Jak se loví král hlubin. Student s kamarády chytá stokilové sumce, tajemné a plaché chytráky

Setmělo se. Řeka konejšila všeprostupující ticho vlídným šploucháním.

Když najednou: „Bere! Kluci, bere!“

Parta 19letých českých studentů se nedávno vydala na dva týdny do Francie a Itálie s jediným přáním: vylovit z tamních řek sumce, a to ne ledajaké, sumce pašáky, sumce kapitální, sumce obry, sumce stokilové.

A teď to bylo tady. Hned při prvním záběru toho večera. Zničehonic.

ČTĚTE TAKÉ: To byl macek! Rybářská legenda vylovila z Labe obřího kapra vážícího 29 kilogramů

„Nejdřív jsme si mysleli, že nepůjde o nic velkého, sumec totiž jel zkraje proti proudu, přímo k nám. Až jakmile zjistil, že je na prutu, začal boj. Zabral, vrhnul se na druhou stranu, pryč od nás. A měl páru! Spatřili jsme jeho obrovskou hlavu, tehdy nám konečně došlo, s kým máme tu čest. Ze břehu jsme dělali, co jsme mohli. Jak ten nám dal zabrat! Málem nás stáhnul do vody,“ popisuje Matyáš Prokopius potýkání s gigantem.

S kamarády nakonec umanutého velikána přemohli. Než ho podle čestného zvyku pustili zpět do vody, změřili jej.

A: 247 centimetrů, Matyášův osobní rekord!

„Musel mít něco přes metrák. To jsme tedy jen odhadovali, vážením bychom totiž rybě mohli ublížit. Což odmítáme, my se k chyceným sumcům chováme s respektem,“ říká člen týmu Jakuba Vágnera.

Mimochodem – právě zmíněný rybářský guru byl kdysi u toho, když Matyáš chytil svého prvního sumce. Ve dvanácti letech.

Proč jste se tak zaměřil právě na sumce? Co vás na nich fascinuje?
Pro mě je to bájná ryba. Trochu zvláštní. A ohromně chytrá! Lidem se možná na první pohled zdá, že sumci v českých vodách ani nežijí. Jenže oni tam jsou. Jen je rybáři tolikrát nechytnou, protože sumec je mazané zvíře. Neustále se učí. Abyste ho chytil, musí udělat chybu. Proto to bývá obrovská intelektuální bitva mezi člověkem a rybou. Hra na kočku a na myš. Někdy to navíc může být i dost fyzicky náročné. Vždyť se s takovým mackem můžete přetahovat klidně i půl hodiny! To už je pak hrana. Kdo s koho.

Dožívají se prý i přes 30 let.
Pořád to ještě není přesně spočítáno. Hodně záleží, v jaké lokalitě žijí. Jakou tam mají potravu, jakému rybářskému tlaku čelí. Pokud je rybářů v daném místě hodně, sumci potravu ani příliš nepřijímají, aby se vyhnuli háčkům. Fakt jsou chytří. Jakmile vám sumec zabere, snaží se mlátit hlavou o dno, aby vyrazil háčky. Moc dobře ví, o co jde. Projíždí různými překážkami ve vodě – pařezy, stromy – aby se toho zbavil.

Asi vůbec nejzajímavější na sumcích je, jak málo toho o nich víme. Jsou pořád hodně tajemní. Žijí u dna, jen tak se nenechají vylákat. Jejich chytrost by se dala přirovnat snad jen k hlavatce podunajské, největší evropské lososovité rybě. Sumec je ale přece jen ještě výš. Z rybářského pohledu není v Evropě nic víc. Minimálně pro mě.

Jak se chytá?
Buď z lodi – aktivně ovlivňujete nástrahu, máte rybku pod sebou, snažíte se k ní dostat. To je super možnost; můžete k vodě vyrazit jen na pár hodin, třeba po práci, stačí malý člun a vláčecí prut. Další možností je chytání přívlačí – tedy vedením nástrahy tak, aby imitovala pohyb živočicha, sloužícího rybě jako potrava. Anebo chytáte ze břehu. Své nástrahy umístíte k překážkám, kde sumci většinou přebývají, a čekáte, kdy zaberou. Tak to mám nejradši. Jen se musíte smířit s tím, že to chce alespoň tři, čtyři noci, aby to mělo smysl.

Proč?
První noc se rozkoukáváte. Hledáte si na řece správná místa. Druhou noc už máte položené nástrahy. A když to klapne, třetí noc při troše štěstí chytnete velkou rybu. Vodu je totiž nejdřív nutné poznat. Načíst si jednotlivá místa.

