Groman: Smrkovský byl idol roku 1968, ale taky populista, který v Únoru 48 pomáhal Gottwaldovi

Mohla by to být docela záludná kvízová otázka.

Co mají společného Miroslav Donutil, Bolek Polívka a Josef Smrkovský?

Odpověď: všichni si zahráli ve filmu Pelíšky.

Třetí z nich tedy jen nepřímo, s pomocí rozhlasového projevu, po jehož vyslechnutí se otec Kraus v podání Jiřího Kodeta rozzuřil: „Zloději a vrazi z osumačtyřicátýho nám chtějí dělat demokracii!“

Upřímně – nedá se říct, že by tak úplně přeháněl.

Publicista Martin Groman, který vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS potvrzuje, že lidově bodrý symbol Pražského jara měl před rokem 1968 pořádné škraloupy.

„Každopádně se nedivím, že ho do Pelíšků zařadili. Smrkovský mluvil velmi často a rád, v 60. letech byl tribunem lidu,“ říká jeden z autorů populárního podcastu Přepište dějiny.

Mnoho lidí Smrkovského vnímá jako sympatického reformistu, Dubčekovu pravou ruku. Kým je pro vás?
Zjednodušeně řečeno: nejviditelnějším komunistickým populistou.

To je silný výraz.
Ne že by to neměl odmakané. Ze všech vrcholných představitelů 60. let měl nejviditelnější ambici mluvit s lidmi, být mezi nimi, přesvědčovat je, dělat opravdu kontaktní politiku.

Vyplácelo se mu to. Před srpnem 68 patřil k nejoblíbenějším politikům.
Mám k tomu vypovídající moment z června 1968. Předsednictvo Ústředního výboru KSČ se tehdy po zrušení cenzury zhrozilo: „Co jsme to dovolili? Tohle přece nejde. Už to nedržíme v rukou, novináři si budou dělat, co chtějí.“ A Smrkovský upřímně pronese: „Vždyť jim už ani já nejsem dost dobrý!“ Tahle věta na něj dost prozrazuje. Rozumějte – Smrkovský si samozřejmě nemyslel, že má komunismus skončit. Že strana nemá mít vedoucí úlohu. Stejně jako většina reformistů jen chtěl, aby společnost byla spokojenější, aby komunistům více věřila. Když pak ale chtějí novináři místo něho poslouchat nějakého Ivana Svitáka nebo Václava Havla, cítil se zhrzený.

Lidé mu přesto dlouho věřili.
Ano. Po okupaci to ale nabralo zajímavý vývoj. Na podzim 68 Smrkovský i Alexander Dubček lidem tvrdili, že ještě není nic ztraceno, že mírně pozměněná reforma bude pokračovat. Mezitím však začíná hrát roli reálpolitika, silnějším hráčem se stal Gustáv Husák. Smrkovský je sice od dubna 68 předsedou Národního shromáždění, v nových poměrech má ale být jen hlavou jedné z komor nového Federálního shromáždění; Husák jako svého člověka prosadí Petera Colotku.

No, a co se nestane: na podporu Smrkovského se sepisují petice, staví se za něj odbory. Vysílá se o tom na Svobodné Evropě. Načež vychází brožura nazvaná Muž dvou tváří, která Smrkovskému vytýká: „Co je to za komunistického politika, když ho chválí Svobodná Evropa?“ A Smrkovský? Najednou brzdí, apeluje na ostatní, aby se za něj nestavěli. Je zjevné, že nešel s mocí do konfliktu. Odklidil se z cesty.

Nešlo mu o ráj, chtěl rázně ukončit válku

Na označení muž dvou tváří ale něco je. Lidé sice měli Smrkovského za reformistu, oblíbený politik si ovšem už dávno před Pražským jarem přece také ušpinil ruce.
Uvědomme si, z čeho vzešel. Měl výraznou životní zkušenost. Už v první světové válce mu zemřel jeden jeho bratr, ve španělské druhý. Vyrůstal v rodině s mnoha sourozenci, v poměrně nuzných podmínkách, poměrně brzy přišel i o tatínka. K levici jej přivedl prožitek sociální nouze. Vyučil se pekařem. Roku 1933 vstupuje do KSČ, stává se členem Komsomolu, ještě před válkou je krajským tajemníkem v Brně.

Rychlá kariéra.
Rozhodně. Vzápětí se za války stal součástí jihomoravské odbojové organizace Předvoj, následně čtvrtého ilegálního vedení komunistické strany. Z této pozice se v květnu 45 dostává do role vůdčí osobnosti Pražského povstání. Vojenským velitelem je samozřejmě Karel Kutlvašr, Smrkovský má však rovněž obrovský vliv. Je tvrdý, nesmiřitelný. K takovému postoji má své důvody.

