného nelegálního byznysu. A kdo třeba v osmdesátých letech nenosil na levém zápěstí digitální hodinky, ten byl prostě „mimo“. Výhradním distributorem digitálek byl přitom právě černý trh, na kterém je za příznivou cenu prodávali Vietnamci. Nenápadně, zákazníky oslovovali jen dvěma slovy: „Chceš digi?“
„Digitálky Montana jsem si koupil od Vietnamce na stavbě u společnosti Konstruktiva. Tenkrát to byla novinka, s kterou obchodovali jen Vietnamci, někdy kolem roku 1982. Moje mzda byla tehdy kolem dvou tisíc a hodinky stály 300 korun. V tom roce 1982 kdo neměl kazeťák National Panasonic z Tuzexu a tyhle hodinky, tak jako by nebyl,“ vzpomíná v jedné diskusi na sociálních sítích jistý Long z Prahy.
Od digitálek k večerkám i perníku
Sametová revoluce sice část Vietnamců vyhnala do vlasti, mnozí se ale záhy vrátili. A přijížděli další. Když Rudé právo v roce 1957 psalo, že k Vietnamu máme pořád blíže, nyní se myšlenka naplňuje vrchovatou měrou. Snad každý český občan osobně zná nějakého vietnamského obchodníka. Ve velkých městech jsou to majitelé večerek, bister, restaurací, nehtových studií či holičství a kadeřnictví. Na venkově pak Vietnamci stále častěji udržují základní služby, obchod a hospodu. I já mám svého dodavatele baterií či ponožek, je to Vietnamka zvaná Růženka. Ve večerce mě obsluhuje Láďa, v zelenině básník. Náš zelinář skutečně publikuje verše na vietnamských sociálních sítích.
Jistá část vietnamské komunity se sice dala i na dráhu zločinu a zakládala pěstírny marihuany a varny pervitinu, oficiální zástupci menšiny však neustále opakují, že jde o černé ovce. „Ostudu nám dělá pár lidí. Všem Vietnamcům nelze poručit, aby dodržovali zákony, ani vy přece nedokážete zkrotit všechny české zločince,“ řekl mi před časem Viet Cuong Nguyen ze Svazu Vietnamců.
Více než o vietnamský zločin se našinci nyní zajímají o cestování, za což může loňské zrušení víz při letech do Vietnamu. Český velvyslanec v Hanoji Hynek Kmoníček proto v příštích letech čeká i extrémní zájem při cestách k Jihočínskému moři. Na rozdíl třeba od Thajska má prý Vietnam novější infrastrukturu a minimálně o třetinu nižší ceny. A dost často se stane, že na turistu někdo promluví česky, protože třeba kdysi makal ve fabrice v pražských Letňanech.
Zaleťte si do Vietnamu
Do Thu Trang, blogerka a publicistka, Praha: Jako náctiletá jsem si psala deník, který jsem si schovávala pod matraci. Nejvíc mě mrzí, že ztrácím smysl pro krasopis. Vietnamci si na krásný rukopis potrpí. Maminka i tatínek mají nádherný rukopis. Já bych našim deník nemohla ukázat ne kvůli obsahu, ale kvůli svému škrabopisu. Psaní rukou je nádherná věc, ač trvá déle než ťukání do klávesnice. Miluju, když mě chytne slina, hraje mi v uších hudba a já se po tom papíře rozepíšu, až mě bolí ruka.
Píšu o rozdílech mezi Vietnamci a Čechy a o tom, co nás naopak spojuje. Česko-vietnamské mikropříběhy z každodenního života.
