Je Witkoffův plán opravdu Mnichovem?

Nebezpečí v roce 1938 nespočívalo v přílišném realismu, ale v jeho nedostatku. A právě to dnes riskujeme, že se bude opakovat, nikoli tím, že budeme vyjednávat, ale tím, že to odmítáme.

Je to už nějaká doba, co západní politici začali sahat po Mnichově, kdykoli se v mezinárodní politice objeví slovo „diplomacie.“ Dalo by se to brát jako pravidlo: v momentě, kdy někdo naznačí, že diplomacie by nám mohla posloužit lépe než maximalistické válečné cíle nebo nekonečné, zbytečné a smrtící konflikty, okamžitě se ozve sbor samozvaných Churchillů, kteří varují před „ustupováním.“

Je to, jako by historie sama o sobě byla scénářem, jehož řádky jsme odsouzeni recitovat – nebo, ještě hůře, jako by se ve světových dějinách nic jiného nestalo, neexistují žádné jiné příklady, ze kterých bychom mohli čerpat poučení, a veškerá složitost, jedinečnost, kontext a všechna pravidla geopolitiky mohou být snadno pohřbeny pod vrstvou banální moralistické břečky. A tak se stalo, že Boris Johnson – patron performativní vzpoury – prohlásil, že 28-bodový návrh Steva Witkoffa není nic jiného než opakování roku 1938, kapitulace zahalená do diplomatické prózy a „kastrace Ukrajiny.“

Ale odvolávání se na Mnichov není argument. Je to spíše reflex – zaklínadlo, které má za cíl zbavit nás zdravého rozumu. Dalo by se to nazvat „mnichovskou mánií“: přetrvávající, bezmyšlenkovitý zvyk srovnávat každý územní spor se Sudety, každého nepřátelského vůdce s Adolfem Hitlerem, každé možné diplomatické urovnání vnitrostátního konfliktu s rokem 1938. Je to posedlost tak hluboce zakořeněná v západním myšlení, že již dávno přestala osvětlovat a místo toho funguje jako klacek – nástroj k ukončení debaty ještě před jejím začátkem, k potlačení rozumných návrhů zpět do stínu.

Problémem samozřejmě je, že historie má vytříbený smysl pro humor. Mnichov je ve svém kanonickém vyprávění morálním příběhem o slabosti odměněné další agresí, o demokratické naivitě zneužité monstrem odhodlaným ovládnout kontinent. Tento archetyp funguje pouze v případě, že protivníkem je skutečně Hitler a sporné území je pouze prvním soustem nenasytného imperiálního apetitu. Ale zaměňovat současné Rusko za nacistické Německo znamená nahradit analýzu infantilností a rozum bravurou.

Dnešní Rusko je v zásadě realistickou mocností; nejde o revoluční impérium, které by se řídilo ideologií rasového vyhlazení a globálního dobývání. Vladimir Putin – ať už má jakékoli chyby a jakkoli tvrdé metody – nesní o vybudování fašistického impéria od Lisabonu po Vladivostok. Není ani dobrodruhem, který se snaží dobýt svět, ani fantaskem toužícím po nemožném. Jak kdysi řekl Henry Kissinger: „Putin je seriózní stratég, který jedná na základě předpokladů ruské historie.“ Je to v podstatě opatrný, racionální aktér odhodlaný udržet vliv nad regiony, které žádný ruský vůdce – liberální, carský ani komunistický – nikdy nepovažoval za vyjednatelné. Člověk může tuto realitu nenávidět. Člověk může pohrdat invazí. Ale popírání nejzákladnějších strategických zájmů Ruska nikomu neprospívá, a už vůbec ne Ukrajincům.

A právě proto je rituální odvolávání se na Mnichov tak nebezpečně zavádějící. Pokud Hitler usiloval o podmanění Evropy, pak byl kompromis s ním skutečně pošetilostí. Ale pokud je Putin realista s omezenými, historicky zakořeněnými cíli, pak diplomacie není ústupkem; je to jediné pole, na kterém lze vytvořit trvalé urovnání. Zejména pokud vezmeme v úvahu, že Rusko je nakonec velmocí s největším jaderným arzenálem na světě, ekonomikou, která je příliš velká na to, aby ji bylo možné izolovat nebo zničit, a ať se nám to líbí nebo ne, politickým systémem, který má schopnost diktovat výsledky a rovnováhu sil v celé Eurasii, zejména vůči rostoucí Číně. Evropa buď bude s Ruskem jednat, nebo s ním půjde do války. Vzhledem k tomu, že druhý scénář by vedl ke katastrofálnímu zničení kontinentu, jedinou realistickou cestou, kterou můžeme zvolit, je diplomacie. Jiná možnost neexistuje.

