K filmu už se nevrátím, řekl Troška. Prozradil, co mu vadí v kině a jak tráví důchod

Hoštice – místo, které už 40 let láká všechny milovníky filmu Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody. Vesnice však není spojena pouze s filmem, ale také s životem samotného režiséra Zdeňka Trošky.

Lidé se zastavují a stále je to zajímá, ale co vy tady vlastně stále děláte, jak se máte a jak vypadají vaše běžné dny?
Já jsem šťastný důchodce. Ráno vstanu – probouzím se v půl čtvrté – čtu, vyřizuji korespondenci. Po snídani se těším, jak si po obědě hezky zdřímnu – ale žádných 20 minut, klidně dvě hodinky i víc. Užívám si to, už nebudu nic dělat. Mám spoustu knížek, které jsem si řekl, že musím přečíst v důchodu. Musím rychle, dokud na to ještě vidím a dokud mě ještě netrefil ten haj*l Alzheimer.

Spoustu lidí by si ale přálo, abyste se k režisérskému řemeslu vrátil. Je něco, co by vás možná přesvědčilo? 
Nic. Já jsem jihočeský paličák a můžu vám říct, že ne. Už je pozdě.

A kde se ve vás vzalo tak silné přesvědčení, že už nechcete?
To mi řekněte. Já se i sobě divím. Vždycky jsem si myslel, že nikdy nebudu bez filmu existovat, jak jsem ho miloval.

Sledujete teď práci mladších režisérů a jejich filmy?
Někdy. Ale do kina nechodím už dlouho. Strašně mi vadí, jak lidi mlaskají a chroupají popcorn. My jsme nemohli v kině ani rozbalit bonbon. A dnes se tam jdou lidi s odpuštěním nažrat. To je opravdu česká kultura za pětistovku.

Chtěl byste na konec něco vzkázat divákům?
Aby byli zdraví, protože když nebudete zdraví, tak vás nebude nic těšit. Abyste se měli rádi, abyste prožívali krásné dny a dávejte pozor a nevěřte všemu, co kde slyšíte, protože i sůl vypadá jako cukr.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Lidé mi zesnulého bratra denně připomínají, přiznal herec Michal Dlouhý. Snaží se mu vyrovnat