Baví mě ukazovat vietnamskou kulturu svým českým přátelům, podporovat je v tom, aby se nebáli letět do Vietnamu, aby se nebáli chodit do Sapy a aby se nebáli bavit se s lidmi ve večerkách. Moc bych si přála, aby se téma integrace nebralo příliš vážně. Politická korektnost je signálem nezdravé společnosti. Zdravý rozum člověku z majoritní společnosti přece nedovolí, aby řekl něco urážlivého. A na druhé straně zdravý rozum někoho z menšiny nedovolí, aby se onen urazil kvůli nevhodnému označení.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Rychlejší než smrt. Hrdinské krysy odhalují miny za pár minut, lidem to trvá několik dní
Chceš digi? Z války s Američany do fabrik a tržnic aneb Vietnamci žijí v Česku 70 let
Vzpomínky českých Vietnamců na jejich příchod do nové vlasti příležitostně dokumentuji přes 20 let, takže suchá čísla a data obsažená v následujícím textu doplní i autentické zpovědi.
V džungli proti Američanům
Le Suu, dříve majitel restaurace v Ostravě a předseda Sdružení vietnamsko-českých rodin: „Studoval jsem vojensko-technickou školu v Hanoji, ale čtyřpatrovou budovu zničil americký nálet a my studenti jsme i s učiteli museli do džungle. Studovalo se dál. Postupně se škola přesouvala hlouběji do nepřístupných hor, až jsme se nakonec ocitli asi dvě stě kilometrů od Hanoje. Výuka závisela na přezkoumání oblohy. Přiletí dnes Američané, nebo nepřiletí?
Proti okupantům jsem vlastně bojoval v první frontové linii. Smrti jsem se nebál, strach na bojišti vyvažovala touha po odplatě, vždyť úplně rozbombardovali moji rodnou vesnici. Američané podle mě pořád opakují staré chyby. Mají dost síly, ale málo rozumu. Proč musejí hned všude válčit a bombardovat? Samozřejmě, že je mi líto třeba nevinných obětí teroristického útoku na New York, ale nemělo v Afghánistánu zaútočit jen speciální komando, které by zlikvidovalo bin Ládina?
Do Československa jsem přijel v roce 1982 a v železničních opravnách a strojírnách jsem si doplnil studijní znalosti z vojenské školy. Uplatnil jsem dokonce dva vlastní patenty, které České dráhy využívají dosud. Ale nikdy jsem za ty patenty nedostal ani korunu. Na lidech mě zajímá pouze to, zda se umí slušně chovat a nebojí se práce. Komunista, či antikomunista? Žlutý, černý nebo bílý? Bohatý, nebo chudý? To je mi jedno.
S rasismem jsem v Ostravě neměl žádnou výraznou zkušenost. Mnoho Vietnamců ale vždycky bude mít s češtinou velké potíže a neporadí si s úředními listinami, proto jsem před mnoha lety založil Sdružení vietnamsko-českých rodin. V České republice jsem se i oženil, vlastně ještě v Československu. Manželka byla vedoucí obchodu s domácími potřebami v centru Ostravy, ale je to Pražačka.“
Všechno začalo v dětském domově
Historie vietnamské menšiny uprostřed střední Evropy se začala psát v druhé půli roku 1956, když do dětského domova v severočeské Chrastavě zamířila stočlenná skupina dětí, zhruba ve věku 7 až 14 let. A zůstala tam čtyři roky, do konce roku 1959. Akce byla součástí širší pomoci, kterou řídila Moskva na podporu Vietnamské demokratické republiky na čele s komunistickým vůdcem Ho Či Minem. Sovětský svaz tehdy přijal asi 1000 dětí a východní Německo (NDR) přes 300.