Mimo jiné to, že jeho manželka skončila v koncentráku.
Ano. V tu chvíli nejde budovat ráj na zemi, ale ukončit rázně válku.

Jako místopředseda České národní rady údajně bránil tomu, aby Prahu osvobodila americká armáda.
Traduje se to tak. Víme ale, že generál Patton měl od prezidenta Trumana zakázáno překročit předem stanovenou demarkační linii. V dějinách obvykle o důležitých věcech nerozhoduje jednotlivec, spíš jde o vliv více okolností. Kdyby si Smrkovský mohl vybrat, určitě by zvolil, aby Prahu osvobodila Rudá armáda. Koneckonců Vlasovce použil jen pro první den bojů, pak už se nehodili, protože by to Stalinovi těžko vysvětloval.

V tom celém však zároveň hrála roli i americká neochota. Vidíme to při osvobozování západních a jižních Čech; pokud se Američani snažili něčemu urputně vyhnout, pak to byly boje ve městech. Válka končila, už nechtěli zbytečné oběti. Ani sami tedy neměli zájem pokračovat za demarkační čáru. Je otázkou, zda by se do Prahy vydali, i kdyby je Smrkovský povolával.

Což zjevně nehrozilo. Už takhle měl u Sovětů kvůli květnu 45 pořádný vroubek.
Měl, protože podepsal kapitulaci německé branné moci. Prahu přece měla osvobodit Rudá armáda… Místo toho umožnil ústup vojenskému veliteli Prahy Toussaintovi, než sem přijel první sovětský tank.

Dejme si to do kontextu. Už 7. května máte podepsanou německou kapitulaci v Remeši, po ní byl zakázán pohyb německých vojsk. Němci to ale na území dnešního Česka nerespektovali, ustupovali před Rusy do amerického zajetí. Američani demarkační linii zavřeli, Rusové ještě 9. května kvůli postupujícím německým konvojům bombardovali některá česká města, poničili Mladou Boleslav, Děčín, Hrotovice, Moravský Krumlov. Výsledkem jsou stovky mrtvých. Ve chvíli, kdy Stalin toužil po tom, aby se Němci zastavili a mohli být pozatýkáni, Smrkovský Toussaintovi podepsal, že za určitých podmínek může se svými soukmenovci opustit Prahu. To se Rusům pochopitelně nelíbilo.

Nehodil se, skončil ve vězení

Zato během Února 48 už dělal přesně to, co se jim hodilo. Na únorových událostech se podílel výrazně, stejně jako další z 
pozdějších reformistů František Kriegel. V Lidových milicích pomáhal organizovat vyjádření podpory Klementu Gottwaldovi, který potřeboval Benešovi a nekomunistickým stranám ukázat, že za ním stojí československá společnost. Smrkovský se bezesporu zasloužil o to, že se podporovatelé Gottwalda dostali ve správný moment do ulic a na náměstí.

Jaký byl jeho osud po Únoru 48?
Stejně jako mnozí další komunisté se na počátku 50. let stal nežádoucím. Uvnitř strany fungovaly různé síly. Smrkovský sice ještě nebyl starý, měl ale se stranickým aparátem předválečnou zkušenost. A ta se lišila od toho, co se vyžadovalo po válce. Pokud jste byl před válkou komunistou ve vysoké funkci, patřil jste sice k jedné ze silnějších stran, zároveň však k partaji početně dost malé. Snadno jste se tedy mohl dopracovat do pozice, kdy mluvíte na náměstích, organizujete stávky, necháte se zatýkat, děláte bolševického agitátora.

Po válce už byla KSČ oproti tomu dvoumilionovou vládní stranou, lídrem Národní fronty, která potřebovala co nejrychleji vyrobit svou mocenskou strukturu – od ústředního aparátu až po uliční výbory. K tomu bylo potřeba opravdu velké množství lidí. Přichází nová generace lidí, kteří do KSČ vstupují po roce 1945. Je to masa jedinců, kteří mají ambici sedět v kanceláři, vytvářet systém, držet pozice. Do toho se rétoři typu Smrkovského nehodili. Tolik jich potřeba nebylo, tuhle roli si pro sebe chtěli držet staří matadoři jako Zápotocký.

Co přesně tedy Smrkovského potkalo?
Nejdřív byl obviněn z toho, že dělal komplot proti Slánskému. Následně je Slánský zatčen. Obvinění proti Smrkovskému se tedy mění do podoby, že byl účasten Slánského komplotu proti straně. Smrkovskému nastávají krušné časy, výpovědi jsou z něj vymáhány násilím.

