Další rána klimaalarmistům: Řeky odhalují špinavé tajemství uhlíkového cyklu

Zatímco samotní klimaalarmisté nikdy nepřinesli jediný vědecký důkaz jejich tvrzení o antropogenním uhlíku, který zničí naši planetu (dosud se opírají jen o zmanipulované počítačové modely), vědeckých důkazů o tom, že jde o lži, se průběžně objevuje nepřeberně.

Další z nich ve formě nedávno zveřejněné studie v podstatě rozbíjí celou klimatickou agendu. Je jasné, že právě proto se tato studie (stejně jako jiné, které ukazují totéž), neobjeví v mainstreamových médiích.

Pro Evropany je studie velmi důležitá, protože nás všechny postihuje politika Green Dealu EU stále víc a to, co se pod záminkou „boje proti uhlíku“ připravuje, může být doslova zničující.

Studie tak opět potvrzuje, že celá klimatická politika je jeden velký podvod a EU, která na něm staví svojí politiku, je zločinecká organizace…

Nedávná studie časopisu Nature s názvem „Starý uhlík směrovaný z pevniny do atmosféry globálními říčními systémy“ není jen rigorózním vědeckým dílem – je také spektakulární obžalobou takzvané „ustálené vědy“ o změně klimatu.

Tato studie pro rok 2025 je ohnivým šípem do srdce jistoty uhlíkového cyklu a odkrývá další nepříjemnou pravdu: více než polovina CO2 emitovaného z řek pochází ze zdrojů uhlíku, které jsou staré stovky až tisíce let – nikoli z nedávných emisí fosilních paliv nebo současné biologické aktivity.

Klimatické modely a uhlíkové rozpočty, které každý byrokrat, zelený politik a ekoapokalyptický influencer na Zemi předvádí jako ustálenou vědu, byly postaveny na základním předpokladu, že říční CO2 je součástí současné, krátkodobé biosférické smyčky.

Ukázalo se, že vedli staré duchy skrze nový příběh.

Podle autorů:

„Největší podíl (52 ± 16 %) říčních emisí CO2 pochází z uhlíku starého tisíciletí…“ a „7 ± 1%… z petrogenního uhlíku“.

Přesně tak. Více než polovina těchto emisí pochází ze starých zásob uhlíku – uhlíku, který se až dosud považoval za stabilní, pohřbený a pro moderní emisní údaje irelevantní.

Jinými slovy, příroda má své vlastní hluboce zakořeněné úniky uhlíku a naše moderní přístroje se teprve nyní dostávají k tomu, aby si jich všimly.

Důsledky jsou obrovské a zničující – pro důvěryhodnost těch, kteří zneužili vědu jako zbraň k prosazování radikální klimatické politiky.

Zde je několik nejzajímavějších důsledků této studie pro narativ „ustálené vědy“:

1. Uhlíkový rozpočet je fantazie

Celá myšlenka „uhlíkového rozpočtu“ závisí na předpokladu, že můžeme přesně sledovat všechny přírodní a antropogenní zdroje a propady uhlíku. Autoři článku výslovně uvádějí:

„Toto dříve nerozpoznané vydání… se rovná 1,2 ± 0,3 Pg C za rok⁻¹, což je rozsahem podobné suchozemské čisté ekosystémové výměně“.

Překlad: Chyběl nám únik uhlíku tak velký, jako je čistá absorpce uhlíku ve všech suchozemských ekosystémech. To je jako ztratit záznam ve finanční knize odpovídající vašemu ročnímu příjmu a stále si nárokovat zůstatek v účetní knize.

2. Klimatické modely nemohou modelovat to, o čem nevěděly, že existuje

Nejedná se o chybu zaokrouhlení. To je dříve neviditelný tok uhlíku v planetárním měřítku – zcela vynechaný z běžných modelů zemských systémů. Autoři dokonce poznamenávají:

„Současné numerické modely říční dopravy uhlíku a emisí také neberou v úvahu vstupy ze starých zdrojů uhlíku.“

Pro ty z nás, kteří dlouho tvrdili, že klimatické modely jsou glorifikovaná cvičení na prokládání křivek založená na selektivně vyladěných předpokladech, je tato studie čistým ospravedlněním.

Je to otevřené přiznání, že tyto modely nejsou jen nedokonalé – jsou strukturálně slepé k hlavním přírodním procesům.