Radnice i muzeum v Chrastavě podnes opatrují dokumenty, které s pobytem menšiny souvisejí. Fotografie i autentická svědectví pamětníků, přičemž nejcennější jsou výpovědi samotných Vietnamců, které byly nasbírány po sametové revoluci. Nguyen Tung například na počátku druhého milénia vzpomínal, že v Chrastavě byl napřed označen pouze číslem: „Nemohli nás od sebe rozpoznat a problém jim dělala i naše jména. Já jsem nosil číslo 76, a to jsem měl úplně všude, i na pyžamu.“
Skupina vietnamských dětí v Chrastavě byla komunistickým tiskem prezentována jako válečné oběti, ve skutečnosti šlo o různorodou komunitu. „Žili jsme v jižním Vietnamu, rodiče v té době bojovali v džungli s jihovietnamskou armádou, a já jsem byl evakuován na sever. A pak mě vybrali do skupiny, která odjela do Československa, bylo mi 12 let. Některé děti ze skupiny už vůbec rodiče neměly, ale bylo mezi námi i hodně prominentů, děcka nejvyšších funkcionářů Ho Či Minova režimu,“ vzpomínal Nguyen Tung.
Komáři se ženili aneb Osmdesátiletí kmeti
Roky plynou jak voda, takže dosud žijící vietnamské děti z dětského domova v Chrastavě nyní dosáhly věku 77 až 85 let. Některé bychom možná našli i v České republice, drtivá většina chrastavských dětí ale žije ve Vietnamu a jednou ročně se prý stále schází v Hanoji. A na srazu si údajně zazpívají lidovou písničku Komáři se ženili, kterou se naučily právě v Československu.
Začalo to Chrastavou, nyní v České republice žije 70 tisíc Vietnamců se statusem cizinců, tedy s dlouhodobým či trvalým pobytem. Další osoby vietnamské národnosti získaly české občanství a celkově jde nejméně o stotisícovou menšinu.
Na pamětníky z dětského domova ve Chrastavě jsem sice nikdy nenatrefil, ale vyzpovídal jsem řadu Vietnamců, kteří do Československa přiletěli za Husákovy normalizace.
Na tržnicích jsme prodali zdraví
Van Hoi Dinh, podnikatel, Praha: „Do Československa jsem přijel v roce 1978, rok po Chartě (směje se). Na Vysoké škole báňské v Ostravě jsem studoval geologii a učil se japonsky. Víte, jak se řekne japonsky Ostrava? Sama jama. Teď žertuji, ale v Ostravě jsem opravdu studoval. A také prodával na tržnici, i když spíše jsem tam prodával svoje zdraví. Dlouhodobé postávání venku v mrazech a větru udělalo z mnoha mladých Vietnamek neplodné ženy. Muži zase trpí revmatismem a záněty kloubů.
Napřed jsem tiskl něco jako vietnamský samizdat, osm okopírovaných stran scvaknutých koněm. Později jsem začal vydávat i profesionální barevné časopisy pro české Vietnamce. Vždycky mě však mrzelo, že naši redaktoři byli izolováni od českého novinářského prostředí a toužil jsem po společném česko-vietnamském časopise, který by rády četly obě komunity. To se nepodařilo.
Dvě třetiny Vietnamců žijí v Česku jako cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Získat občanství je stále těžké. V žádné jiné komunitě přitom nenajdete tolik podnikatelů, platíme daně, ale na každé dítě vynakládáme více prostředků než Češi, protože jsme cizinci. Za dceru jsem platil čtyřicet tisíc korun ročně, jen aby mohla chodit do mateřské školy. Česká republika nám dveře pouze pootevřela, můžeme zaklepat, ale často býváme odmítáni. A pořád jen klepat, to je i určitý druh ponížení.
Pokud jde o Vietnam, omezím se na Havlovo heslo: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Asie je specifická, představme si úplnou demokracii v Číně. Hned by skončila občanskou válkou.“
Deska pro vůdce komunistů
Děti zasloužilých vietnamských revolucionářů, které v letech 1956 až 1959 pobývaly na severu Čech, byly zřejmě i hlavním důvodem, proč je hned v roce 1957 navštívil přímo ve Chrastavě i strýček Ho. Tak byl nazýván komunistický vůdce Ho Či Min, jehož někdejší návštěvu města od roku 2025 připomíná i pamětní deska na chrastavské radnici. Kritici tohoto aktu poukazují, že deska je věnována čelnému světovému komunistickému vůdci, který napřed spoluzakládal Komunistickou stranu Francie, aby od roku 1923 působil v leninské a záhy poté stalinské Moskvě. V moskevské Kominterně (mezinárodní centrála Komunistické internacionály) a částečně i v Číně plnil stranické úkoly až do roku 1941.