V rukou ho měl i obávaný sadistický vyšetřovatel StB Doubek. Smrkovský však podle všeho jeho brutální metody ustál.
Použil jedinou fungující strategii, kterou mimochodem zvolil i Gustáv Husák. Věděl, že nesmí přistoupit na hru vyšetřovatelů. Že je třeba trvat na své nevině, odvolávat se na protokoly. I když ho po strašlivém zmlácení podepsal, druhý den jej zpochybňoval. Jedině tak bylo možné se nedostat před tribunál, nebýt popraven.

Pořád vás samozřejmě mohli vyvléct na dvůr a zastřelit, nešlo by to však přes vykonstruovaný proces, v němž byste sám sebe obvinil ve falešné iluzi, že vás pak strana ušetří. Lidé, kteří na to šli jako Smrkovský, měli mnohem větší šanci na přežití. Zajímavé je, že obvinění jako on se ani po hrozném mučení neobraceli proti straně. Nezápasili s politickou diktaturou. Měli představu, že zápasí se špatnou realizací správné myšlenky.

Ví se, jak přesně byl mučen?
Patřilo k tomu hodně bití, znemožňování spánku, psychického týrání, řevu. Nebyl asi ušetřen vůbec ničeho. Když byl v 60. letech z vězení propuštěn Husák, vyšel ven bez zubů. A se Smrkovským to asi nebylo o moc lepší. Ví se, že měl až do konce života problémy s nohama, přes které jej ve vězení patrně mlátili. Nikdy se nepřišlo na přesnou diagnózu, v roce 1974 však umřel na rakovinu kyčelního kloubu.

V leopoldovském vězení se prý setkal se zmíněným generálem Toussaintem. Je to pravda?
Tvrdil to novinář Karel Pacner. Toussaint byl po válce zatčen jako německý velitel Prahy, následně do vězení po komunistickém převratu putoval i Kutlvašr, vojenský velitel Pražského povstání. Oba skončili v Leopoldově. Je doložitelné, že tam ve stejnou dobu vynášeli septik. Jen si představte, jak tam tihle dva generálové spolu chodí s kýbly plnými splašek… A jednoho dne v 50. letech byl do Leopoldova skutečně přivezen i Smrkovský. Traduje se, že když ho Toussaint spatřil, řekl: „Já myslel, že jste vyhráli…“

Asi jak kdo.
Pokud k tomu opravdu došlo, bylo by zajímavé zjistit, co v tu chvíli letělo Smrkovskému hlavou. V Husákově případě víme, že když se ve vězení potkal s kněžími, tvrdil jim, že zatímco oni tam jsou po právu, on nespravedlivě. Nedošlo u něj k žádné reflexi. Nenapadlo ho, že prostě není správné zavírat lidi za jejich názory. Umím si představit, že to Smrkovský mohl mít podobně: „Toussaint je tu právem, Kutlvašr taky. Já ne.“

Podílel se na přerozdělení lupu

Než se dostaneme k roli Smrkovského během Pražského jara, neměli bychom zapomenout na jeho podíl při kolektivizaci českého venkova.
Byl zásadní. A to už před Únorem 48. Smrkovský se stal šéfem Pozemkového úřadu, měl na starosti vyvlastňování a přerozdělování půdy. Pokud zapátráte v archivech západních či severních Čech, zjistíte, jak výrazně aktivní tam byl.

Po válce byly vyhnány tři miliony Němců, z toho dva právě v západních a severních Čechách. Zůstalo po nich mnoho volného prostoru, pozemků, nemovitostí. Do obcí mířili různí dosídlenci – Slováci, Romové, Řekové, místní i lidé z daleka. A na jejich dekretech najdete buď podpis ministra zemědělství Ďuriše nebo Smrkovského.

Kdo dostal statek po Němcích, byl za to vděčný. Proto když se podíváte na výsledky voleb 1946, v některých pohraničních regionech měli komunisté až 70 procent. Lze za tím hledat i dokončení pozemkové reformy, jak tomu komunisté říkali. Z dnešního pohledu šlo přitom o krádeže, přerozdělení lupu.

Smrkovskému se to vrátilo ještě pár let poté. Když ho režim propustí z vězení, jde do JZD v severních Čechách. To je prostor, který zná. Lidi jsou mu tam vděční. Znají ho. V letech 1945-48 tam často jezdil, měl ve veřejném prostoru projevy, angažoval se. Takže jakmile se mezi tamní lidi vrátí, je jedním z nich.

