I Češi mají svá Santiaga. Poutníci v místech zázraků plakali, zpívali a v extázi omdlévali

Podle davů mířících do Santiaga de Compostela se zdá, že zájem o poutní místa v poslední době roste. Platí to i o těch, která se nalézají v Česku?
Ano. Stále více lidí si totiž uvědomuje, že podobná pouť je nejen příjemná, ale i prospěšná věc; ať už máme na mysli duchovní rozměr, či nikoli.

Uděláme něco pro své zdraví, vidíme četné památky a českou krajinu, leccos se dozvíme… Pokud navíc jdeme sami nebo se společně ponoříme do mlčení, hlavou nám běží zajímavé myšlenky a souvislosti.

Lidé se zde nejen hlasitě modlili, ale dostávali se doslova do extáze: vzpínali ruce k věžovité kapli, zpívali, plakali, smáli se, v ojedinělých případech i omdlévali…

Některé ze základních tras Svatojakubské cesty do Santiaga mají až 1000 kilometrů. Jak dlouhá bývají putování za českými poutními místy?
V duchu naší malé, ale nádherné země – řádově desítky kilometrů. Samozřejmě pokud se někdo vydá do Staré Boleslavi z Hodonína, „trochu“ se mu to protáhne. Ale obvykle se vychází z bližšího místa. V poslední době jsme se syny šli právě do Staré Boleslavi a do Hájku. V prvním případě jsme nachodili 39, ve druhém 27 kilometrů. Je to však zkresleno tím, že odskakujeme k zajímavostem v nejbližším okolí. Pokud někdo půjde přímo poutní cestou, může si pár kilometrů odečíst.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Brutální Bedřich Smetana. Klasika se před festivalovým davem promění v metalový nářez

Do Santiaga se putuje k místu, kde zářící hvězdy podle legend ukázaly na ztracený hrob svatého Jakuba. Podle čeho vznikala poutní místa na českém území?
I zde k tomu docházelo třeba právě proto, že se na daném místě udál nějaký zázrak či nevysvětlitelné jevy – často se jednalo o nález posvátné sošky či obrazu, jindy o šťastnou záchranu či uzdravení z do té doby nevyléčitelné choroby.

Slyšel jsem například o poutním kostele v Dubu nad Moravou, kde prý mají obraz schopný vyléčit veškeré neduhy.
Ano, říká se to o něm. U tamního kostela Očišťování Panny Marie jsme se ocitli před třemi lety. A je to i jinak příjemné místo. Jeho „zázračné pozadí“ je typické. Poutní místa nicméně vznikala i z jiných důvodů: třeba když byla v místní svatyni uložena uctívaná relikvie.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Tak nám zabil Ferdinanda. Atentátník Princip zemřel v českém Terezíně, trpěl v drsném vězení

Co taková poutní místa znamenala pro naše předky?
Mohla se zde svobodně a silně projevit jejich skutečná víra. Navenek to mohlo působit z našeho dnešního – skeptického – pohledu až přehnaně, jsem si ale jistý, že nic nepředstírali.

Zachovaly se záznamy třeba o poutnících ke kapli Božího Těla na dnešním pražském Karlově náměstí, tehdy Dobytčím trhu. Zřídil ji Karel IV. pro ukazování relikvií ze své stále se rozrůstající sbírky. Lidé se zde nejen hlasitě modlili, ale dostávali se doslova do extáze: vzpínali ruce k věžovité kapli, zpívali, plakali, smáli se, v ojedinělých případech i omdlévali…

U nedaleké rotundy svatého Longina byl dokonce zřízen speciální poutnický hřbitov pro ty, kteří, jak se tehdy věřilo, smrtí během této pouti vstoupili rovnou na nebesa. Mělo to ale i prozaičtější rovinu: poutě byly pro naše předky jedním z nečetných vybočení z trudné a namáhavé rutiny všedních dnů.

Co vnímavý člověk cítí na takovém místě dnes?
Jsem křesťan a milovník všeho krásného. Víra, malebná krajina a krásné památky se tam tedy pro mě propojují v úchvatný dojem. Zajímavé je, že se vždy šťastný cítím na dvou místech, která opakovaně navštěvuji a mám pocit, jako by byla pokaždé zalita sluncem – a přitom se v nich odehrály krvavé činy: ve Staré Boleslavi a na Tetíně. Nemusím připomínat, že jsou spjatá s násilnou smrtí svatého Václava a jeho babičky Ludmily.