3. Klimatická věda je stále v plenkách

Pokud 59 % říčních emisí CO2 pochází ze staletí starých uhlíkových rezerv nebo starších, jak moc může být věda správná? Autoři to popisují jako „uvolňování starého uhlíku v planetárním měřítku“ a uzavírají tímto:

„Poskytujeme důkazy o dříve nerozpoznaném uvolňování starého, předindustriálního uhlíku z pevniny do atmosféry prostřednictvím řek v planetárním měřítku.“

Představte si, že vybudujete globální politický rámec v hodnotě bilionů dolarů na souboru dat, který vynechá polovinu rovnice. Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tragické.

4. Antropogenní připisování uhlíku je nyní skořápková hra

Jedním z ústředních témat klimatických aktivistů je, že CO2 v atmosféře je vysledovatelný a z velké části způsobený lidskými emisemi. Tato studie jejich tvrzení popírá. Po úpravě modelů tak, aby zahrnovaly toto nové chápání, studie zjistila, že pouze:

„41 ± 16 % říčních emisí CO2… by mohlo obsahovat recentní uhlík antropogenního původu.“

To znamená, že téměř 60% emisí CO2 z řek pochází z uhlíku před moderní průmyslovou činností. To zpochybňuje přesnost antropogenních atribučních modelů – modelů, které vlády používají k ospravedlnění uhlíkových daní, regulací a restrukturalizací energetiky a zemědělství shora dolů.

5. Tolik k předpovídání budoucnosti

Autoři přiznávají, že nevědí, zda je nárůst starých emisí uhlíku způsoben přirozenou variabilitou nebo antropogenním narušením. Jejich vlastními slovy:

„Ať už antropogenní perturbace zvýšila nebo nezvýšila únik starého uhlíku… zůstává významnou mezerou ve znalostech.“

Přesto je nám s naprostou jistotou řečeno, že Země se oteplí o 1,5 °C, pokud nezakážeme plynové sporáky, nebudeme jíst brouky a nevypneme spolehlivou energii.

Tato studie odhaluje, jak hluboce nejisté a nevyřešené zůstávají zpětné vazby v uhlíkovém cyklu.

6. Řeky: Přírodní uhlíkoví podvodníci

Nový konceptuální model vyvinutý v tomto článku (viz obr. 3b na straně 13) je tichou revolucí. Připouští, že tradiční model říčních emisí – kde se CO2 považoval za nedávný a lokální – je hluboce chybný.

Místo toho řeky fungují jako systémy transportu uhlíku, které přerozdělují starobylý uhlík z půdy, hornin a geologických vrstev do atmosféry. To není jen jiná velikost – je to úplně jiný mechanismus.

Obrázek: Revidovaný koncepční model založený na shromážděných hodnotách F14C říčního DIC, CO2 a CH4 zde uvedených. K vysvětlení pozorovaných hodnot F14C v naší databázi jsou zapotřebí tisícileté vstupy uhlíku z degradace organické hmoty v půdách nebo říčních sedimentech (oranžová) a také petrogenního uhlíku ze zvětrávání hornin. Tento revidovaný koncepční model naznačuje ztrátu uhlíku ze starého (tisíciletého) úložiště na pevnině prostřednictvím vertikálních říčních emisí CO2:

7. Politika nechala vědu za sebou

Autoři studie vyzývají k přehodnocení suchozemského propadu uhlíku a role řek a poznamenávají:

„To zásadně mění naše závěry o tom, kde se antropogenní uhlík nachází v hlavních zásobárnách uhlíku v zemském systému.“

Nečekejte však, že to IPCC, bojovníci za čistou nulu nebo investoři ESG uznají. Jejich politické parní válce jsou již v pohybu, poháněny spíše setrvačností a politickým pákovým efektem než vědeckou pokorou.

Tato studie je torpédem pod čarou ponoru klimatické ortodoxie. Bolestně  ukazuje, že nerozumíme zemskému uhlíkovému systému ani zdaleka tak dobře, abychom ospravedlnili radikální ekonomické a společenské otřesy.

Sebedůvěra klimatických alarmistů – postavená na křehkém lešení neúplných dat a přehnaně sebevědomých modelech – se opět ukázala jako to, čím je: performativní jistotou.

Označit klimatickou vědu za „ustálenou“ v návaznosti na tento článek je nejen intelektuálně chabé – je to směšné. Je to vědecký ekvivalent vyhlášení vítězství v polovině šachové partie a ignorování, že vaše dáma chybí, stejně jako polovina vašich pěšců.

Studie o říčním CO2 není drobnou korekcí. Je to blikající červené světlo, že stále letíme naslepo.

Takže až vám příště někdo řekne, že věda je vyřešena, zeptejte se ho, jestli slyšel o F¹⁴C. Pak se pohodlně usaďte a vychutnejte si ticho…