Právě tam začala jeho cesta k velkému politickému návratu?
Ano. Propojil schopnost prvorepublikového řečnění se vztahem k lidem. S reputací člověka, který byl poškozen. Když ho roku 1968 František Kriegel navrhuje na předsedu Národního shromáždění, zazní: „Představuji vám soudruha Smrkovského, kterého ale vlastně vůbec nemusím představovat.“ Následně přece jen stručně vylíčí Smrkovského životopis, jeho věznění však vynechá. Vůbec ho nezmíní. Všichni to o Smrkovském stejně vědí, Kriegel to ale úplně zazdí, protože se to zkrátka nehodí.

Kým byl v tu chvíli Smrkovský pro Antonína Novotného, kým pro Alexandra Dubčeka?
Není to jejich člověk. Buduje si pověst opřenou o minulost politického vězně. Tahle osobní zkušenost ho velmi odděluje od Novotného, Dubčeka, ale i od Kriegla. Když mluví o tom, co mu prováděl Doubek, velmi ho to legitimuje pro provádění reforem. Je pro lidi uvěřitelný, jde o někoho, komu asi opravdu může jít o nápravu.

Smrkovský se navíc o svou pověst stará i jinými způsoby. Dá dohromady okruh lidí, kteří s ním spolupracují na řešení všelijakých problémů, někdy i poněkud bizarních, jako když znovu otevře otázku zkoumání pravosti Zelenohorského a Královédvorského rukopisu. Je zná přece každý, i díky tomu tak jeho popularita roste. Někde něco umožní, někde něco iniciuje, chová se lidově; možná trochu bez koncepce, bez většího rozmyslu, lidi na to ale slyší. Kdyby mohl, tak slíbí i halu pro Martinu Sáblíkovou… (smích)

Kým je v očích Sovětů?
V roce 1968 hledají, s kým by tu mohli spolupracovat. Bilak jim nestačí. Třeba Kolder se ještě na začátku roku jeví jako mladý, nadějný reformista. A vidíte – nakonec je podepsán pod zvacím dopisem… Nezapomeňme, že se bavíme o době, kdy tady ještě nemají svou armádu. Brežněvovi a ruským tajným službám tak jde velmi o to, aby se nějak dostali do československého systému. Smrkovský? Jelikož se stal předsedou parlamentu, nemohou ho ignorovat. V květnu 68 je spolu s Dubčekem v Moskvě na jednání. A upřímně – pokud byste si přečetli protokol z jednání, reformistu byste v něm hledali těžko. Říkal něco ve stylu: „Noviny nám ujíždějí, znovu zavedeme cenzuru, přitvrdíme. Žádná opozice nebude.“

Kdyby to tak věděli lidé, kteří mu ve stejné době tleskali…
Po květnové schůzce je zjevné, že se Dubček i Smrkovský ve svých vyjádřeních i návrzích pro předsednictvo snaží brzdit. Ono to má svůj vývoj… Když na podzim 1967 došlo na snahu sundat prezidenta Novotného, vycházelo to především od Slováků, s nimiž neměl dobré vztahy. Smrkovský s Krieglem tehdy přijeli do Bratislavy, aby se k tomu přidali. Spojili se kvůli tomu jak s Vasilem Bilakem, tak i s médii. Média pak i díky zveřejnění kauzy generála Šejny přispěla k tomu, že to Novotného semele.

Jenže: spiklenci proti Novotnému sice ve svém zájmu oživili sílu médií, následně ale už společný zájem neměli. Smrkovský je skvělý rétor, věci říká zdánlivě otevřeně, pro média je pořád zajímavý. Zato Bilak a další oproti němu pouze melou suchopárné blbosti, takže nejsou ve stejné pozici. Tím jsme ale u toho května 68: opatrnější najednou začíná být i Smrkovský. Tuší totiž, co se chystá. Při posledním jednání se Sověty v Čierne nad Tisou tedy rozhodně není nejnapadanější osobou on, nýbrž František Kriegel.