V noci si například všimnete, že sumci loví na druhé straně řeky, takže je potřeba se přesunout. I tak se může často stát, že odjedete s nepořízenou. Jsou to přece jen ryby. A těm neporučíte. Hned si vzpomenu na kamaráda, který za jedním sumcem jezdil na stejné místo osm let. Sumec je rybou teritoriální, své místo si drží. Takže kamarádova vytrvalost měla smysl – nakonec ten kousek velký dva a půl metru chytil. Ale tu trpělivost, kterou k tomu potřeboval!

I vy jste letos s kamarády ve Francii a Itálii chytili několik obřích kusů.
Celkově se nám za dva týdny podařilo chytit třicet sumců, z toho tři atakovali hranici sta kilogramů.

Když jste prve říkal, že ten vůbec největší vás málem shodil do vody, byla to nadsázka?
Vůbec! Naštěstí jsme už nějaké sumce dříve chytali, takže jsme teď neměli u prutů tolik dotažené brzdy. Sumcař začátečník by je třeba hodně dotažené měl. A mohl by se pak kvůli tomu koupat.

Změní se někdy chytání sumců ve velké dobrodružství?
To se může stát lehce. Pamatuju si na jednoho sumce, po kterém jsem šel ve Francii, když mi bylo šestnáct. S kamarádem jsme tehdy vyrazili na člunu výš proti proudu řeky, která sice nebyla moc hluboká, zato prudná.

Každý jsme dali do vody dva pruty. Asi dvacet metrů pod jedním z nich ležel padlý strom, věděl jsem o něm, byl jsem připraven zatáhnout, aby mi do něj sumec nezajel. Někdy v jedenáct v noci jsme jen tak leželi pod pruty, pozorovali svítící měsíc. Když najednou vidím, že jeden z nich klepne, ohýbá se. Tak ho zaseknu, podle tlaku poznávám, že asi půjde o větší rybu. Brzo ale poznám, že je ve vázce.

V čem?
Tak my rybáři říkáme situaci, kdy háček o něco uvázne, někde se zasekne, nelze jej vyprostit. Člunem jsme proto dopluli až ke spadlému stromu, posvítím si pod něj čelovkou a co nevidím – v čisté vodě je patrné, jak se do něj šňůra zamotala a jak, kousek stranou, se dva metry pod hladinou plácá náš sumec.

Nebylo jiné cesty: rozhodnul jsem se, že se svléknu, skočím do vody, přeříznu druhý konec šňůry, vyplavu a převážu jej. Hm, fajn nápad. Jen mi nedošly dvě věci. Jednak, že je tma jak v pytli. A hlavně: že jsme v řece s mocným proudem. Hned, jakmile jsem tam skočil, mě to začalo odnášet pryč. Jen shodou náhod se mi podařilo se na poslední chvíli chytit člunu. Bůh ví, jak by to jinak dopadlo…

Toho sumce jste nakonec chytil?
Ale trvalo to! Vyřešil jsem to tak, že jsem si pro druhý konec šňůry sáhl špičkou prutu. Přetrhnul jsem to, navázal a pak už jsme se mohli pustit do samotného souboje se sumcem. Nedal se snadno, pašák! Měl sílu, takže jsme se s ním rvali ještě dalších deset minut. Byl ho kus – 202 centimetrů.

Pustili jste ho?
Samozřejmě. Velké ryby si zaslouží být puštěné zpátky. Pokud ve vodě žijí přes 20 let, měly by tam zůstat. Cítím k nim velký respekt. Spousta lidí má sumce za monstrum, které toho hlavně hrozně sežere. Jenže v zahraničních vodách s mnoha sumci se stále drží zároveň i hodně takzvaných bílých ryb – cejni, karasové, plotice. Takže tahle výčitka je nespravedlivá. Sumci si zaslouží naši úctu.

Slyšel jsem, že za určitých okolností mohou zaútočit i na psa.
Ve specifických případech se to může stát. Když je jaro, mají v mělké vodě při tření hnízda. A chrání si svá teritoria. Mohou se pak pustit do čehokoliv, co se jim tam objeví.

