Ruská sociální síť LiveJournal (Живой Журнал) se prezentuje jako „jedinečné místo, kde lidé sdílejí své životní příběhy“. Při pátrání po vzpomínkách někdejších sovětských vojáků v Československu se na této síti objevil i příběh ruské ženy, která rané dětství strávila v moravské Olomouci. Dcera okupačního sovětského oficíra ve své výpovědi vylíčila, jak vyrůstala v třináctiposchoďovém panelovém domě ve Foerstrově ulici […]
Menej ako 1 min.
min.
Ruská sociální síť LiveJournal (Живой Журнал) se prezentuje jako „jedinečné místo, kde lidé sdílejí své životní příběhy“. Při pátrání po vzpomínkách někdejších sovětských vojáků v Československu se na této síti objevil i příběh ruské ženy, která rané dětství strávila v moravské Olomouci. Dcera okupačního sovětského oficíra ve své výpovědi vylíčila, jak vyrůstala v třináctiposchoďovém panelovém domě ve Foerstrově ulici č. 1, který si nechala postavit ČSLA.
ČTĚTE TAKÉ: Běž domů, Ivane! Lidé v Praze vystavili Rusku účtenku za imperialismus
„Nemohu říct, že mám na Olomouc moc konkrétních vzpomínek, vždyť jsme se tam přestěhovali, když mi byly dva a půl nebo tři roky, a odešli jsme, když mi byly asi čtyři. Ale některé obrazy se mi přece vybavují,“ píše dcera důstojníka, který byl ke Střední skupině vojsk Sovětské armády poslán v roce 1987. „Mnohem více rodin skončilo ve Východním Německu, ale já jsem moc ráda, že jsem jako malá mohla poznat Olomouc, jedno z nejkrásnějších měst v Československu. Ještě bych se tam někdy chtěla podívat,“ dodává.
20 tisíc Rusů v hanácké metropoli
Invazní vojska si záhy po 21. srpnu 1968 vybrala Olomouc jako sídlo hned pro 12 armádních útvarů. A proměnila moravské historické město ve velká kasárna, v jednu z největších sovětských posádek v bývalém Československu. Objekty v různých částech města začali Rusové zabírat v říjnu 1968 a poslední vojáci odešli z Olomouce až v samém závěru odsunu sovětské armády na jaře 1991.
V hanácké metropoli sídlilo letectvo i protiletadlové vojsko, motostřelci, pontonový pluk i vrtulníková základna. Kolik tam reálně žije Rusů, to ale nevěděl ani tajemník olomouckého okresního výboru KSČ. Až po zahájení odsunu v roce 1990 sovětská strana přiznala, že do Ruska musí převézt 73 500 vojáků, přičemž 13 tisíc z nich pobývá v Olomouci, kde ale žije i 7 tisíc příslušníků rodin sovětských oficírů. Dohromady 20 tisíc občanů SSSR (Svazu sovětských socialistických republik) v tehdy stotisícovém městě.
Věžák v letech 1987 a 2026
„Ruské vojáky jste v Olomouci potkal úplně všude,“ vzpomíná 64letý Rostislav Pecha, jenž se v roce 1970 nastěhoval s rodiči právě do třináctiposchoďového věžového domu ve Foerstrově ulici ve čtvrti Nová Ulice. Zrovna čerstvě dostavěného pro rodiny důstojníků ČSLA. Jen kousek od Foerstrovy se nachází takzvaný Tabulový vrch. „To byla obrovská sovětská kasárna, kolikrát vojáci při ranní rozcvičce doběhli až k našemu paneláku. I v zimě a mrazu do půl pasu nazí,“ vypráví syn vojenského letce. Součástí Tabulového vrchu byl třeba depresivní a více než kilometr dlouhý koridor pro Čechy. Chodník mezi kasárenskými ploty z vlnitého plechu a se strážními věžemi, na kterých stáli sovětští vojáci s nabitými samopaly.
„Bydleli jsme v tomto domě. Foerstrova ulice, č. p. 1,“ uvádí ruská autorka vzpomínek na síti LiveJournal. A připojuje snímek z rodinného alba, který olomoucký panelák zvěčnil v podobě z roku 1987. Téměř 40 let poté, v srpnu 2026, se mnoho nezměnilo. U paty věžáku stále stojí podchod s dlouhou prosklenou zdí, jen dříve šedivé panely dostaly barevné nátěry v tónech růžové a béžové.
