Írán je jiný, než si myslíme. Nejsme pro ně nepřítel, lidé tam opovrhují Číňany, říká Váchal

Rád vypráví o tom, že Írán voní čajovnami, nasládlým tabákem, kouřem z uhlí. Že je plný vřelých obyvatel. Neomrzí ho popisovat, jak kouzelná místa tenhle kout světa nabízí.

ČTĚTE TAKÉ: Češka z Jemenu popisuje, jak se žije v zemi Hútiů, padajících bomb, statisíců mrtvých a hladomoru

Jenže Vladimír Váchal poslední dobou odpovídá spíš na něco jiného, méně poetického: co udělaly se zemí, kterou tak dobře zná, nedávné vojenské údery Izraele a USA? Jak na třaskavé vztahy se Západem reagují obyčejní Íránci?

„Předně jsou už všichni unaveni z toho, jak se to celé táhne,“ popisuje cestovatel, tlumočník a malíř. „Írán je na poli mezinárodní politiky kontroverzní zemí už od začátku islámské republiky v roce 1979. Strašně dlouho zůstává státem s červeným vykřičníkem. A lidi to už otravuje. Íránští kamarádi mi píší: ‚Je to na nic. Můžeme jen čekat. Snad to zase bude OK.’“

Kdybych se teď objevil v zapadlé íránské vesničce, byl bych pro místní atrakce, nebo nepřítel?
Spíš na vás budou zvědaví. Obyčejní Íránci jsou velmi vřelí a pohostinní, na rozdíl od nás Evropanů si v hlavě nespojují světové dění s člověkem před sebou. Vždyť já tam ikskrát zažil i skupiny Američanů, kteří do Íránu přiletěli s cestovními kancelářemi a vraceli se s nadšením z vydařené dovolené. My hrozně moc dáme na stereotypy: Američan určitě volil Trumpa, Ital bude zaručeně uřvaný, Brit se přijel opít… Ne, takhle běžní Íránci nepřemýšlí. Teda – většinou.

Většinou?
Je fakt, že jistý stereotyp v sobě taky mají: ve velkém pohrdají Araby a Číňany. Na Číňany pohlížejí jako na někoho méněcenného z Východu. Jako na neandrtálce, kteří neustále plivou, kterým není rozumět, kteří když se zvednou od stolu, zůstane po nich hrozný bordel. A ano – podřadní jsou pro ně i Arabové. Dívají se na ně asi jako Češi na Ukrajince před válkou.

Na Blízkém východě není potřeba držet slovo

Paradoxní je, že spousta Čechů Íránce stále mylně také považuje za Araby.
Máte pravdu, častá chyba – jde přitom o Peršany. Tahle záměna je nahněvá stejně, jako nahněvá nás, když si někdo v zahraničí splete Čechy s Rusy.

V čem se Íránci nejvíc liší od Arabů?
Peršan má značnou dávku elegance. Není tak horkokrevný. Dá se s ním kultivovaněji vést diskuzi na všechna možná témata. Bude většinou hezky oblečený, učesaný, upravený; dá si na sobě záležet. Arab je na rozdíl od Peršana neurvalejší a méně zvídavý. Možná se navoní šíleně sladkou arabskou voňavkou, to je ale všechno.

Někde jste řekl, že Íránce zbožňujete, dokud s nimi nemusíte obchodovat.
Je to tak. Obecně to na Blízkém východě funguje tak, že tam lidé nemají příliš potřebu držet slovo. Příklad: Íránci si objednají tisíc kusů broušených váz. Jakmile ale dojde na placení, přijdou s tím, že by možná bylo lepší zaplatit polovinu ve zlacených talířích, které mají zrovna na skladu. Těžko jim vysvětlujete, že o žádné zlacené talíře nestojíte. Íránci mají po podepsání smlouvy vůbec tendenci vnášet do obchodu vlastní pravidla.