Vietnam je totalitním státem i v roce 2026 a Ho Či Min má v Hanoji stejné mauzoleum jako Lenin v Moskvě. Když byla loni vyhlášena amnestie u příležitosti 80. výročí, kdy „strýček Ho“ vyhlásil nezávislost na Francii, vietnamská vláda předem oznámila, že politických vězňů se propouštění netýká.
Mezinárodní organizace Amnesty International jmenuje řadu odsouzených, kteří pykají za svobodomyslné názory. „Bui Tuan Lam, známý také pod přezdívkou Green Onion Bae, je vietnamský aktivista, který se od roku 2023 nachází za mřížemi ve věznici Xuan Loc v provincii Dong Nai. Uvězněn byl kvůli tomu, že na sociální sítě přidával videa, ve kterých se věnoval sociálním otázkám a lidským právům. Podle dostupných zpráv je vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestům. Nemá přístup k čisté vodě, elektřině ani světlu,“ uvádí Amnesty International.
Od Ho Či Mina po dělníky v Letňanech
Příjezd Ho Či Mina do Chrastavy zaznamenal i ústřední deník KSČ Rudé právo: „V sobotu 20. července 1957 navštívil prezident Vietnamské demokratické republiky Ho Či Min se členy svého doprovodu Domov vietnamských dětí v Chrastavě u Liberce. Žije v něm 100 dětí, které v Československu nabývají znalostí potřebných k dalšímu studiu na našich odborných a vysokých školách.“
Kulturní časopis Tvorba pak návštěvu vietnamského vůdce zhodnotil následovně: „Lidi ho mají rádi a k Vietnamu máme zase o kousek blíže.“ Docela trefná poznámka, protože soužití Čechů a Vietnamců už se od té doby nikdy nepřerušilo. A na Vietnamce bylo možno narazit vlastně kdekoliv v socialistickém Československu.
Československá tisková kancelář třeba v červenci roku 1968 přinesla snímek vietnamských mladíků s fotbalovým míčem v ruce: „V pracovním volnu vede cesta na hřiště, kde čas rychle ubíhá a zapomene se na stesk po domově. Na základě vládní dohody mezi ČSSR a VDR pracují v Československu vietnamští praktikanti, kteří odešli z vietnamských škol, továren a zemědělství do našich závodů, kde během tří let mají získat kvalifikaci v některém z vyvolených strojírenských oborů. V letňanském závodě Avia pracuje 60 vietnamských praktikantů v oborech soustružník, brusič, frézař, elektrikář, seřizovač a vedoucí technik.“
Chceš digi?
„Vu Dinh Vuong se učí svářečem. Do Čech přišel z malého městečka Ha-Bac nedaleko Hanoje. Otec je rolník, matka v důchodu. Nejdřív se učil zedníkem a pak ho vybrali na cestu do Litvínova,“ psalo Rudé právo 2. září 1982 v reportáži Žáci zdaleka. V některých letech v průběhu osmdesátek dokonce v Československu pobývalo v rámci družebních vztahů s vietnamským komunistickým režimem až 30 tisíc hostů z této země na jihovýchodě Asie.