Je ironií, že Johnsonovo instinktivní volání po Mnichově zastírá skutečnost, kterou by si možná všiml, kdyby se namísto reflexivního odmítnutí Witkoffova návrhu obtěžoval si ho přečíst: tento plán je vůči Kyjevu spíše velkorysý – natolik oddaný ukrajinským zájmům, že se zdá fantastické si představit, že by Moskva jeho podmínky přijala.

To je závěr, ke kterému dojdeme po přečtení textu. Jeho hlavním rysem by bylo zmrazení současných frontových linií, přičemž Ukrajina by se stáhla z částí Doněcka, které již téměř ztratila. Ačkoli Kyjev a jeho evropští sponzoři se zdají být zcela nezainteresovaní v uvědomění si závažnosti ukrajinské situace, pravdou je, že tato jednání probíhají v době, kdy ukrajinská armáda čelí řadě hořkých neúspěchů, přičemž ruské síly se přibližují k důležitému městu Záporoží z východu a obléhají velkou ukrajinskou posádku poblíž Pokrovska.

Masové dezertování z armády ochromilo ukrajinské jednotky. Americký ministr obrany Dan Driscoll dokonce evropským velvyslancům v Kyjevě sdělil, že „upřímné hodnocení americké armády je, že Ukrajina je ve velmi špatné situaci a že nyní je čas na mír.“ Podobně bývalá mluvčí prezidenta Zelenského Iuliia Mendelová 22. listopadu napsala, že „každá další dohoda pro Ukrajinu bude jen horší – protože prohráváme. Ztrácíme lidi, území a ekonomiku. … Mnozí, kteří reflexivně odmítají každý mírový návrh, věří, že brání Ukrajinu. Se vší úctou, to je nejjasnější důkaz toho, že nemají ponětí o tom, co se právě teď děje na frontě a uvnitř země.“

Když se na Johnsonův údajný „Mnichov“ podíváme z tohoto úhlu pohledu, věci vypadají trochu jinak. Podle Witkoffova plánu by si Ukrajina mohla ponechat 600 000 vojáků, což je více než má téměř každý evropský člen NATO, třikrát více než má vojensky nejvýznamnější země EU, Francie, a 13-krát více, než je limit, na kterém se Ukrajinci sami dohodli během mírových jednání v Istanbulu v roce 2022. Pro zemi tak zdevastovanou, vylidněnou a ekonomicky závislou na zahraničním financování, jako je Ukrajina, to není nijak zvlášť represivní. Plán také nezmiňuje žádné omezení týkající se raket dlouhého doletu pro Kyjev, což je pravděpodobně ruská priorita v mírových jednáních. Witkoffův návrh by, pokud by s ním Rusové někdy souhlasili, představoval překvapivý ústupek, který by byl v přímém rozporu s deklarovaným cílem Moskvy, jímž je „demilitarizace“ Ukrajiny.

To vyvolává otázku: pokud by tento plán Ukrajinu nezradil, ale zachránil, proč ta hysterie? Protože mnichovská hysterie není o politice. Je o postoji. Je to způsob, jak se prohlásit za statečného, aniž by člověk podstupoval rizika, která skutečná statečnost obnáší. Je snazší křičet „ústupek!“ než přijmout střízlivou aritmetiku války, jejíž frontové linie se již dva roky posouvají pouze jedním směrem. Je snazší vykouzlit falešného Hitlera, než se postavit mnohem nudnější úloze vyjednávání s Ruskem, které, jakkoli je jeho vedení nepříjemné, z mapy nezmizí. Především je politicky výhodnější odsoudit Ukrajinu k dalším stovkám tisíců mrtvých a – v kontextu ztrát na bojišti, korupčních skandálů a rostoucí nespokojenosti veřejnosti – k stále reálnější možnosti kolapsu státu, než přiznat, že naši amatérští politici deindustrializovali Evropu a utratili stovky miliard peněz daňových poplatníků za chimérickou porážku Ruska, která se nekonala. To by vedlo k zúčtování, které establishment zoufale odkládá, jak jen to jde.

Odmítnout diplomacii ze strachu z opakování mnichovského scénáře znamená poučit se z historie přesně opačně. Nebezpečí roku 1938 nespočívalo v přílišném realismu, ale v jeho nedostatku. Spočítalo v nepochopení povahy, záměrů a schopností protivníka. A právě to dnes riskujeme, ne tím, že vyjednáváme, ale tím, že to odmítáme.

Pokud se Witkoffův plán vůbec podobá Mnichovu, pak jen v horečnaté fantazii těch, kteří vidí Hitlera v každé siluetě a rok 1938 v každém kalendáři. Ale historie se neopakuje jen proto, že to dostatečně hlasitě prohlašujeme. Někdy si daný okamžik vyžaduje něco mnohem méně populárního než Churchillovo divadelní vystupování: upřímné uznání reality a odvahu jednat podle toho.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj

The post Je Witkoffův plán opravdu Mnichovem? first appeared on Akta X.