A ještě něco: čas pro ně nehraje roli. Svět se samozřejmě dost mění. Zrychluje se i v zemích, které jsou tradičně laxnější. Nicméně v Íránu se opravdu nemůžete spolehnout na to, že když se řekne „potkáme se ve dvě“, tak se ve dvě fakt uvidíte.

Bezdomovec s platebním terminálem

Kdysi jste v Teheránu studoval. Jak se Íránci změnili od časů vašich studií?
Začali se víc věnovat angličtině, hodně se mezi nimi od té doby rozšířil internet. Režim jej sice cenzuruje, celý Írán ale používá VPN, takže lidé kontakt se světem normálně mají. Spíš než Facebook je v Íránu populárnější Instagram, používají ho i starší lidé. Mají ho i 70letí taxikáři, kteří na něm turistům ukazují památky v okolí města.

Obecně se Íránci snaží hodně fungovat online. O tom jsem se nedávno přesvědčil i docela kuriózním způsobem: v Íránu se zhruba od covidu začali objevovat bezdomovci, něco dříve nemyslitelného. A mě minule dostalo, když jeden vytáhnul platební terminál, jestli bych mu neposlal něco na účet.

Tomu říkám člověk v nouzi!
Souvisí to s tím, že se Írán chce stát první zcela bezhotovostní zemí. Lidé tam kreditní kartou platí i bonbon za 50 haléřů. Zajímavé je, že když Íránci platí kartou, běžně ji podají obchodníkovi, který ji vloží do terminálu, zeptá se jich na PIN a oni klidně na celý obchod zahlásí „8725“. Berte to jako důkaz, že jde o bezpečnou zemi. Zatímco tady PIN neřeknete ani partnerovi, v Íránu se huláká před cizími úplně normálně. To je obrovský kulturní rozdíl.

Kartou tam platí všichni; mladí, důchodci, prostě každý… A to nejen ve velkých městech, i na vesnicích. S hotovostí se v Íránu setkáte naprosto minimálně. Jenže zatímco v tomto ohledu se mohou zdát před námi, v jiných se potýkají s velkými problémy.

Jak to myslíte?
Zemi v posledních letech drtí brutální inflace. Byl jsem tam poprvé v roce 2009, tehdy bylo za jedno euro 48 tisíc rijálů. Dneska je za euro přes milion rijálů, to je přece naprosto šílené. Samotní Íránci říkají, že jejich peníze jsou jako kapesník. Je prý rozumnější se do nich vysmrkat než se snažit jimi platit.

Posiluje inflace v zemi protirežimní nálady?
Tak to bývalo kdysi. Lidé v Íránu si ale podle mého uvědomili, že komentovat vládní systém nemá cenu. A vládní systém si zase uvědomil, že nemá cenu se snažit cokoliv řešit s lidmi. Jsou to dvě koleje, které jedou vedle sebe, snaží se vzájemně neprolínat.

Někteří Íránci režim podporují

Diplomat Petr Hladík mi nedávno řekl, že lidé se podle něj kvůli červnovým americkým úderům nesemknou s režimem, spíš s celým Íránem jako takovým.
S tím souhlasím. Režimu to asi mírně může pomoci, výrazně ale ne. Vlastně je to jako s námi. My dva spolu teď sedíme na balkonu nad Dejvicemi. Třeba můžeme se současnou českou vládou nesouhlasit, jakmile ale kousek od nás začnou padat cizí rakety, taky se v nás probudí pocit, že nechceme, aby byla napadena země, ve které jsme se narodili. Taky nás to semkne. U Íránců proto nepůjde ani tak o semknutí s režimem, jako spíš s pradávnou Perskou říší. Oni totiž do značné míry pořád žijí ve slavném stínu své historie.

