Při zmínce o Varšavské smlouvě se drtivé většině Čechů a Slováků dodnes vybaví invaze do Československa ze srpna 1968. Tehdy vojska – Poláci, východní Němci, Maďaři, Bulhaři a samozřejmě Sověti – vpadla v rámci „bratrské pomoci“ do země kvůli probíhajícím liberálním změnám vedoucích komunistických představitelů okolo Alexandra Dubčeka. Pražské jaro bylo násilně potlačeno a komunistická […]
Menej ako 1 min. min.
Při zmínce o Varšavské smlouvě se drtivé většině Čechů a Slováků dodnes vybaví invaze do Československa ze srpna 1968. Tehdy vojska – Poláci, východní Němci, Maďaři, Bulhaři a samozřejmě Sověti – vpadla v rámci „bratrské pomoci“ do země kvůli probíhajícím liberálním změnám vedoucích komunistických představitelů okolo Alexandra Dubčeka. Pražské jaro bylo násilně potlačeno a komunistická strana vládla v Československu dalších dlouhých 21 let.
ČTĚTE TAKÉ: Dohoda mezi Ukrajinou a USA v problémech? Rusové dobyli velmi cenné území, které Kyjev bolí
V roce 1991, čili dva roky po Sametové revoluci, byla situace zcela opačná. Češi a Slováci už dávno svrhli komunistickou nadvládu a spolu s nimi většina východního bloku. A otřesy trpěl i samotný Sovětský svaz.
Rychle se blížil i konec Varšavské smlouvy. Umíráček jí začal zvonit už ve druhé polovině 80. let po nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. „Byl politikem, který měl nechuť použít sílu. Jeho pozornost mířila směrem k ekonomickým a společenským problémům celého bloku i Sovětského svazu,“ uvedl pro CNN Prima NEWS historik Vojenského historického ústavu (VHÚ) Petr Janoušek.
Dodal, že Gorbačov se navíc měl vyjádřit, že každá členská země Varšavské smlouvy si může zvolit svůj osud. „To vyjádření bylo na svoji dobu poměrně silné i v praktickém duchu, protože třeba československá armáda byla zvyklá, když to řeknu s nadsázkou, fungovat direktivním způsobem a přijímat direktivy ze Sovětského svazu. Ve chvíli, kdy Gorbačov základní pozici změnil, tak najednou trošinku znervózněla,“ vysvětlil Janoušek.
Varšavská smlouva navíc v oné době fatálně zaostala za svým rivalem – NATO. „Severoatlantická aliance v čele s USA byla minimálně od začátku 70. let schopná modernizovat klíčové zbraňové systémy a zaostávání si státy Varšavské smlouvy uvědomovaly, stejně tak i náklady na zbrojení. To je jeden z důvodů, proč se rozhodly tak aktivně vést dialog se Západem zaměřený na odzbrojení,“ pokračoval historik z VHÚ.
Hrozba sovětského ministra
Po změně režimu bylo zjevné, že se Češi a Slováci po SSSR rozkmotří i s Varšavskou smlouvou, jejímž byli členy. „Varšavskou smlouvu chápeme jako instrument k vytváření celoevropského mechanismu, bezpečnosti a spolupráci na neblokovém základě. Odmítáme proto takovou reorganizaci Varšavské smlouvy, která by znamenala dlouhodobou institucionalizaci, například návrh na zřízení stálého výboru, tedy jakéhosi sekretariátu,“ hodnotil pakt polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier starší.
Kvůli pádu komunistických režimů v Evropě a sjednocení Německa (říjen 1990) zbyla z Varšavské smlouvy stejně už jen skořápka. Sověti sice stáli o to Varšavskou smlouvu udržet, jejich vliv byl už ale mnohem slabší než dřív. Podle Janouška tehdy sovětští představitelé jezdili na jednání se svými bývalými vazaly v podstatě jako na pohřeb příbuzných.
Někteří se však cítili zhrzení. „Sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov při slavnostním obědě hovořil o tom, že Československo bude litovat rozhodnutí opustit socialistickou rodinu,“ řekl redakci historik s tím, že lidé jako on i přes zjevný úpadek moci SSSR „změny nechápali“. Gorbačov měl navíc v té době plné ruce práce se všeobecnou krizí v SSSR a sjednocováním Německa, a tak neměl kapacitu se do jednání sám zapojit.
Specialista na pohřby v Praze
V únoru 1991 došlo v Budapešti k dílčímu kroku, který předznamenal konec paktu vytvořeného Sovětským svazem už v roce 1955. Zbývající členové se totiž dohodli na zrušení vojenských orgánů a struktur, čímž vojenské uskupení v zásadě pozbylo smyslu. Definitivní konec Varšavské smlouvy přišel 1. července téhož roku – přesně před 34 lety – v pražském Černínském paláci.
„Pro Gorbačova to jistě nebyl lehký okamžik a vyřešil ho tím, že do Prahy nepřijel. Poslal za sebe viceprezidenta Gennadije Janajeva, který podle vzpomínek někdejšího diplomata a posledního sekretáře Varšavské smlouvy Zdeňka Matějky na letišti vtipkoval, že se stal specialistou na pohřby,“ prozradil Janoušek. Na vysvětlenou dodejme, že Janajev do Prahy na rozpuštění Varšavské smlouvy přiletěl z pohřbu zavražděného indického premiéra Rádžíva Gándhího.
Symbolickou tečku za Varšavskou smlouvou udělal za Československo první polistopadový prezident Václav Havel. Dienstbier starší ve svých pamětech napsal, že Havlovi při podpisu k rozpouštěcí listině nepsalo připravené pero, tak si vzal vlastní, které si krátce předtím přivezl ze zasedání NATO v Bruselu. Nechyběl ani jasně viditelný nápis NATO či OTAN (francouzská zkratka aliance). „Takže Václav Havel konec Varšavské smlouvy podepsal bruselským aliančním perem,“ dodal historik Janoušek.
Vrcholem existence byl vpád do Československa
Varšavská smlouva byla založena roku 1955 a sdružovala prakticky všechny členy východního komunistického bloku v paktu, který nezpochybnitelně řídil Sovětský svaz.
Už následujícího roku přišla první zkouška, když po povstání v Maďarsku premiér Imre Nagy ohlásil odchod z Varšavské smlouvy. Revolta však byla krvavě potlačena sovětskými vojáky pod velením maršála Ivana Koněva, který byl tou dobou rovněž hlavním velitelem Varšavské smlouvy.
Ačkoliv byla Varšavská smlouva zamýšlena jako protiváha k NATO a připravovala se na konflikt se Západem, tak jedinou vojenskou operací, na které se podílelo více členů paktu, byla invaze vojsk do Československa v srpnu 1968. Mimo tehdy zůstali pouze Rumuni a Albánci. Druzí jmenovaní dokonce ještě téhož roku v rámci déle trvající sovětsko-albánské roztržky pakt úspěšně opustili.
PODÍVEJTE SE: Masivní ruské útoky na Ukrajinu: Tři lidé jsou mrtví, včetně šestiletého dítěte, domy hoří
