KOMENTÁŘ: Čaputová do politiky vrátila lidskost a naději. Ani ona ale neustála Slovensko

Zuzana Čaputová dosáhla během svého jediného pětiletého mandátu nevídané věci. Stala se symbolem nejen pro mnohé Slováky, ale také pro řadu Čechů. Zastávala funkci prezidentky po většinu doby, kdy v Česku vládl tandem Miloš Zeman – Andrej Babiš. Proevropsky a liberálně smýšlející Češi se mnohdy neměli ke komu upnout, a tuto roli tak převzala Čaputová.

ČTĚTE TAKÉ: Čaputová na poslední prezidentské návštěvě Prahy: Dostane Bílého lva, naznačila další plány

Pro řadu Čechů představovala naději. Když ji nespatřovali v urážlivých a mnohdy zcela zbytečných bonmotech Miloše Zemana ani v často chaotických a nesrozumitelných výrocích Andreje Babiše, nalezli ji právě u Čaputové. Alespoň do doby než Babiš skončil jako premiér a Zemana na Pražském hradě (potažmo na zámku v Lánech) nenahradil Petr Pavel, který si s Čaputovou viditelně náramně rozumí.

Pro mnohé byla modlou díky tomu, že ukazovala lidskost a slušnost, za což jí doma někteří chválili, ale jiní to považovali za slabost a využívali toho. Když však bylo potřeba zvýšit hlas a dát najevo nevoli či zklamání, tak Čaputová neváhala. A to přesto, že si za to vysloužila nevoli jak z řad tábora dnes už staronového premiéra Roberta Fica, tak jeho rivala a nástupce Igora Matoviče.

„Prezidentka neudělala nic pro ochranu slovenských zájmů,“ řekl mi v rozhovoru před loňskými parlamentními volbami tehdejší lídr opozice a dnes už čtyřnásobný premiér Fico. A Čaputovou coby prezidentku na dalších pět let si nepřál ani Matovič, tedy politik, který by se s Ficem snad neshodl ani na tom, že je nebe modré. „Řekněme si, že Zuzany stačilo,“ poznamenal v předvolebním rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Čaputová sice byla a dodnes je mimořádně populární v Bratislavě, ale to nestačí. Hlavní město je navíc úplně někde jinde, než zbytek Slovenska. Pokud se říká, že Praha je oproti zbytku Česka jiný svět, Bratislava je oproti zbývajícímu Slovensku úplně jiná galaxie.

Jediná překážka před Ficem padla

Na jedné straně je vhodné připomenout způsoby chování Čaputové, které jsou chvályhodné, a to především v politickém životě. Na druhou stranu je ale potřeba zmínit, že ne vše bylo růžové a zalité sluncem.

Čaputová totiž pro zmíněné liberální a proevropské voliče na Slovensku v poslední fázi svého mandátu představovala jedinou zábranu před Robertem Ficem a jeho vládou, která se jala zemi postupně odřezávat od Západu.

Když oznámila, že se o druhý mandát nebude pokoušet, pro mnohé to byl šok. A to i kvůli tomu, že jí předvolební průzkumy fandily. Pro řadu jejích voličů se přirozeným nástupcem stal exministr zahraničí Ivan Korčok, který však nedokázal porazit vládního kandidáta Petra Pellegriniho.

Končící slovenská hlava státu se stala prezidentkou v roce 2019 v době, kdy byla Ficova politická kariéra v úpadku po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. A veřejný život opouští v situaci, kdy se Fico dokázal po nepovedených experimentech v podání dnes už bývalých premiérů Matoviče a Eduarda Hegera vrátit zpět do čela vlády. Po prezidentských volbách navíc získal prostřednictvím Pellegriniho i poslední ústavní post. A zdá se, že ani nepovedený atentát jej v jeho plánech na přeměnu slovenských médií, politiky a celé tamní společnosti nezastaví.

Lůza zůstane lůzou

O důvodech odchodu Čaputové z politiky se napsalo mnoho, ale sama prezidentka neoznámila, proč konkrétně se rozhodla svůj mandát neobhajovat. Dá se ale předpokládat, že podstatnou roli v rozhodování hrály výhrůžky, které jí přicházely od části Slováků. A nejen jí. Hrozivé vzkazy přicházely i jejím dcerám, které přitom s politikou nemají nic společného.

V jednom ze svých dřívějších komentářů jsem lidi, kteří posílají takové výhrůžky, označil za lůzu. Na tomto pojmenování trvám a to přesto, že mi po publikování rovněž přišly „krásné“ vzkazy.

Ve finále je to však jedno, protože Čaputová těmto osobám nakonec ustoupila, což je škoda pro celé Slovensko. Aniž bych teď chtěl hodnotit či předjímat, jak si povede Pellegrini, Slovensko a celý náš region přichází o hlavu státu, která se dokázala chovat na úrovni – a to i v momentech, kdy musela sedět u jednoho stolu se svými rivaly.