V Moskvě to podepsal

Srovnávání Kriegla a Smrkovského se nabízí i po okupaci. Oba jsou to kurážní muži, oba v životě zažili těžké věci. Po zavlečení do SSSR ale Kriegel Moskevské protokoly nepodepíše, zatímco Smrkovský ano. Proč v sobě také nenašel sílu vzdorovat?
Určitě k tomu nedošlo bez většího vnitřního boje. Mimochodem – Kriegel se o tom, že Moskevské protokoly nepodepsal jako jediný, dozvěděl až v letadle zpátky do Československa. Dubček se ho před tím ptal, co má dělat. Kriegel odpověděl: „To si, Sašo, musíš rozhodnout sám, já to ale nepodepíšu.“

Od Smrkovského s Mlynářem každopádně čekal to samé. Asi ho pak překvapilo, že tomu tak nebylo. Nepodceňujme, že Sověti se k nim po odvlečení chovali způsobem lidsky vyloženě odporným. Kriegla nechali až do konce v separaci, všichni byli několik dnů pod samopaly…

Chápu. Na druhé straně – Smrkovský předtím obstál i proti Doubkovu sadistickému mučení.
Jenže tam mu Doubek nedával na výběr. Možná jen: „Buď tě popravíme, nebo tě zmlátím.“ V Moskvě už se pak podepsat buď dalo, nebo ne. Je otázka, o co Smrkovskému šlo. Z reakcí Dubčekovy party bezprostředně po okupaci vidíme, že někteří řeší, jak to poškodí komunistické hnutí. Jiným jde o jejich vlastní role, kariéry a viny. Smrkovský tohle nedělá, on řeší podobně jako Kriegel hodnotové otázky.

I proto si možná Kriegel myslel, že jsou se Smrkovským na stejné vlně. Že nakonec nebyli, to bych možná přičítal vývoji situace. Tomu, že Smrkovský na rozdíl od Kriegla zůstal v Moskvě v kolektivu Dubčeka a spol., kteří se podvolili. Možná si fakt mysleli, že reforma může navzdory okupaci v nějaké podobě pokračovat.

Nevěděli, co víme dneska. Že představitelé intervenčních zemí seděli v Moskvě na stejném patře v jiné místnosti a že se dohodli, jak v tom Dubčeka nechají vyráchat. Instalace kolaborantské vlády se bezprostředně po obsazení Československa nepovedla, tak si řekli, že Dubčeka na vysoké pozici nechají, aby se postupně sám zdiskreditoval. Což se i stalo.

Nebýt podzimu 68 a jara 69, Dubček mohl být větší hrdina. V srpnu 69 coby předseda Federálního shromáždění podepisuje pendrekové zákony, což je jistá forma stanného práva. Takže se to Kremlu povedlo – reputačně ho zničili.

Nevystihl správný moment k odchodu.
Myslím, že vůbec nebyl připravený odejít.

Odkaz Dubčeka a Smrkovského se od té chvíle diametrálně liší. Druhý z nich tvář v očích lidí neztratil.
Zároveň však dojde k zajímavému momentu. Smrkovský se krátce před smrtí ještě jednou setkal s Krieglem. A Kriegel mu i s odstupem podpis na Moskevském protokolu vyčítal. Když pak Smrkovský zemře, jeho manželka Katrin připravuje pohřeb právě v Krieglově bytě. Kriegla požádá, aby měl při obřadu smuteční řeč. Pohřeb je pak zakázaný, projev – ke Smrkovskému smířlivý – veřejně nezazní. A Kriegel si do deníku vztekle píše něco o hyenách.

To ještě netuší, co se stane s urnou Smrkovského. Po pohřbu je totiž vykraden Smrkovského hrob na Olšanech, urna někam zmizí. Je nalezena v Českých Velenicích na záchodcích ve vlaku, který míří do Rakouska. Má to vypadat, jako kdyby někdo chtěl Smrkovského vyvézt na Západ. Dochází k udáním, na jejich základě jsou vyslýcháni disidenti z řad bývalých reformních komunistů. Kdosi úřadům nahlásí (asi šlo o fingované hlášení), že „takovou zhovadilost mohla udělat jenom Riva Krieglová“, orgánům se radí, aby z urny sejmuly otisky prstů. Je to celé absurdní.

Srovnejte to ale s tím, co se stalo už dříve s Palachovým hrobem. Estébáky byl otevřen, ostatky byly tajně přeneseny z Olšan do Všetat. V disidentech to do budoucna vyvolalo schizofrenii. Když později zemře Kriegel, do hrobu je uložena jen urna s pískem. Urnu s jeho popelem jeho blízcí raději schovají, aby ji někdo neznesvětil.

A to se dělo v režimu, na který tolik našich spoluobčanů vzpomíná s láskou.
Kriegel o tom psal ve svém deníku po smrti Smrkovského. Srovnával československou situaci s Pinochetovým Chile: „Když tam zemřel socialistický básník Pablo Neruda, Pinochet mu jako velký názorový oponent pohřeb umožnil. Na Chile se přitom díváme jako na rozvojový svět. A co se děje u nás? Tady se oponentům vykrádají hroby…“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Rusko je zlo, můžeme být další na řadě, říká Češka bojující na Ukrajině. Slouží „nelegálně“