GLOSA: Koubek je hráč. A hráčům patří svět. I trenér chyboval, jeho odvaha ale může být trumf

Když ve čtvrtek před půlnocí Češi po celé republice propukli ve vítězný řev, který ze snů probudil spoustu nevrlých manželek a dalších sveřepých nesportovců, fotbalový národ mohl slavit. A jistě měl co.

Ano, reprezentace po penaltové přetlačované přemohla Irsko.

Ano, od postupu na mistrovství světa ji dělí už jen jeden úterní soupeř – Dánsko.

Čistě z herního pohledu bychom k sobě však měli být upřímní, od národního týmu to byl po většinu zápasu nepřesvědčivý výkon.

Neladilo to. Reprezentaci svazovala nepřesnost, nechala si na dlouhé pasáže vnutit irský tlak. Prohrávala mraky soubojů. Zatímco téměř každý centr do Kovářova pokutového území představoval gólovou hrozbu, z obvyklého útočného beranidla Chorého šel strach asi jako z party jeptišek v přístavní putyce. Obecně sázka na dvě věže vpředu nevyšla, Chorý se Schickem kupili nanejvýš naprosto zbytečné fauly, z jejichž odpískání Češi navíc brunátněli podrážděností a frustrací.

Ještě něco nemile překvapilo: původní představa, že se ostrovní bojovníky podaří přehrát kombinací a technickou převahou ve středu pole, naprosto narazila. Pilíř tohoto plánu, navrátilec Vladimír Darida, v mezihře nečekaně kazící, svým penaltovým faulem symbolicky odšpuntoval největší problémy.

Třebaže za většinou zmíněných krachů stojí nefungující předpoklady z hlavy trenéra Miroslava Koubka, stejně tvrdím, že za postupem do další barážové fáze lze do značné míry hledat právě 74letého muže, který se ve své kariéře prodral k velkým angažmá až před šedesátkou.

A to kvůli jeho jedné specifické vlastnosti.

Odvaze.

Koubek v nejdůležitějším okamžiku své trenérské kariéry prokázal, že je velký hráč. Přitom není náhoda, co se odjakživa tvrdí: že právě hráčům patří svět.

Koubek umí reagovat na vývoj utkání

Po letech nikam nevedoucí strnulosti s reprezentačními kouči Jaroslavem Šilhavým či Ivanem Haškem, kteří málokdy dokázali soupeře či fanoušky něčím opravdu překvapit, troufnout si na neotřelé řešení, zariskovat, stojí najednou v čele nároďáku chlapík, který se zjevně nebojí.

Na Iry směle vtrhnul s hodně ofenzivní sestavou. Kapitánem udělal kdysi poněkud neřízenou střelu Ladislava Krejčího. Naopak se nebál posadit jeho dlouholetého předchůdce Tomáše Součka na lavičku náhradníků.

Že hlavně to druhé spousta fanoušků nechápala? Že mu nakonec tahy s Daridou a vynecháním habána z West Hamu tak úplně nevyšly? No co, prostě to zkusil. Přijměme fakt, že opravdová trenérská osobnost nestaví sestavu podle názorů v diskuzních fórech. Že má zkrátka svou cestu, které věří.

Pak už jsou jen dvě možnosti: Buď to bude fungovat. Anebo ne.

Pokud ne, pak je třeba adekvátně zareagovat.

A právě tohle Koubek zvládl fantasticky. Jakmile zjistil drhnutí stroje, jehož sestavení několik měsíců vymýšlel a sestrojoval, netrval paličatě a ješitně na svém plánu A. Okamžitě stáhl nejen Daridu, ale i rovněž tápajícího Jaroslava Holeše, později též Chorého s Davidem Juráskem, pro něž to také nebyl nejlepší zápas.

Místo nich šel nejen Souček, který čistě herně do základu zjevně patří, tak třeba i Štěpán Chaloupek, obránce s minimální reprezentační zkušeností. Výsledek? Zahrál solidně! Na hřiště jako náhradník z Koubkova popudu nastoupil později i Jan Kliment, kterému to v Olomouci poslední dobou moc nestřílí.

Fanoušci nezřídka zpochybňovali jeho samotnou nominaci, za hlavu se chytali i teď, když střídal opěvovaného Šulce. A co myslíte? Právě Kliment pak proměnil postupovou penaltu. Zrovna on, který před lety Koubka po společném plzeňském angažmá veřejně kritizoval za popudlivost a nedostatek respektu! A kterého se ten samý trenér nebál teď povolat i do těch naprosto nejzásadnějších chvil.

Nejen sázka na kapitána Krejčího (svým způsobem také odvážná), z něhož se vyloupnul muž utkání.

I tohle všechno jde za Koubkem.

Nikdo neříká, že jeho hráčství dostane Čechy zaručeně až na mistrovství světa. Zatím se ale zdá, že jeho odvaha riskovat (třeba i proti vůli mnohých) tyhle šance alespoň znatelně zvyšuje.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Útok zápalnými láhvemi na Ruský dům v Praze. Jeho šéf mluví o monstrech a nelidskosti