KOMENTÁŘ: Putinovi přátelé padají jako mouchy. Trump se baví, Evropa nervózně přešlapuje

Už v prosinci 2024 vyvrcholila vleklá občanská válka v Sýrii. V mnoha ohledech složitý a nepřehledný konflikt skončil pádem Asadova režimu a jeho následným útěkem do Ruska, které syrského diktátora léta drželo u moci. V důsledku vítězství tamní opozice Kreml utrpěl mezinárodní ostudu. Zároveň ztratil strategického partnera na Blízkém východě.

ČTĚTE TAKÉ: Írán má odporný režim, udělal strategickou chybu, řekl Fiala. Útok byl nutný, přidal se Havlíček

Připomeňme, že Asad byl jako syrský prezident jedním z nejloajálnějších Putinových vazalů i podporovatelů invaze na Ukrajinu. Leckdo si vybaví, že to byla právě Sýrie, která už v březnu 2022 společně s Běloruskem, Eritreou a Severní Koreou hlasovala proti rezoluci OSN odsuzující ruskou agresi. Tím Moskvě ukázala bezmeznou, až směšnou oddanost.

O dalšího poslušného mazlíčka Putin přišel začátkem letošního ledna, kdy svět šokovala zpráva o americké vojenské operaci ve Venezuele. Armáda USA tehdy doslova zaklepala Madurovi na dveře, poté ho zbavila moci a společně i s manželkou jej fakticky unesla do Spojených států, kde zmíněný diktátor čelí obvinění z narkoterorismu. Nutno podotknout, že Venezuela pod jeho vedením fungovala jako satelit i černý kůň Ruska v Jižní Americe.

Madurův pád znamenal pro Moskvu další geopolitickou ránu i obrovské mezinárodní ponížení údajné supervelmoci. Je pravdou, že americká blesková operace ve Venezuele působila až neuvěřitelně – zejména ve srovnání s ruskou „speciální vojenskou operací“, jejímž cílem bylo obsadit Ukrajinu do několika dnů. Tato invaze se totiž protáhla na čtyři roky, přičemž splnění původních ruských cílů se zdá být stále v nedohlednu. V Kremlu tak zůstává pachuť i závist z očividně silnějšího amerického rivala.

Návrat dynastie Pahlaví?

A aby toho nebylo málo, v současnosti se oči celého světa upírají na Írán, jehož představitelé nyní draze zaplatili za odmítnutí vzdát se snu o vlastnictví jaderných zbraní i za četné provokace vůči Západu. V důsledku posledních leteckých úderů americké a izraelské armády zemřelo hned několik členů nejužšího íránského vedení, a to včetně ajatolláha Chámeneího.

Tato zpráva znovu vlila naději do žil íránské opozice, která usiluje o svržení tamního radikálního islamistického režimu. Smrt íránského vůdce, který svou zemi po několik posledních dekád utápěl v krvi, tak zdaleka neoslavují jen Trumpovy Spojené státy či Netanjahův Izrael, ale i tisíce Íránců v Teheránu. Někteří z nich touží po návratu dynastie Pahlaví.

Takovou myšlenku podporuje i Kýros Rezá Pahlaví, který od konce 70. let žije v americkém exilu. Podle něj by bylo ideální cestou, kdyby se Írán stal znovu monarchií, tentokrát ovšem s prvky parlamentní demokracie. Zda se ale Pahlaví někdy skutečně vrátí do rodné země a usedne po vzoru svých předků na perský trůn, je otázkou. Vše bude záležet na tom, jak se komplikovaná situace v Íránu vyvine. Už nyní ale lze odhadnout, že představitelé Moskvy nebudou zrovna spokojeni.

Írán jako klíčový partner Ruska

Zatímco působení Asadovy Sýrie a Madurovy Venezuely na mezinárodní scéně často vyvolávalo spíše posměch nežli respekt, Chámeneího Írán byl naproti tomu jedním z nejmocnějších spojenců putinovského Ruska. Není náhodou, že tato 90milionová mocnost ze Středního východu dlouhodobě dostávala od západních států nálepky jako „čiré zlo“ či „odporný režim“.

Zdaleka přitom nešlo jen o íránský jaderný program, rozsáhlé porušování lidských práv, raketové útoky na Izrael, politický i vojenský tlak na nejrůznější arabské země nebo podporu radikálních organizací na Blízkém východě, jako jsou palestinský Hamás či libanonský Hizballáh. Teherán také dlouho plnil roli klíčového partnera Ruska v jeho válečném úsilí na Ukrajině. Byl to právě Írán, který Rusům pomohl eliminovat jejich problém spočívající v počátečním podcenění přínosu bezpilotních letounů, jelikož agresorovi dodával nepřeberné množství sebevražedných dronů.

„Alí Chámeneí, jeden z nejzlejších lidí v historii, je mrtvý. To je spravedlnost nejen pro íránský lid, ale také pro všechny lidi z mnoha zemí po celém světě, kteří byli zabiti nebo zmrzačeni Chámeneím a jeho bandou krvežíznivých zločinců. Toto je pro íránský lid jedinečná příležitost, jak získat zpět svou zemi,“ neskrýval své nadšení Trump. K tomu s nadsázkou dodal, že většina íránského vedení, s nímž Američané v minulosti jednali, je pryč.

Mezinárodní právo je spíše iluzí

I když se evropští lídři a další politici starého kontinentu s šéfem Bílého domu vesměs shodují na obludnosti íránského teokratického režimu, někteří také otevřeně kritizují i Spojené státy a Izrael, jejichž operaci považují za porušení mezinárodního práva. Toto nervózní přešlapování Evropy šlo pochopit v případě amerického únosu venezuelského prezidenta, který byl sice nelegitimně zvoleným, přesto ovšem vrcholným představitelem suverénního státu.

Je ale opravdu na místě nyní moralizovat Trumpa a Netanjahua za to, že poslali do pekla teheránskou zrůdu, která dlouhá léta představovala jedno z největších existenčních rizik pro západní svět? Ze strany Evropy by možná bylo nejrozumnější alespoň potichu poděkovat svým partnerům, kteří si sice ušpinili ruce, ale v konečném důsledku udělali z našeho světa o něco lepší místo.

Neustále opakovaný mýtus mezinárodního práva je dnes už spíše idealistickou iluzí. Takzvané mezinárodní právo si totiž svobodná část světa prosadí jen v případě, pokud z nás půjde strach. Onen smutný důkaz toho, že narušovat suverenitu a měnit hranice slabších států lze pomocí síly, nám v poslední době už několikrát ukázalo Rusko – ať už v roce 2008 v Gruzii či v letech 2014 a 2022 na Ukrajině.

A to stejné Rusko nyní ochutnává vlastní medicínu, když musí sledovat kontroverzní, ale zároveň precizní americké vojenské akce, během nichž jeho nejbližší spojenci padají jako shnilé švestky.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Íránský režim má na kahánku, říká bezpečnostní analytik. Zmínil tři hlavní důvody