I do člověka?
Asi právě jen v téhle konkrétní situaci, kdy jsou agresivní. Ano, takové případy se už staly, dojde k nim ale jen velmi zřídka. Jinak by sumec na člověka jen tak nezaútočil. Je plachý, bojí se. Měli jsme ve Francii možnost se s nimi v čisté vodě potápět. Zblízka je pozorovat. Bylo to kouzelné. A naprosto bezpečné. Vidět rybu v jejím živlu je něco neskutečného. Zážitek na celý život.

Jak sumec vypadá takhle zblízka?
Má strašně malé oči. K lovu je vlastně ani moc nepoužívá, na to má hmatové vousky. Když přijede k nástraze, vždycky si ji nejdřív těmi vousky osahá. Právě díky nim zjistí, že jsou tam háčky – jakmile ucítí kov, hned zmizí. Je fakt opatrný. Proto když třeba chytáte z lodi a z ruky vám vyklouzne lahev vody, její náraz o dno člunu sumce dole v hlubině okamžitě vyplaší. Jako rybář musíte být při chytání hodně tichý. A trpělivý. Ne vždycky jdou věci podle plánu. Ani když jste čtyři dny bez ryby, nesmíte to vzdávat. Musíte se pořád snažit. Pokud u vody strávíte dost času, vrátí vám to.

Teď mluvíte jak z nějaké knížky od Oty Pavla.
Vždyť jsem ho taky rád četl. I díky němu mě to táhlo k vodě, přestože to jinak v rodině moc nemáme; táta trochu chytal jen jako kluk, ve mně se to probudilo samo, zčista jasna. Poprvé jsem byl s kluky na rybách ve čtyřech letech. Na potoce jsme chytali rybky do ruky, až postupně jsem se dostal ke kaprům.

A nakonec i k sumcům, které naháním posledních pět let. Chytám hodně v Česku, teď už i ve Francii, Itálii, Španělsku. Jezdit úplně naslepo je nesmysl, cestu si vyplatí dopředu pečlivě naplánovat. Jsou konkrétní místa, kde máte větší šanci. Sumec se hojně nachází třeba v italském Pádu, byť opravdu zlaté roky sumcaření jsou už bohužel pryč.

Jak to?
Teď tam jezdí Bulhaři a Maďaři, kteří sumce ve velkém drancují – chytají je do sítí a do lan, absolutně nerespektují žádné rybářské zákony. Ani psané, ani nepsané. Nejde navíc jen o Pád, naprosto zdevastovaná je kvůli tomu třeba i francouzská Rhôna. Je mi z toho úzko. Sumci odtamtud ve velkém mizí, dávají se do žrádel pro kočky, pro psy. K vzteku… Lidi se bohužel k rybám často chovají hrozně. Trápí je, jen aby si mohli sumce po vylovení hezky vyfotit. Ryba přitom bývá po souboji hrozně vyčerpaná, zranitelná. Podle toho by se k ní člověk měl chovat. My se o to snažíme.

Kam vyrazíte za velkými rybami příště?
Ještě letos bych rád do Španělska. Na řece Ebro mají přehrady, u nichž by se leccos zajímavého dalo najít. A v příštím roce plánuji spoustu dalších výprav, primárně za sumci. Hned zkraje roku bych se chtěl podívat i za hlavatkou. To je taky zajímavá, chytrá ryba.

Patříte do týmu Jakuba Vágnera, do jeho oblíbené Amazonie se s ním nechystáte?
Tam by mě to taky zajímalo! Jakub mi o Amazonii hodně vyprávěl, jeho videa odtamtud se mi moc líbí. On je pro mě obrovskou inspirací, sleduju ho odmala. Sumce jsem poprvé vylovil z vody ve dvanácti; a bylo to právě pod jeho dohledem na rybářském táboře. Pro mě je fakt čest se od něj učit. Považuji ho za svého rybářského tátu – jezdíme spolu na výpravy, hodně toho od něj odkoukávám. Nejde o žádné konkrétní rady – nechává mě, abych si na ty věci přicházel sám.

Když je člověk členem jeho týmu, patří k tomu testování nových prutů, účast na různých rybářských veletrzích. Nejlepší na tom je ale právě to, že se toho můžete tolik nového naučit. Moc jsem mu přál, když letos na Vranově vytáhnul nový český rekord – sumce velkého 264 centimetrů. To už je neskutečný kousek!

Větší už v Česku nebude?
Ale bude… Pevně tomu věřím. Hranice 270 centimetrů je podle mého reálná. Třeba nějaká taková ryba čeká na mě. Třeba…

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Bankroty, atentáty, žaloby i volební triumfy. Připomeňte si vrcholy a pády Donalda Trumpa