EU uvízla v pasti zelené oceli: Válečná ekonomika znemožňuje klimaticky neutrální politiku

Na jedné straně je nedávno zpřísněný Green Deal s ambiciózním cílem uhlíkové nuly, který jednoznačně vede k deindustrializaci a na té druhé válečné štvaní EU a s ním související zvýšená výroba zbraní.

Obojí současně nelze prosazovat, pokud mají být zbraně i jejich komponenty – byť třeba jen z poloviny – vyráběny v Evropě. To však zřejmě eurokraty nezajímá. Mají ostatně v aktivním zavádění protichůdných politik letitou praxi.

Jde například o prosazování islamizace na jedné a LGBTQ agendy na druhé straně. Nic, co je vzájemně méně kompatibilní, asi jen tak nenajdete.

Přesto EU již roky pokračuje v prosazování obojího.

Stejně schizofrenní je i politika, která má za cíl výrazně omezit CO2, včetně likvidace průmyslu, ale zároveň nabádá k válečné ekonomice, tedy k výrobě zbraní v dosud nevídaném množství.

Pokud chtějí vleční štváči v EU pokračovat v přezbrojování, tak k tomu potřebují ocel. Hodně oceli. Ale právě klimatická ideologie způsobuje, že výroba oceli trpí.

Dekarbonizace a přezbrojování nejdou dohromady. Budou se muset rozhodnout, co má vyšší prioritu – globalistická válečná ekonomika, nebo zeleno-globalistické utopie.

V důsledku všeobecného nadšení pro válku mezi evropskými politickými elitami a všech plánů na znovuvyzbrojování se přehlíží důležitá otázka: odkud se vezme veškerá ocel na tanky a další zbraně? 

Výroba oceli je energeticky vysoce náročná a „zelená“ ocel, kterou upřednostňují eurokraté, je tak drahá, že ocelářský průmysl ruší řadu odpovídajících projektů. A to i přes miliardy dotací.

Výroba oceli v Německu (a ve velké části Evropy obecně) je již nyní drahá, a to i při použití konvenčních metod, v důsledku energetické krize, kterou si země sama způsobila.

Bez relativně levného ruského zemního plynu a díky energetickým daním a poplatkům za emise CO₂ je evropský ocelářský průmysl již mezinárodně sotva konkurenceschopný.

Chce to velkou dávku fantazie, abychom uvěřili, že zemní plyn lze nahradit ještě dražším vodíkem.

Například ThyssenKrupp se drží svých plánů na „zelenou“ ocel, ale zároveň snižuje počet zaměstnanců a výrazně snižuje výrobní kapacitu. A francouzská společnost ArcelorMittal? 

Ta upustila od plánů na přeměnu dvou svých závodů v Německu na „zelený“ vodík. Proč? Protože by náklady explodovaly. Ani sliby německé vlády o dotacích přesahujících miliardu eur vedení společnosti nepřesvědčily.

„První elektrické obloukové pece budou postaveny v zemích, které mohou nabídnout konkurenceschopné a předvídatelné dodávky elektřiny,“ uvedla společnost ArcelorMittal podle agentury Reuters . 

Takzvaný zelený vodík je mnohonásobně dražší než jakákoli jiná varianta. Je to proto, že elektrolýza je energeticky náročný proces, který využívá elektřinu z větrných nebo solárních elektráren k rozkladu molekul vody.

 Základní fyzikální zákony, podle kterých se při výrobě vodíku spotřebuje více energie, než lze nakonec z konečného produktu získat, jsou nezpochybnitelné.

 To ale nezajímá eurokraty v Bruselu a klimatické apokalyptiky v národních vládách států EU. V duchu přechodu na plánované a oběhové hospodářství se schvalují kvóty a regulace, které pak ženou ekonomiku do propasti.

To ztíží realizaci všech plánů zbrojení evropských zemí NATO. Kdo vyrobí ocel, hliník a tak dále pro obranný průmysl?

Pokud postupně evropské firmy přestanou produkovat, protože výroba je příliš drahá, budou se suroviny muset dovážet, takže na překotném vyzbrojování zemí EU nakonec vydělá někdo jiný….