Jaká další poutní místa by si zasloužila pozornost?
Myslím, že především úsek mezi Strahovským a Svatojiřským klášterem v Praze. Tam by podle mého názoru měli směřovat poutníci nejen z naší země, ale i z ciziny.

Posuďte sami, co všechno tu máme: ve strahovské bazilice Nanebevzetí Panny Marie spočívá sám zakladatel premonstrátského řádu svatý Norbert. V kapucínském klášteře při kostele Panny Marie Královny Andělů a v přilehlé Loretě takto proslulé relikvie nejsou, zato tu můžeme obdivovat hned tři zázračné sošky a loretánský poklad v čele s diamantovou monstrancí. V nenápadném kostele svatého Benedikta byla až donedávna úžasně zachovalá Marie Elekta.

Její mumifikované tělo tu spočívalo od 17. století.
To, že si ji bosé karmelitky převezly do svého nového karmelu v Drastech, je kompenzováno třeba zajímavým interiérem svatyně, která je pro všechny po většinu času otevřená. V katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha jsou ostatky nejen tří národních patronů, ale též svatého Jana Nepomuckého, což je náš v zahraničí nejproslulejší světec.

Kromě celé řady dalších relikvií zde máme dvě prvořadého významu – lebku svatého Lukáše a část lebky svatého Bartoloměje. V kostele Všech svatých se pak můžeme poklonit ostatkům svatého Prokopa. A už jen pár metrů nám zbývá k bazilice svatého Jiří, kde tuto unikátní řadu završuje svatá Ludmila. Copak tohle všechno drtivě nevítězí nad Santiagem de Compostela?

Možná, netroufnu si soudit. Nejde každopádně jen o Prahu, třeba o Svaté Hoře u Příbrami se říká, že je jedním z nejslavnějších mariánských míst ve střední Evropě.
O jeho počátcích toho přitom mnoho nevíme – původní kaplička mohla být postavena už ve 13. století, ale také třeba o století nebo 300 let později. Soška Panny Marie Svatohorské zde zpočátku nebyla. Podle tradice ji vyřezal sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Ústřední svatohorský zázrak je dobře popsaný. Jan Procházka žil obyčejným životem nymburského měšťana a pláteníka až do roku 1619, kdy oslepl. V tehdejších dobách ho čekala jen žebrota. Po třinácti letech – mezitím se přesunul do Prahy – mu ve snu jakýsi stařec poradil, aby zamířil na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii.

S každým dalším snem se zvyšovala naléhavost starcovy rady, a tak se Procházka, doprovázený osmiletým vnukem, konečně ocitl 10. června 1632 na Svaté Hoře, jež měla tehdy jen lokální význam. Byla mu svěřena opuštěná poustevna i zchátralá kaple – a po třech dnech pobytu se mu začal vracet zrak, kterého posléze zcela nabyl.

Dá se tomu věřit?
Bylo to potvrzeno mnoha svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním. Tento zázrak každopádně učinil ze Svaté Hory poutní místo prvotřídního významu. O pouhé dva roky později tu přivítali císaře Ferdinanda II. s následníkem Ferdinandem III. Mimochodem, ještě nedávno zlomený a slepý stařec a žebrák Procházka tam téhož roku vlastnoručně vykopal studnu…

Pozadu nezůstalo město Příbram, okolní šlechta ani březničtí jezuité, kteří se Svaté Hory ujali v roce 1647. Posledně jmenovaní dokonale využili skvělé polohy v samém centru Čech k tomu, aby se zde zrodilo nejslavnější mariánské poutní místo v celé zemi; zřídili také vlastní poutní cestu od svého sídla. Díky nim i díky vynikajícímu vlašskému, v Praze usazenému architektovi Carlu Luragovi nad Příbramí vyrostl jeden z nejvýznamnějších raně barokních areálů v Českém království. Na Luraga pak navázali věhlasní otec a syn Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. A ještě více byla Svatá Hora povýšena v roce 1732 korunováním milostné sošky Panny Marie Svatohorské.

