V ideálním světě by se také Putin společně s nejvyšším kremelským vedením přesunul do nizozemského Haagu, aby se mohl zodpovídat z válečných zločinů a rozpoutání nejkrvavějšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od druhé světové války. Člověk ovšem nemusí být věštec, aby mohl přesvědčivě konstatovat, že se nic takového nikdy nestane. MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pět klíčových bodů, […]
Menej ako 1 min. min.
V ideálním světě by se také Putin společně s nejvyšším kremelským vedením přesunul do nizozemského Haagu, aby se mohl zodpovídat z válečných zločinů a rozpoutání nejkrvavějšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od druhé světové války. Člověk ovšem nemusí být věštec, aby mohl přesvědčivě konstatovat, že se nic takového nikdy nestane.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pět klíčových bodů, které vzešly z jednání v Bílém domě. Sliby o bezpečnosti Ukrajiny i jednota
Rusko bohužel na bojišti tahá za delší konec než Ukrajinci, kteří se agresorovi již čtvrtým rokem statečně brání. Moskva si i díky vojenské převaze může dovolit trvat na naprosto absurdních podmínkách příměří.
Mezi ruské požadavky patří mimo jiné stažení Ukrajiny ze zbylých částí Donbasu, uznání ruské suverenity nad anektovaným Krymem, zákaz vstupu Ukrajiny do NATO, snížení stavů ukrajinské armády, a dokonce přiznání oficiálního statusu ruského jazyka na Ukrajině.
Z těchto podmínek, které by naprosto bezprecedentně zasahovaly do záležitostí suverénního evropského státu, je velmi dobře vidět míra drzosti ruského vedení, která očividně nezná žádné hranice.
My jsme Sovětský svaz, naznačil Lavrov
Rusko už své imperialistické touhy vlastně ani neskrývá. Stačí si vzpomenout na kremelského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který během summitu prezidentů USA a Ruska na Aljašce přišel do tamního hotelu s mikinou nesoucí nápis CCCP (v azbuce SSSR). Chápete? My jsme Sovětský svaz a Ukrajina je jeho součástí, vzkazuje Lavrov nepřímo Západu.
Rusové očividně ještě nepochopili, že postsovětské země už nejsou jejich výsostným majetkem a že Ukrajina není žádným ruským satelitem. Otázkou je, jestli se mají bát i ostatní postsovětské státy.
Moldavsko má štěstí, že ho před prackami ruského medvěda (čtěte: před ruskou hranicí a armádou) brání Ukrajina, která stále drží Oděsu a její okolí pevně ve svých rukou. Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou zase členy NATO. Ukrajina má bohužel tu smůlu, že se pod křídly Severoatlantické aliance nenachází a zřejmě ani nacházet nebude.
Může být řešením článek 5?
Jaké jiné bezpečnostní záruky ale Západ může Ukrajině nabídnout, aby Putina odradil od rozpoutání další války? Představitelé Moskvy naznačují, že jim bude stačit Krym, celý Donbas a velká část Záporožské a Chersonské oblasti. Když znovu opomeneme neuvěřitelnou drzost Ruska dělat si zálusk na cizí území, můžeme věřit, že tyto zisky budou Putinovi stačit? Ani náhodou…
Jak už z historie víme, Hitlerovi taky nestačily Sudety, i když předtím tvrdil pravý opak. Připomeňme, že putinovské Rusko přistupuje k uzavřeným dohodám podobně jako nacistické Německo – tedy zhruba stejně jako běžný člověk k toaletnímu papíru. Pokud dojde k míru bez jasných a vymahatelných pravidel, Rusku nebude nic bránit v tom, aby počkalo pár měsíců či let, dozbrojilo armádu a provedlo na Ukrajinu další invazi.
Evropa zatím naivně doufá v bezpečnostní záruky, kterými Západ odradí Rusko od dalšího útoku. Jenže jaké vlastně budou? Jak už bylo zmíněno, vstup Ukrajiny do NATO je vyloučen. Nyní se spekuluje o tom, že by Spojené státy a evropské země mohly Ukrajině nabídnout ochranu podobnou článku 5.
Toto ustanovení NATO říká, že ozbrojený útok proti členské zemi bude považován za útok proti všem členům aliance. V takovém případě mají ostatní členské státy podniknout v součinnosti takovou akci, kterou budou považovat za nutnou, a to včetně použití ozbrojené síly.
Budapešťské memorandum jako cár papíru
Jenže výklad článku 5 nemusí být tak jednoznačný, jak si část Evropanů myslí – zvlášť v případě země, která ani není členem NATO. Další otázkou je, jak moc by mohla Ukrajina na dodržení takového slibu spoléhat. Nutno zmínit, že představitelé Spojených států a Velké Británie jsou signatáři Budapešťského memoranda.
Tyto mezinárodní dohody z roku 1994 měly Ukrajině zajistit bezpečnostní záruky i územní celistvost. Výměnou za to se Ukrajinci vzdali jaderných zbraní ze sovětské éry. Rusko si ovšem z této dohody udělalo v letech 2014 a 2022 toaletní papír, zatímco Američané a Britové přímo nezasáhli.
Ani teď se Ukrajina nemůže na Západ stoprocentně spoléhat. Co nyní Donald Trump domluví, nemusí platit za pět let.
Přesto je dobře, že šéf Bílého domu s Putinem jedná, i když pohled na poplácávání po zádech masového vraha může v člověku vyvolávat instantní nevolnost. A že je Evropa v řešení tohoto konfliktu druhořadým a malým pánem? Za to si může sama. Už před lety si nechala ujet vlak – v oblasti armády i ekonomiky.
PODÍVEJTE SE NA VIDEO: Konvalina a Mikulecký hodnotí úvod jednání Trumpa se Zelenským