Památníček souseda Kolji
Věžák byl sice postaven výhradně pro rodiny českých důstojníků, ale postupně se v domě zabydlely i rodiny sovětských důstojníků. Ty sice v Olomouci žily v bytovkách vystavěných přímo pro okupanty, ale mnohé ruské familie dostaly bydlení i v domech s českými nájemníky.
„Dřív by vám maminka o těch ruských rodinách určitě hodně řekla, ale už jí neslouží paměť,“ zasáhne Pecha, když se obrátím s otázkami na jeho matku. „Brali jsme to u nás v domě úplně normálně, prostě jsme tu žili s rodinami sovětských oficírů. Někdy v sedmdesátých letech jsem tu měl i dobrého kamaráda Kolju, jehož rodina pocházela až z dálnovýchodního Vladivostoku. Dokonce mi nakreslil něco do památníku, to byla tehdy taková móda, mít památníček. A já jsem zase nakreslil něco jemu,“ vzpomíná.
Necítil tedy vůči ruským sousedům, kteří byli součástí armády, jež zmařila pokus Čechoslováků nastolit v zemi alespoň částečnou demokracii (pražské jaro), žádnou zášť? „V té době, tedy v sedmdesátých letech, už ne. Žil jsem v tom napůl ruském světě vlastně odmalička, ve škole ruština, oslavy osvoboditelů a za normalizace šlo tátovi o práci, takže vlastně nebyl prostor k tomu se proti něčemu vyhraňovat,“ vypráví Rostislav Pecha.
(Ne)poučení z Košic
Syn vojenského letce se přitom v Olomouci nenarodil. „Na svět jsem přišel v roce 1962 v Košicích, kde táta učil na leteckém učilišti. Za pražského jara fandil změnám a pamatuji si, jak jsem tehdy v šesti letech roznášel letáčky, které oslavovaly Alexandra Dubčeka,“ rozpomíná se. „A 21. srpna 1968 i další dny jsem v Košicích viděl spoustu květin na chodnících,“ vypráví. U provizorních pietních míst také slyšel hodně pláče. Horkokrevní východní Slováci totiž proti okupantům hlasitě protestovali a ti nejodvážnější šli proti sovětským tankům třeba s lopatou v ruce. Palbu invazních vojsk nepřežilo šest občanů, dalších 35 bylo střelbou zraněno.
„Tátovi za tyhle postoje v roce 1968 hrozil za normalizace vyhazov z armády, ale pak se to nějak udělalo, že ho odveleli do letecké školy v Přerově. A v roce 1970 jsme dostali byt tady v olomoucké Foerstrově ulici. S ruskými dětmi jsme byli kamarádi, to bylo úplně normální,“ říká. Rodiče zase měli dobré kontakty s dospělými sovětskými sousedy.
Ruské vrtulníky Mil Mi-24 nad panelákem
V Praze si to v sedmdesátých nebo osmdesátých letech málokdo uvědomoval, ale v Olomouci se žilo jako na pokraji další světové války: „V Neředíně, to je tady kousek, si Rusové udělali vrtulníkovou základnu, a tohle byl nejvyšší věžák v okolí, proto sloužil pilotům jako orientační bod, a vlastně pokaždé nalétali přímo nad náš dům, tak se nám v domě pořád třepala okna. A když jsme si s kámoši zrovna pouštěli gramofon, tak se třásla i jehla na desce. Nejhorší bylo, když nad panelák nalétávala těžká čtyřiadvacítka.“ To Pecha zrovna vypráví o bitevním vrtulníku Mil Mi-24, který Kreml nasazoval především ve válce v Afghánistánu.
Ve věžovém paneláku ve Foerstrově ulici žije i 84letý Koloman Sedlák, také pilot ČSLA, který s létáním začínal na vojenském letišti v Klecanech u Prahy a posléze působil na vrtulníkových základnách v Neředíně a Prostějově, tam až do roku 1994. „Jako voják z povolání jsem odsloužil 42 let. A do tohoto armádního paneláku jsem se stěhoval jako úplně první nájemník, to bylo 8. května 1970,“ pamatuje si na den přesně. Byl první, tak se musel podílet i na správě panelového domu. „Někde mám ještě sešity, ve kterých bych našel jména všech těch sovětských oficírů a jejich rodinných příslušníků, kteří v našem domě postupně bydleli,“ říká.