Vrozený obchodní duch udělal z vietnamských učňů, studentů či dělníků i spoluvládce drobného nelegálního byznysu. A kdo třeba v osmdesátých letech nenosil na levém zápěstí digitální hodinky, ten byl prostě „mimo“. Výhradním distributorem digitálek byl přitom právě černý trh, na kterém je za příznivou cenu prodávali Vietnamci. Nenápadně, zákazníky oslovovali jen dvěma slovy: „Chceš digi?“
„Digitálky Montana jsem si koupil od Vietnamce na stavbě u společnosti Konstruktiva. Tenkrát to byla novinka, s kterou obchodovali jen Vietnamci, někdy kolem roku 1982. Moje mzda byla tehdy kolem dvou tisíc a hodinky stály 300 korun. V tom roce 1982 kdo neměl kazeťák National Panasonic z Tuzexu a tyhle hodinky, tak jako by nebyl,“ vzpomíná v jedné diskusi na sociálních sítích jistý Long z Prahy.
Od digitálek k večerkám i perníku
Sametová revoluce sice část Vietnamců vyhnala do vlasti, mnozí se ale záhy vrátili. A přijížděli další. Když Rudé právo v roce 1957 psalo, že k Vietnamu máme pořád blíže, nyní se myšlenka naplňuje vrchovatou měrou. Snad každý český občan osobně zná nějakého vietnamského obchodníka. Ve velkých městech jsou to majitelé večerek, bister, restaurací, nehtových studií či holičství a kadeřnictví. Na venkově pak Vietnamci stále častěji udržují základní služby, obchod a hospodu. I já mám svého dodavatele baterií či ponožek, je to Vietnamka zvaná Růženka. Ve večerce mě obsluhuje Láďa, v zelenině básník. Náš zelinář skutečně publikuje verše na vietnamských sociálních sítích.
Jistá část vietnamské komunity se sice dala i na dráhu zločinu a zakládala pěstírny marihuany a varny pervitinu, oficiální zástupci menšiny však neustále opakují, že jde o černé ovce. „Ostudu nám dělá pár lidí. Všem Vietnamcům nelze poručit, aby dodržovali zákony, ani vy přece nedokážete zkrotit všechny české zločince,“ řekl mi před časem Viet Cuong Nguyen ze Svazu Vietnamců.
Více než o vietnamský zločin se našinci nyní zajímají o cestování, za což může loňské zrušení víz při letech do Vietnamu. Český velvyslanec v Hanoji Hynek Kmoníček proto v příštích letech čeká i extrémní zájem při cestách k Jihočínskému moři. Na rozdíl třeba od Thajska má prý Vietnam novější infrastrukturu a minimálně o třetinu nižší ceny. A dost často se stane, že na turistu někdo promluví česky, protože třeba kdysi makal ve fabrice v pražských Letňanech.
Zaleťte si do Vietnamu
Do Thu Trang, blogerka a publicistka, Praha: Jako náctiletá jsem si psala deník, který jsem si schovávala pod matraci. Nejvíc mě mrzí, že ztrácím smysl pro krasopis. Vietnamci si na krásný rukopis potrpí. Maminka i tatínek mají nádherný rukopis. Já bych našim deník nemohla ukázat ne kvůli obsahu, ale kvůli svému škrabopisu. Psaní rukou je nádherná věc, ač trvá déle než ťukání do klávesnice. Miluju, když mě chytne slina, hraje mi v uších hudba a já se po tom papíře rozepíšu, až mě bolí ruka.
Píšu o rozdílech mezi Vietnamci a Čechy a o tom, co nás naopak spojuje. Česko-vietnamské mikropříběhy z každodenního života.
Baví mě ukazovat vietnamskou kulturu svým českým přátelům, podporovat je v tom, aby se nebáli letět do Vietnamu, aby se nebáli chodit do Sapy a aby se nebáli bavit se s lidmi ve večerkách. Moc bych si přála, aby se téma integrace nebralo příliš vážně. Politická korektnost je signálem nezdravé společnosti. Zdravý rozum člověku z majoritní společnosti přece nedovolí, aby řekl něco urážlivého. A na druhé straně zdravý rozum někoho z menšiny nedovolí, aby se onen urazil kvůli nevhodnému označení.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Rychlejší než smrt. Hrdinské krysy odhalují miny za pár minut, lidem to trvá několik dní