DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Nejste invalida. A mohl jste si za to sám, slyšel beznohý Bernat

Tenkrát by stačilo, aby se revizní lékařka doma dívala na jiný program. Na detektivku, na dokument o Africe, na cokoliv. Jenže ona si místo toho v televizi pustila reportáž o tom, jak se jistý mládenec Roman Bernat po čase zase pokusil postavit na led, jak se odvážil znovu nazout brusle.

A tak od ní Bernatovi zanedlouho přišlo psaní.

Stálo v něm: Odebíráme vám status ZTP, nemáte na něj nárok.

Jinými slovy: Pro nás nejste invalida.

Bernat by se tehdy nejraději štípnul, jestli se mu to jen nezdá. Ano, štípnul – třeba do ruky. Nebo do nohy; tedy do té, co mu zbyla. Protože jednu od osudné srážky s náklaďákem z května 2012 nemá; i na tom ledě se přece před kamerami ploužil s protézou.

Nejste invalida. Hm.

Samozřejmě, že se proti tomu odvolal. A samozřejmě, že mu krajská komise vyhověla; podle tabulek vůbec nebylo o čem debatovat.

„Už jen kvůli podobným situacím bych ale svůj osud nikomu nepřál. Nedivím se, že to spousta lidí vzdá. Že po úrazu rezignují na pomoc od státu či pojišťovny, nebo právě při jednání ohledně ZTP. Přestože zjevně mají nějaké postižení, musí se často skoro doprošovat. Aby něco dostali, musí ze sebe dělat ještě větší mrzáky, než jsou. Já doplatil čistě jen na to, že jsem se navzdory ztrátě nohy snažil být aktivní, odmítal jsem zůstat ležákem,“ nechápe bývalý hokejista. „Česká byrokracie, to je vážně něco. Vždyť já byl podle některých v jednu chvíli i bez nohy v podstatě zdravý člověk!“

Těch absurdních úředních a soudních tahanic si po svém životním veletoči užil víc.

Možná by ale bylo nejlepší se ještě jednou vrátit k tomu, čím to celé vůbec začalo.

Přímo pod kola

Bylo mu osmnáct, když dostal po dvou letech v Kladně šanci zabojovat o místo v týmu extraligových Budějovic. Při letní přípravě sjížděl se spoluhráči na kole dolů od Hluboké, najednou proti nim na úzké silničce vyjel z pravotočivé zatáčky náklaďák.

Ostatní kluci se mu vyhnuli, Roman ne.

Spadl autu přímo pod kola, v poslední chvíli se před tím zadním přetočil tak, aby mu nepřejelo hlavu či hrudník, ale „jen“ pravou nohu. Byla rázem na maděru. V nemocnici mu ji po pár dnech amputovali kvůli infekci až v kyčli, což je kardinální pech.

Nemluvme o bolesti. O zničených sportovních snech. O slzách.

Přestože asi není nutné zdůrazňovat, že to všechno tam bylo.

Zaměřme se spíš na to, že facky přicházely i potom. V měsících a letech po úrazu, kdy už by Bernat nejradši zapomněl, kdy by se moc rád v té pitomé ráně dál nepatlal.

Začalo handrkování, zda mu pojišťovna zaplatí protézu. Jistěže se dá pořídit ta levnější, jednoduchá, těžká. Jenže mladík ze Soběslavi měl nárok i na bionickou za 1,2 milionu, s mikročipem a procesorem. Trvalo to strašně dlouho, vyřídit se muselo prvotní zamítnutí i spousty následných požadavků, než ji měl konečně odklepnutou.

A už mu za rukáv tahaly další nepříjemnosti.

Fakt není příjemné dokazovat sociálce, že jste invalida. Komise pokládá otázky přesně podle mustrů, prostě ano, nebo ne, žádné „ano, ale…“ se nepřipouští.

„Ptají se: ‚Zvládnete se najíst, umýt, dojít si na záchod?‘ Je to zaměřené tak, aby když vás doprovodí ke stolu, jestli se neudusíte jídlem, zda to rozkoušete. Jakmile tohle zvládnete, je to v jejich očích v pohodě, vlastně žádnou pomoc nepotřebujete. Nebo jsem od nich slyšel: ‚Vysprchujete se?‘ Popravdě jsem odpovídal: ‚No, když už se tam dostanu, tak nějak ano. Pokud je k tomu teda koupelna upravená.‘ Tohle vysvětlování okolo je nezajímalo. Napsali si: ANO. Hrozná pakárna…“

Ne poslední. Další následovala, jakmile se u soudu začalo řešit případné odškodnění.

„Nejdřív za tu událost dávali stoprocentně vinu mně. Prý jsem si za to mohl sám. Že byl na té silničce zákaz vjezdu vozidel nad 3,5 tuny, takže tam to auto nemělo co dělat? To nikoho nezajímalo. Starali se jedině o to, jestli se té srážce dalo nějak zabránit. Dospěli k tomu, že za určitých okolností asi ano. Já nevím, spíš teda myslím, že úplně ne,“ tvrdí. „Až když jsme podali odvolání a přizvali se další soudní znalci, teprve pak se dospělo k závěru, že o zavinění z druhé strany není pochyb. Soud to nakonec v otázce viny rozhodl padesát na padesát.“

Milerád se ve výsledku spokojil s touhle výhrou nevýhrou. Hlavně že už to bylo za ním. Vždyť se to celé vleklo neskutečných šest let!