Po dočasném zrušení jezuitského řádu převzali duchovní správu světští kněží a po nich redemptoristé, které ve zdejším areálu a bazilice minor můžeme potkat i dnes. Jsou velmi přátelští ke všem příchozím a poutní místo díky nim žije. Neváhejte a na Svatou Horu přijeďte – či ještě lépe vystoupejte po unikátních Svatohorských schodech!

Jedno z důležitých poutních míst, moravský Velehrad, v roce 1985 dokonce ovlivnilo i moderní českou historii. Tehdy desítky, možná i stovky tisíc lidí vypískaly v bezprecedentním vzdoru komunistického ministra Klusáka.
Šlo o velehradskou pouť, která se konala při příležitosti 1100. výročí smrti svatého Metoděje. Režim chtěl potlačit náboženský rozměr akce a spíše ji začlenit do připomínky čtyřiceti let od osvobození Československa. V tomto duchu vystoupil i ministr kultury Klusák – a dostalo se mu odmítavé reakce. Pískot tu jistě byl, ovšem protest se nesl spíše v důstojném duchu, což bylo ostatně působivější než nějaké divoké projevy. Jak vzpomínal přímý účastník Václav Benda: „Lež byla spíše usvědčena, než umlčena a vypískána.“

K mnohým z poutních míst patří zajímavé legendy. Například o schodech na Homoli se vypráví, že se po nich v noci prohání zlá hraběnka v černém kočáře taženém čertem. Jaká je vaše oblíbená pověst?
Ano, schody Homole znám. A potvrzuji, že nikdo jiný než čert by si tam s kočárem neporadil. I pro něj je to pekelná fuška! K těm pověstem je třeba dodat, že v každém správném poutním místě je potřeba se vyrovnat s nečistými silami a duchy. Své by o tom mohl vyprávět svatý Ivan, obývající travertinovou jeskyni v místě dnešního Svatého Jana a živící se mlékem laně. Díky kříži, který mu předal svatý Jan Křtitel, nakonec nevyhnali démoni Ivana, ale Ivan je. Můj oblíbený Václav Hájek z Libočan to ve své Kronice české coby skvělý vypravěč pointoval finálním soubojem s posledním, nejvytrvalejším ďáblem, kterému musel Ivan doslova narvat kříž do chřtánu.

Ivan je tak v tomto aspektu předchůdcem jiného „svatého ranaře“ – Prokopa, za kterým se můžeme vypravit na Sázavu (anebo do kostela Všech svatých na Hradě). Svatojánský poustevník měl jinak co do činění nejen s čerty a svatými, ale i s knížetem Bořivojem, naším prvním historicky doloženým pamětníkem.

Bořivoj se ovšem v Českém krasu moc dobře neuvedl, neboť postřelil onu životně důležitou laň. Knížete dovedla až před jeskyni. Z ní vylezl poustevník – zřejmě rozezlený a navíc působící tak, že se ho prý bál nejen Bořivoj a jeho družina, ale i lovečtí psi. Vše se v dobré obrátilo, Bořivoj posléze splnil Ivanovo poslední přání a nechal zde vystavět kapličku zasvěcenou svatému Janu Křtiteli. Kolem ní později vznikl benediktinský klášter s kostelem Narození svatého Jana Křtitele.

Spoustu poutních míst trápily vrtochy mocných i mnohem později, po roce 1948. Na kterých z nich se totalitní zvůle podepsala?
O mnohá nebylo řádně – či vůbec – postaráno. A některá se stala shromaždištěm režimu nepohodlných osob, zejména kněží a řádových bratří a sester.

Mám na mysli třeba Želiv, Osek, Bohosudov, Hejnice, Svatý Jan pod Skalou, kde byl tábor nucených prací. Nebo takový Maria Hilf v katastru obce Zlaté Hory nedaleko Jeseníku… Poutní kostel Panny Marie Pomocné byl v roce mého narození – 1973 – srovnán se zemí. Naštěstí je tu dnes nová svatyně.

A když už zaznělo Maria Hilf, dodávám Mariasorg. Jde o zaniklý kapucínský klášter v Mariánské západně od Jáchymova. Klášter byl zabaven ještě dříve než jiné, hned v roce 1948, na základě falešného obvinění z protistátní činnosti. Pak zde byly zřízeny trestanecké tábory Mariánská a Rovnost. Další „bohulibé“ využití ukradeného areálu představovala kasárna SNB a vyšetřovna StB, než byl v roce 1965 celý komplex i s kostelem a kaplí zbořen. Mimořádně smutné místo – leč přeživší milostná soška Panny Marie jako by nám i zde dávala naději.