Jsou asi velmi hrdí, že?
Dost. Já se nad tím až občas mírně pousmívám. Říkám jim: „Vy jste ale hrdí na něco, co tu bylo před mnoha stoletími. Na svou současnou situaci hrdí být moc nemůžete.“

Jak to tedy s nimi je? Podporují režim, nebo ne?
Jak kdo. Důležité je nepropadnout mylnému dojmu, že když se tam se mnou někdo anglicky bavil o tom, jak je režim špatný, tak si to samé bude myslet celý Írán. Uvědomte si, že anglicky tam mluví jen zlomek populace. A jde o specifickou část obyvatelstva, v drtivé většině o mladé. Ti, kteří anglicky neumí, by vám o svém vztahu k režimu dost možná vyprávěli úplně jinak. Vůbec nebude výjimkou, pokud ho budou naopak podporovat. Jsou třeba chudí, režim pro ně dělá různé charitativní akce, distribuuje jim jídlo. Tak za ním stojí. Problém je, že s takovými Íránci si běžný turista moc nepopovídá. A tak vznikají zavádějící interpretace, že celá země chce režim okamžitě svrhnout.

Leckdo asi ano.
Jistě. A docela chápu, že teď tihle lidé nejsou příliš vidět. Asi hraje roli i strach. Ale nejen on. Pokud dnes člověk proti režimu aktivně nevystupuje, nemusí mít žádné obavy. Režim momentálně řeší především svou politiku mimo Irán, o vnitřní věci se tolik nestará. Když tedy teď v Íránu dojde na politickou diskuzi, nikdo nešeptá, není to jako u nás v 70. letech; mluví se dost otevřeně. Už je to jiná země než před dvaceti lety.

Co ještě je jinak?
Íránu přestalo už před několika lety vadit, když lidi emigrovali. Režim si prostě řekl: „Než aby se tady vytvářela domácí opozice, radši je pustíme.“ Předtím to fungovalo tak, že pokud jste chtěli na dovolenou do zahraničí, ze čtyřčlenné rodiny mohli ven jen tři, aby se houfně neemigrovalo… No, změnilo se toho každopádně víc.

Třeba?
Už se například nekonají veřejné popravy. Roku 2012 vyšel nový trestní zákoník, od té doby se veřejné popravy nedělají. Údajně totiž došlo k incidentu, kdy si na ni hrály děti doma a během toho se jim podařilo skutečně zabít jednoho z kamarádů. Byla z toho poměrně velká kauza, po které se veřejné popravy zastavily. Popravy bez účasti veřejnosti samozřejmě nadále existují. Írán je dokonce podle Amnesty International státem s druhým největším množstvím poprav za rok, hned po Číně.

Za co se popravuje?
Za násilné činy, za znásilnění. Za pašování a obchod s drogami.

Důchodci berou místo léků drogy

Jsou drogy v Íránu velký problém?
Režim jde proti nim velmi tvrdě. Uvědomme si, že Írán je hlavní sítí pro zachytávání drog a pašeráků z Afghánistánu. Takže kdyby nebylo Íránu, jsou drogy v Evropě mnohem levnější. Faktem je, že se tam hodně rozlišuje mezi měkkými a tvrdými drogami, tráva nebo hašiš pro osobní potřebu se kolikrát vůbec neřeší. Problémem je třeba heroin. A víte, co je možná vůbec nejvíc paradoxní? Zhruba před sedmi roky jsem si všiml, že mezi Íránci v drogách nejvíc jedou důchodci.

Důchodci?
Írán si víc jak 90 % farmacie dokáže pokrýt sám, léky jsou tam proto levné. Řada lidí, zejména těch vesnických, však stále radši sáhne po opiu nebo vývaru z opia, protože jsou na to prostě zvyklí. Viděl jsem, že to pijí s kávou nebo s čajem. Tlumí jim to nervy, bolest, je to pro ně příjemnější, než kdyby do sebe měli sypat prášky. Za poslední roky se to možná mohlo mírně změnit, protože mladší generace už tyhle tradiční způsoby zas tak nevyznává, minimálně v době před covidem to ale takhle v Íránu běžně fungovalo.

Mladé Íránce drogy nezajímají?
Ale ano, taky. Jenom si spíš zahulí anebo zobnou nějaký životabudič.