„Iks posudků, iks soudů, iks výslechů na policajtech. Tahle léta byla fakt strašná,“ přiznává. „Nějaké odškodnění nakonec proběhlo. Sice se podle mého názoru mělo pohybovat v jiných částkách, ale alespoň něco…“

Obrácená noha

Aby bylo jasno, Roman není žádná plačka.

Absolutně ne.

Přede mnou sedí dobře oblečený 30letý muž pracující v bance, vystudovaný vysokoškolák. Doma má manželku a malého synka, další potomek by měl přijít na svět v létě.

„Nemám si na co stěžovat,“ říká Bernat. „Žiju si poklidný život. Dřív jsem musel všechno podřizovat hokeji. Pokud ho chcete dělat na profi úrovni, jinak to nejde. Teď je to u mě normálnější. Troufnu si říct, že jsem spokojený.“

Snad není neslušné přiznat, že když jsme se měli potkat na pražském Jungmannově náměstí, poznal jsem ho podle chůze. Kulhá, pohybuje se malinko trhaně. Protézu ale skrývá pod dlouhými kalhotami, proto si kolemjdoucí pomyslí spíš něco o tom, že si ten mladý muž včera při fotbálku podvrtnul kotník.

Kéž by!

Byť je fakt, že i Romanova protéza už umí divy. Dokáže na základě přenášení váhy a švihu monitorovat vlastníkovu chůzi, ukládá si, jak dlouhé kroky člověk dělá. Zezadu má hydrauliku, která třeba v případě chůze ze schodů pohyb reguluje. Uživatel si může navolit různé programy – jak pro procházku, tak například pro jízdu na kole.

„Pokud lidi nemají tak vysokou amputaci, pak s ní i běhají,“ vysvětluje. „Jakmile je ale v hydraulice hodně odporu, začne se to zahřívat, až si můžete propálit kalhoty. No jo, kolem protéz jsou různé příhody. Jako že když jedete na dovolenou, nesmíte si doma zapomenout nabíječku, s níž dobíjíte její baterky. Nebo vás můžu zaskočit tím, že je možné nohu různě vytáčet. Když zmáčknu tohle tlačítko a vypojím si to, můžu nohu obrátit klidně o 360 stupňů. Jakmile tedy sedím na obědě, vypnu si to, nohu si stočím pod stůl, aby mi protéza netrčela do prostoru. A občas se mi stane, že zapomenu. Takže po obědě vstanu, chci se o nohu opřít a najednou se mi otočí, mám ji dozadu. V takovou chvíli na vás všichni zděšeně koukají, ze mě vypadne jen něco ve stylu: ‚Ježišmarjá, omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit…‘“

Směje se, přitom by vyprávění mohl stočit i k méně veselým tématům.

Třeba že užívání protézy není zcela bezbolestné. Někomu se na místě amputace dělají boláky a puchýře, jinému otlačeniny. Záněty, otevřené rány. Bernat to nemá tak zlé, ale stejně ho bolí každý krok. Ne moc, zato pořád. Taky cítí záda. Jak tělo zatěžuje nerovnoměrně, musí umět správně regenerovat, šetřit se.

„Modlíte se, aby vám na zdravé noze neodešlo koleno. Snad vydrží co nejdéle,“ přeje si.

Brusličky pro syna

K tomu, aby si i s protézou zabruslil, ho kdysi nahecovala fyzioterapeutka na rehabilitaci. Před ním to ještě nikdo nezkusil, tak do toho šel. Troufalé dobrodružství sice přineslo už zmíněnou polízanici s revizní lékařkou, stálo ale za to. Jen si musel na kluzišti osvojit úplně jiný pohyb, aby se pravá brusle nepodjížděla.

Ten pocit, když konečně přišel na to, pod jakým úhlem by na ledě měl protézu mít! Když přestal padat! Když si dokonce s hokejkou v ruce opatrně vystřelil na branku!

Jsou věci a jevy, které druhým zůstanou navždy nesdělitelné.

Zřejmé je, že k hokeji má silný vztah i poté, co mu osud tak krutě přeškrtal plány. Nějakou dobu třeba trénoval caparty v Soběslavi a Budějovicích, když za ně hrál jeho mladší brácha. Jezdil se dívat na extraligu. I teď bude při mistrovství světa fandit, palce bude držet hlavně kamarádovi Lukáši Sedlákovi, bývalému hráči NHL, s nímž vyrůstali. Třeba to jednou takhle daleko dotáhne i někdo jiný – Bernat teď v zimě zkoušel své dětské brusličky poprvé nazout i synkovi; kluk v nich po ledě roztomile ťapkal, bylo to prima.

„Zatím ho to ale bavilo pokaždé tak na dvě, tři minuty, pak si šel radši hrát s autíčky,“ popisuje Bernat se smíchem.

On sám už nikdy hrát hokej nebude, s tím je třeba se smířit. Nedlouho po úrazu ho hodně přemlouvali, aby se přidal ke sledge hokejistům, nakonec si však vybral jiné odvětví. Dal se na paravolejbal. Ve sportu, při kterém se sedí na zemi, dokonce i spoluzakládal národní mužstvo, jezdí na mezinárodní turnaje.

Ne, není to NHL, o které kdysi snil.

Ale pohyb a sdílená legrace s kamarády; to ano.

„Někdy si vzpomenu na to, co se mi stalo. Úplně zapomenout prostě nejde,“ říká, než se rozloučíme. „Nijak se v tom ale neutápím. Člověk to zkrátka musí přebít hezčími zážitky,“ dodává.