Paradoxní je, že své poutní místo si vytvořili právě i komunisté – šlo o rodný dům Klementa Gottwalda v Dědicích u Vyškova…
Především bych chtěl zdůraznit, že chování komunistů ke svým odpůrcům zejména od února 1948 do poloviny 50. let považuji za odporné a neprominutelné.

Všem, kteří jejich vinu zlehčují či dokonce popírají, bych nařídil povinnou „pouť“ na dvě „poutní místa“ připomínající jejich teror: k tzv. hradčanskému Domečku, kde trpěli především důstojníci Československé armády, a do severní části Ďáblického hřbitova, kde leží popravení a umučení v 50. letech.

Ať si každý uctívá, koho chce (samozřejmě až na obecně zavržené výjimky), pokud tím nikomu neškodí. Poutní místa si může každý stanovit dle vlastního uvážení.

Ale k tomu Gottwaldovi: sousloví „rodný dům“ dejme do uvozovek. Jednak se dodnes vedou spory, zda se první komunistický prezident vůbec narodil v Dědicích. A pak – dědický statek rodiny Štarků byl paradoxně právě v 50. letech kompletně přestavěn. Podobný osud ostatně potkal i jiné „rodné domy“, zmiňme třeba Erbenův v Miletíně (ten skutečný, dřevěný, shořel v roce 1846), či místo, kde světlo světa spatřil pozdější vynálezce bleskosvodu Prokop Diviš. Původní domek v Helvíkovicích byl několikrát upravován a před druhou světovou válkou zchátral natolik, že měl být zbourán.

I zde tedy máme co do činění spíše s vnější podobou (a samozřejmě s geniem loci), což nám ovšem nebrání uctívat za okrajem Žamberku geniálního premonstráta Diviše, v Miletíně neméně geniálního a pracovitého Erbena a v Dědicích… ehm… Ať si každý uctívá, koho chce (samozřejmě až na obecně zavržené výjimky), pokud tím nikomu neškodí. Poutní místa si může každý stanovit dle vlastního uvážení.

Čím může to klasické, s několikasetletou historií za sebou, oslovit člověka 21. století?
Klidem, krásou, oslnivou, ale často i pohnutou historií, geniem loci… Každou poutí navíc děláme něco pro své fyzické i duševní zdraví. Máme tu skvostné počiny architektů a stavitelů, malířů, sochařů, řezbářů, varhanářů a dalších umělců i uměleckých řemeslníků, stejně jako artefakty nevyčíslitelné hodnoty – a koneckonců, jak jsme si už řekli, i ty lebky patřící veleslavným světcům.

Proč se s velkými náklady a časovou náročností trmácet až do Santiaga de Compostela, když máme neméně vábivé cíle často na dosah ruky?

Proč se s velkými náklady a časovou náročností trmácet až do Santiaga de Compostela, když máme neméně vábivé cíle často na dosah ruky? Buďme hrdí na svou historii a současnost a opatrujme vše hodnotné, co nám tu zanechali předkové!

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Jsme líní. Za chvíli budeme chtít kvůli své pohodlnosti rušit ypsilon a „ů“, děsí se Oliva

Josef Pepson Snětivý (51)

Spisovatel a hudebník.
Majitel a jednatel Nakladatelství ČAS.
Autor řady knih, například Krajinou prvních Přemyslovců, Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově, dále Krajinou Albrechta z Valdštejna, Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou), Utajené hrady a zámky I.-III., Místa zrychleného tepu, Skrytá krása Čech, Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany.
Knihy často píše spolu s Otomarem Dvořákem.
Jako básníkovi mu vyšly sbírky Z deště pod opak (2012), Retroperspektiva (2013), Exupérymenty (2014) a Dvě na čtvrtou sonetů v rytmu srdce (2015), leporela Zvířátka ze ZOO a Máme doma zvířátko (2013 a 2019).
Z angličtiny přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí (2010), novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla (2011, 2015), nebo novely v dopisech Jane Austenové Lady Susan (2015) a Láska a přátelství (2020).

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Komorousův motoklub. Lerch je centurionem, členem muž stíhaný za kamery ve sprše