Nad fotkami kapitánské dcerky
Veterán lidové armády Sedlák by tak zcela jistě dokázal najít i jména sovětské armádní rodiny, která v domě žila v letech 1987 až 1989, o níž si lze přečíst na ruském webu LiveJournal. Autorka totiž na pobyt v Olomouci vzpomíná anonymně, i když texty doprovází bohatou sbírkou dobových snímků, které v Olomouci pořídili její rodiče. „Na den, kdy vznikla tato fotka, si pamatuji velmi dobře,“ líčí žena. „Byli jsme na procházce, a zatímco rodiče šli do obchodu, já jsem rychle vyběhla na ulici, protože se mi moc líbila ta fontána.“
Jde o barokní Caesarovu kašnu na olomouckém Horním náměstí. Otec a zároveň sovětský důstojník dceru opravdu zachytil, jak procítěně obdivuje toto sochařské dílo. Kapitánská dcerka, napadá mě nad snímkem. Ruský klasik A. S. Puškin totiž napsal novelu s názvem Kapitánská dcerka (Капитанская дочка), v níž hraje ústřední roli dítě ruského oficíra, který tvrdě potlačuje kozácké protiruské povstání.
Plné krámy v Československu
Větší historickou výpovědní hodnotu má unikátní snímek, který zachycuje sovětskou holčičku v Olomouci, jak hrdě drží v náručí polovinu šišky měkkého salámu, snad šunkového nebo přímo šunky. „Zatímco v SSSR panoval nedostatek a na určité produkty se stály fronty, v Československu takové problémy neznali,“ komentuje snímek.
Zda Koloman Sedlák dohledá v domovnických sešitech, jak se jmenovala tato sovětská rodina, zatím není jisté. „Až ty sešity najdu, budu vám vyprávět o každé té sovětské rodině, hned se mi nad jmény vybaví i všechny ty osudy, já mám hlavu jako počítač. Třeba s jedním sovětským lékařem jsem chodil i na fotbal, ten bydlel ve druhém patře. Anebo ti, co měli kluka Serjožu, hodného chlapce, a tady v Olomouci se jim narodila ještě holčička. Všichni ti Rusáci byli dobří, daleko lepší než některé rodiny, co tu bydlí dneska.“
V průběhu rozhovoru pro CNN Prima NEWS bývalý voják z povolání prozrazuje i politické názory a svébytný pohled na historii. „Co se dneska píše o roce 1968, s tím ať jdou do háje. Všechno bylo úplně jinak, já o tom něco vím, protože jsem v tom roce sloužil na vrtulníkové základně ve Staré Boleslavi,“ říká. Webové stránky Letecké badatelny informují, že vrtulníky ve Staré Boleslavi byly už od roku 1962 určeny k případnému přesunu jaderných hlavic ze sovětské strany na československé základny. Pokud by tehdejší studená válka přešla do horké fáze.
Čtyřicet let starý výklad invaze
„A jak jinak to tedy všechno bylo? Povídejte,“ vyzvu někdejšího pilota bojových vrtulníků. „No ono to bylo správný, že sem Rusáci v srpnu 1968 přišli, protože Západ a tady tihle všichni u nás, ti Hájkové a Černíci, dělali v Československu bordel a bylo třeba to zastavit,“ drží se Koloman Sedlák výkladu takzvané „bratrské vojenské pomoci“, jak se ve školách vyučoval před listopadem 1989. „Rusové to podělali už na podzim v roce 1945, když z Československa stáhli armádu. Kdyby u nás zůstali, nedošlo by k srpnu 1968, ale ani k dnešní válce na Ukrajině, protože svět by zůstal rozdělený a byl by klid,“ myslí si. Po rozpadu Sovětského svazu se prý „Západ moc tentoval do Ruska“ a později „z Putina dělal debila“.
Vlastně ho nemá smysl dále poslouchat.
Kremelské masakry
Sovětská invaze do Československa, která 21. srpna 1968 započala vpádem pěti armád Varšavské smlouvy na území republiky, si vyžádala lidské oběti a naději na demokratizaci země proměnila v návrat ke komunistické totalitě. Do konce roku 1989 si přítomnost sovětských vojsk v zemi vyžádala asi 400 obětí mezi civilisty.
Sovětská invaze do Afghánistánu v letech 1979 až 1989 si na afghánské straně vyžádala až dva miliony obětí. Ruská invaze na Ukrajinu je největším evropským masakrem od druhé světové války. Ztráty v řadách vojáků na obou stranách konfliktu se podle různých odhadů blíží až dvěma milionům.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Třináct mrtvých, zasažená dětská nemocnice i škola. Rusko tvrdě bombardovalo Kyjev
