Černá kronika SSSR: Postrach jménem Kolja Karate. Proč komunisté zakázali bojový sport?

V polovině  80. let 20. století se objevily dvě na první pohled zcela nesouvisející události, které ale mají pro následující příběh naprosto zásadní význam. Roku 1985 se předsedou Ústředního výboru KSSS stal Michail Gorbačov a jen o rok později měl na Západě premiéru film Karate Tiger 1 s Jeanem-Claudem Van Dammem v hlavní roli.

ČTĚTE TAKÉ: Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů

Když se Gorbačov stal vládcem Sovětského svazu, moc dobře věděl, že je země na pokraji ekonomického kolapsu. Desetiletí studené války, zbrojení, vydržování ohromné armády odčerpaly z rozpočtu astronomické sumy. Nízká produktivita práce, prakticky žádné inovace spolu s všudypřítomným rozkrádáním a korupcí udělaly druhou část práce. Proto se rozhodl oprášit starý nápad Vladimira Lenina z období Nové ekonomické politiky a povolil drobné podnikání. Pomohlo to ve dvacátých letech, mohlo by to pomoci i tentokrát. Objevili se první sovětští podnikatelé.

Mladí nechtěli Komsomol, ale džíny

Mladí lidé v té době žili bez větší perspektivy. Jejich dědům a otcům sovětská moc slibovala světlé zítřky, teď když měly nastat, místo nich přišla hospodářská i společenská krize. Oni už nechtěli budovat komunistickou společnost, toužili po kazetovém magnetofonu a džínách. Jednou z možností, jak se dostat z šedi, byl sport.

Posilovny vznikaly ve sklepech, s minimálním vybavením a bylo v nich plno. A do této atmosféry přišly akční filmy, kde v hlavní roli bylo karate. Kina samozřejmě promítala sovětskou produkci, ale občas někdo přivezl ze Západu videopřehrávač a kazety se ilegálně kopírovaly. Akční filmy mládež fascinovaly a ty s tématikou karate zvlášť. Kde kdo chtěl vyzkoušet bleskové útoky, vysoké výskoky a tvrdé údery. Zájemce neodradilo ani to, že karate bylo v Sovětském svazu zakázané a problémem se dokonce zabýval zvláštní útvar KGB.  

Být tvrdý chlap, umět se bránit, obstát ve rvačce na ulici, mít respekt – to byl jen začátek. Tady se nám začíná propojovat sport a organizovaný zločin. Na jedné straně vznikla skupina lidí, kteří byli dobře trénovaní, znali se z posiloven, mohli se na sebe spolehnout a někteří z nich netrpěli velkými morálními zábranami – svět je prostě tvrdý a my se v něm o sebe musíme postarat. Na straně druhé tu byli lidé, kteří měli peníze z teď už legálního podnikání. Jak to dopadlo, už víme.

Kolja Karate a jeho gang

Hlavou gangu karatistů se v Leningradu stal Nikolaj Sedjuk – zvaný Kolja Karate z posilovny Ring. Právě kolem něj se shromáždil gang sportovců, kteří terorizovali leningradské podnikatele. Měl k tomu všechny předpoklady – byl přirozená autorita, disciplinovaný, tvrdý, bezohledný, rozhodný. Navíc nikdo nepochyboval o jeho fyzické převaze. Jeho obdivovatelé tvrdí, že dokázal udělat dvoumetrový výskok a kopem přerazit protivníkovi ruku. 

Ať už je to jen legenda, nebo ne, všichni se shodují, že byl sportovně nadaný. Ale neměl to zadarmo. Většinu času trávil v posilovně, dodržoval tvrdou životosprávu, neustále si hlídal váhu. Asketický byl ve všem, takže zbytečně neutratil ani kopějku. Další z historek to dokresluje hádkou s taxikářem o naprosto bezvýznamnou částku osm kopějek. 

Kolja Karate kolem sebe shromáždil bandu zhruba stovky sportovců. Jejich způsob vydělávání peněz byl primitivní, ale výhodný. Obcházeli drobné leningradské podnikatele legální i ilegální a požadovali výpalné. Když oběť nezaplatila, zlomili jí ruku a příště už peníze odevzdala. Další podnikatelé pak radši zaplatili rovnou.

Začátky reketu byly v jedné věci odlišné ve srovnání s jeho dalšími fázemi. Později gangy a mafie nabízely za výpalné ochranu před ostatními zločinci. V podstatě ve vlastním zájmu udržovaly ve svém rajonu klid. Pokud se objevil jiný vyděrač, podnikatel se obrátil na šéfa místní bandy a ten zjednal pořádek. To lidé za gangu Kolji Karate nedělali, vybírali peníze, ale protislužbu nenabízeli.

Karatisté versus policie

Proč policisté honili karatisty v posilovnách a nechali je řádit v ulicích? Vlastně za tím byla obyčejná lidská závist. Řadový policista si v polovině 80. let přišel měsíčně na 150 rublů a to nebyly peníze, za které by se přetrhl. Navíc oběťmi byli čerství podnikatelé, kteří si přišli řádově na podstatně větší peníze. V myšlení tehdejších policistů to nebyli „sovětští“ lidé, kteří by si ochranu zasloužili.

V roce 1987 se banda Kolji Karate spojila s gangem, který ovládal leningradský obchod s automobily. Ve velkoměstě neexistoval snad prodej vozu, z kterého by neměli provizi. To už byla vyšší liga. Aut byl nedostatek, pořadníky byly na mnoho let dopředu.

Jenže tady „narazila kosa na kámen“. Pokud policii osudy drobných podnikatelů nezajímaly, tady už šlo o kriminalitu podstatně většího rozsahu a oběťmi byli obyčejní lidé, kteří roky na nový vůz šetřili. Policisté začali zatýkat všechny, kteří na obchodech s auty vydělávali. Před soudem skončil i Kolja Karate.

Konec Kolji Karate

V roce 1993 pustili Kolju Karate na svobodu. Za mřížemi sice pobyl jen šest let, ale vrátil se do jiného světa. Sovětský svaz už neexistoval, Michail Gorbačov se odebral na politický odpočinek a Rusku vládl Boris Jelcin. Změnil se i organizovaný zločin. To, s čím gang karatistů začínal, teď nabylo mnohem větších rozměrů.

Umění karate už nestačilo, protože na ulicích se začalo střílet. A tak skončil i Kolja Karate. Neznámý střelec ho v Petrohradě zabil třemi ranami do zad, když se věnoval kondičnímu běhu. Kdo střelce najal a proč, nevíme. Byla to jedna z mnoha neobjasněných vražd z té doby. Obvykle se jednalo o vyřizování účtů mezi gangy nebo řešení vnitřních sporů.

Gang karatistů nebyl jediný případ, kdy se sportovci dostali za hranu zákona. V dějinách sovětského zločinu bychom našli i bandu boxerů. Sportovci, včetně těch se zlatými medailemi, byli součástí ochranek bossů sovětského a později ruského podsvětí. Karatisté ale byli mezi prvními, ne-li úplně první, kdo v Leningradu vytvořil takto organizovanou zločineckou strukturu. 

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Propuštění Vocáska z vězení? Je nebezpečný. Dá si dvě piva a může vraždit znova, varuje Štoček