Co Írán a alkohol?
Před islámskou revolucí v roce 1979 byl v Íránu běžný, takže to ze společnosti zcela zmizet nemohlo. Nemyslete si, on je mezi muslimy dost oblíbený, zakázané ovoce nejvíc chutná. Sehnat v Íránu alkohol ostatně není zas tak těžké, černý trh tam jede, lidi si ho vyrábí i doma. Když si tedy Íránci vyjedou na piknik, běžně vám ho nabízejí. Já s díky odmítám. I proto, že jeho kvalita může být pochybná. I Íránci se občas potýkají s problémy, jaké jsme měli před časem při metanolové aféře. V zemi, kde je alkohol oficiálně zakázán, se tohle řeší špatně. Pokud skončíte v nemocnici s otravou alkoholem, můžete s tím mít i jiné než velké zdravotní problémy.

Co ještě je v Íránu vedle alkoholu zakázané?
Třeba západní hudba. I tamní mladí si ale dokáží cokoliv vytáhnout z internetu, takže pokud byste se s nimi dal do řeči, budou poslouchat podobnou hudbu a dívat se na podobné filmy, jako mladí v Česku. Jen k tomu budou konzumovat i vlastní, perské věci. Aby taky ne, vždyť se bavíme o zemi s 90 miliony obyvatel…

V Íránu máte na papíře obecně spoustu zákazů, v praxi se to však příliš nehlídá. Pokud tam přijedete, budete z toho milionu zákazů nejdřív zaražení. Překvapí vás, že ženy nesmí tančit na veřejnosti. Ony ale samozřejmě na veřejnosti tančí, nikdo to neřeší. Je toho tolik, že to v reálu nemá nikdo sílu kontrolovat. V Teheránu či jiných velkých městech úplně běžně půjdete po ulici a kolem vás projede auto s vyřvávající americkou hudbou.

Vida, to bych asi nečekal.
Protože se o Íránu běžně dočtete jen spoustu negativních informací. A často jsou to jen mýty, nebo stopy minulosti.

Co třeba?
Že v Íránu neuvidíte na veřejnosti ženy bez šátku. Řekněme, že zhruba do roku 2022 tomu tak bylo. Po incidentu, při němž byla právě za takový „přečin“ zadržena a následně za nejasných okolností zemřela Mahsá Amíníová, se však hodně změnilo. Když dnes člověk přiletí do Íránu, zejména ve velkých městech uvidí až 30 procent žen bez šátku. To bylo dřív nemyslitelné. Společnost to tak většinově chce, stát už nemá sílu tomu čelit.

Víte, mně je jasné, že pořád existuje spousta věcí, které lze Íránu vyčítat. Rozhodně nenosím růžové brýle. Pokud se tam vypravíte, určitě je třeba být ostražitý, dávat si pozor. Jen to ale nepřehánějme. Je to jako s tou často zmiňovanou náboženskou módní policií. Ano, v Íránu působí. Většině Íránců je ale pro smích. Hlavně, pokud mají kontakty a peníze.

V Íránu přijde hedvábná revoluce

Kam tedy Írán podle vás směřuje?
Myslím, že volně míří k poklidné revoluci, kterou bych podle naší „sametové“ mohl nazvat třeba „hedvábná“. Tím mám na mysli, že nepůjde o nic násilného. Nemám totiž dojem, že by režim chtěl postupné změny krvavě potlačovat.

A co Islámské revoluční gardy, ozbrojená páteř režimu? Ty to nechají jen tak být?
Pravda, Írán se opírá o unikátní systém, v němž vedle klasického vojska funguje ještě cosi jako elitní armáda, tedy vámi zmíněné Revoluční gardy. A souhlasím, že jejich jednání může být nevyzpytatelné.

Jak moc Revoluční gardy zasahují do každodenního života Íránců?
Záleží, o jakém každodenním životě se bavíme. Pokud žijete někde na vesnici, kde se staráte nanejvýš o svou zahrádku, nezasáhnou do vašeho života vůbec. Pokud fungujete ve státních složkách, budou se vás týkat daleko víc. Běžný Íránec se s nimi setkává na ulici, v drtivé většině mu to nepřináší žádný problém. Pro turisty jde ale určitě o zajímavost. Už jen proto, že to jsou snad jediní Íránci, kteří se moc neusmívají.

