„Nixonův šok“ by nám mohl pomoci pochopit ten Trumpův

Pro lepší pochopení skutečných záměrů a možných dopadů Trumpovy celní politiky je dobré si vyslechnout názory skutečných odborníků, zejména pak těch, kteří dokonce umí najít jisté paralely v minulosti.

Následující analýzu přináší Huw van Steenis, bývalý globální ředitel pro banky a diverzifikovaný finanční výzkum v Morgan Stanley.

Jaké budou dlouhodobé finanční důsledky Trumpových cel? Možná máme 90denní pauzu, ale tato otázka zůstává naléhavá. Ohlédnutí za zkušenostmi Richarda Nixona v roce 1971 by mohlo investorům pomoci pochopit, co by se mohlo stát dál.

Nedávné události mají jistě některé společné rysy s „nixonovským šokem,“ k němuž došlo, když tehdejší prezident vyřadil dolar ze zlatého standardu, zavedl 10% dovozní clo a zavedl dočasnou cenovou kontrolu.

Toto odkotvení režimu vyústilo v období globální ekonomické nestability a nejistoty. To způsobilo nejen ztrátu podnikatelské důvěry, ale vedlo to ke stagflaci.

Nixonova regulace cen a mezd se spektakulárně vymstila, vyvolala nedostatek produktů a pomohla rozdmýchat mzdově-cenovou spirálu. Celá epizoda byla klíčovým přispěvatelem k obrovské inflaci v 70. letech.

Stejně jako v případě Trumpových cel byla i ta Nixonova zavedena proto, aby donutila země změnit směnné relace a pomoci tak snížit obchodní deficit USA. 

Jeho největší obavy se týkaly Japonska a Německa. „Moje filozofie, pane prezidente, je, že všichni cizinci nás chtějí obelhat a naším úkolem je ošukat je jako první,“ řekl mu ministr financí John Connally.

V roce 1971 trvalo čtyři měsíce, než byla Nixonova cla odstraněna dohodou Smithsonian. Šok však již udělal dost na to, aby urychlil mimořádné změny ve financích, což vedlo k vytvoření nových nástrojů pro sázení na směr úrokových sazeb a zajištění měnového rizika, včetně FX futures a opcí.

Bolest ze stagflace v bankovním systému vyvolala obrovskou změnu ve finančním chování a finanční regulaci. Investoři přesunuli alokaci aktiv do zlata a reálných aktiv, aby zachovali hodnotu. Mezitím podniky a vkladatelé stále více přesouvali své aktivity z bank na trhy s dluhopisy.

Bankovní úvěry jako podíl celkových půjček v ekonomice od té doby klesají. Stručně řečeno, moderní finančnictví bylo vytvořeno na počátku 70. let.

Existují také paralely pro země mimo USA, které se v současné době obávají cel. V roce 1971 se také zacházelo špatně s nejbližšími spojenci USA. Nixon uvalil na Kanadu cla, přestože její měna již byla v plovoucím kurzu.

Stejně jako dnes za premiéra Marka Carneyho, Kanaďané neustoupili a nakonec byla cla odstraněna. Mohlo to být ještě horší: Connally také chtěl, aby USA odstoupily od dlouhodobého paktu s Kanadou o automobilech a automobilových součástech.

Ale Paul Volcker to podle svých pamětí napravil tím, že drze povzbuzoval úředníka ministerstva zahraničí, aby odtrhl poslední stránku z každé tiskové zprávy, která se o tom zmiňuje.

Potřeba stabilizovat mezinárodní vztahy se spojenci nakonec pomohla vychýlit rovnováhu směrem od cel. Henry Kissinger, tehdejší poradce pro národní bezpečnost, začal být znepokojen špatným dopadem dlouhotrvající konfrontace na spojenecké vztahy“.

Nixon také vyvinul obrovský tlak na Fed, aby provedl expanzivní měnovou politiku, která by tento šok vykompenzovala.

William Safire, autor Nixonových projevů, líčí, jak administrativa udržovala neustálý proud anonymních úniků, aby vyvinula tlak na předsedu Fedu Arthura Burnse, včetně předložení jednoho návrhu na rozšíření velikosti Federálního rezervního systému, aby Nixon mohl výbor naplnit novými členy, kteří by ho podporovali.

Nixonova čtyřměsíční daň sice pomohla usnadnit revalvaci dolaru, ale nedosáhla požadovaných cílů a neměla žádný znatelný dopad na dovoz. 

Ekonomické šokové vlny tohoto kroku se však prolínaly celými desetiletími. Pramení z toho i vznik eura. Mohlo by být další na řadě digitální euro nebo hlubší evropské kapitálové trhy?

Zatím to není jasné, ale historie naznačuje, že dopad tohoto posledního šoku bude pociťován v nadcházejících letech.