I ze svých studentských let si pamatuju, jak jsme říkali: „Dopravní policie? To je dobrý. Můžeš dělat cokoliv. Ale Revoluční gardy? Tak to bacha, tam končí legrace, jdeme radši stranou.“ Mají dost velké pravomoci. Z několika stran se ke mně doneslo, že kdyby na to přišlo, mají údajně i povolení zabíjet. Nemám to ověřené, vypovídající je ale už jen to, že se to takhle mezi lidmi vypráví.

Mohou být Revoluční gardy nebezpečné i pro turisty z ciziny?
Nemyslím si, že by cizincům něco od gardistů hrozilo. Na to si režim dává pozor. Spíš vás slušně upozorní, pokud děláte něco, co se podle jejich mínění nemá. Slušně, i když důrazně. Já bych fakt nerad, aby se lidé Íránu báli. Vždycky jsem se tam cítil a stále cítím velmi bezpečně. Je to nesmírně hezká a kultivovaná země. Spoustu lidí překvapí, jak moc je na rozdíl od Egypta, Jordánska nebo Maroka čistá. Vlastně je fascinující, jak to v Íránu navzdory sankcím funguje: obchody jsou plné, silnice opravené, se službami není problém… A že někdy autobus nepřijede ne včas, ale vůbec? No, to je prostě Írán.

Hlavně nesmíte panikařit. I v Íránu se vyplatí řešit problémy s chladnou hlavou. Už jen proto, že vám místní milerádi pomohou. Hlavně nás Evropanů si Íránci považují. Díky naší bohaté historii na nás nahlížejí s respektem. Zejména Češi v Íránu za minulého režimu spolupracovali na řadě průmyslových projektů či stavbách továren.

Rusové jsou pro Írán nechtěný kamarád

Když už jsme u toho nahlížení, jak nahlížejí třeba na Rusko?
Rus je pro Íránce nechtěný kamarád. Někdo, kdo jim zbyl. Írán chtěl jít původně západní cestou, někdy před covidem ale došlo ze strany USA k vypovědění jaderné dohody a ke znovuzavedení sankcí, takže se Teherán místo toho obrátil na Východ. K Rusku a Číně. Pro Írán to není žádná zlatá medaile kvality, jenže nechtějí zůstat sami. Ne vždy to funguje – před pár lety íránské silnice doslova zaplavily čínské automobily, vůbec se však neosvědčily, takže se od nich zase hodně rychle ustoupilo. V íránských očích to jen posílilo negativní stereotyp o Číňanech, o němž už byla řeč.

Probrali jsme íránský vztah k různým zemím, zeptám se i na vztah k Izraeli. Opravdu jej obyčejní Íránci tolik nenávidí, jak o tom mluví oficiální místa?
Kdepak. Když vidím záběry z protiamerických a protiizraelských demonstrací v Teheránu, musím se pousmát. Všechna ta místa znám. Takže vím, že i když to v televizi vypadá na obrovský, rozzuřený dav, ve skutečnosti jde o zanedbatelnou hrstku lidí; prostě je to jen šikovně nasnímané. Je to jako když Václavákem přejdou představitelé hnutí Hare Krišna. Obyčejný Íránec taky půjde kolem a napadne ho: „Co je to tady za lidi?“ Pár běsnících jedinců pálících americkou nebo izraelskou vlajku, to absolutně není ukázka většinového Íránu.

Mezi 90 miliony lidmi se objeví spousta názorů. Většinově se společnost shodne spíš na tom, že se tam nemají zrovna dobře. Ale že by od rána do večera řešili velkou politiku? Vůbec ne. Spíš se budou vztekat nad tím, jak mají drahá rajčata. A že papriky taky podražily!

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Turek si sype popel na hlavu kvůli rychlé jízdě. Obrovská chyba, přiznal po rozhodnutí policie