Konec neutrality? Švýcarsko by se mělo stát součástí evropské obrany

EU se již dlouho netají tím, že se chystá založit něco jako velkou superarmádu, která by měla velení v Bruselu. Předpokládám, že pokud se podaří republikánům v USA vyhrát i volby v roce 2028, NATO se rozpadne a nahradí jej právě uvedená „superarmáda.“

A ta bude zřejmě automaticky zahrnovat i neutrální země EU – Rakousko a Irsko, ale podle všeho dokonce i Švýcarsko, které se již nyní začíná přiklánět k EU.

Švýcarský ministr obrany volá po změně kurzu, což zřejmě ukončí existenci neutrálních zemí v Evropě. Je sice pravda, že většina těchto zemí byla již dlouho neutrálních jen na papíře, ale brzy se zřejmě svojí neutrality vzdají zcela oficiálně…

Ve svém prvním úvodním projevu ve funkci ministra obrany Martin Pfister jasně uvedl, že Švýcarsko by mělo zaujmout nové přístupy k bezpečnostní politice.

Vzhledem ke globálním otřesům a ubývajícím jistotám se centristická Federální rada odklání od tradiční neutrality a zasazuje se o silnější integraci do evropské obranné architektury.

Martin Pfister  je již měsíc vedoucím Federálního ministerstva obrany, civilní ochrany a sportu (DDPS), tj. ministrem obrany. Místo stodenního mlčení rychle odhaluje své bezpečnostní zásady – a ty jsou opravdu něco.

Ve svém projevu pro Švýcarskou bezpečnostní alianci Pfister naléhavě varuje před stále nebezpečnějším bezpečnostním prostředím a vyzývá k dalekosáhlým změnám.

Podle Pfistera ruská válka proti Ukrajině „zničila iluzi trvalého míru v Evropě.“

Ještě závažnější je však podle něho přeskupení USA pod vedením Donalda Trumpa: „Řád založený na pravidlech je zpochybňován, stejně jako vztah mezi Evropou a Spojenými státy.“

To znamená tektonický posun v globální rovnováze sil – s okamžitými důsledky pro Švýcarsko.

Trump i ruský prezident Vladimir Putin v posledních měsících signalizovali Švýcarsku, že ho již nepovažují za neutrálního aktéra. „Pokud se k nám ostatní přestanou chovat neutrálně, ztratíme ochranný účinek této role,“ řekl Pfister.

Švýcarsko se proto již nemůže spoléhat na neutralitu jako záruku bezpečnosti.

Pfister využívá tuto geopolitickou kontrolu reality k jasné změně své pozice: Švýcarsko musí „jednat rychle a rozhodně“ a aktivně se podílet na stabilizaci Evropy.  V kroku, který pravděpodobně vyvolá domácí politickou debatu, navrhuje užší integraci Švýcarska do evropské obranné architektury.

„Na naši bezpečnost už nelze pohlížet izolovaně,“ řekl Pfister. Vyzývá k prohloubení stávající spolupráce s EU a prozkoumání nových forem spolupráce – mimo jiné i v oblasti vojenské bezpečnosti.

Naznačuje, že se připravuje nový politický návrh s cílem přiblížit Švýcarsko k bezpečnostní politice EU, což je nepřímý, ale jasný odklon od tradiční interpretace neutrality.

Pfister tak navazuje na svou předchůdkyni Violu Amherd, která vždy kladla důraz na přeshraniční spolupráci.

Jde ale ještě dál, když říká: „Neutralita byla pilířem naší bezpečnostní politiky po celá desetiletí. Dnes je spíše bariérou než štítem.“

Kromě základních strategických otázek se Pfister zabývá i praktickými slabinami – jako je „nepřijatelně dlouhá doba“ trvání nákupu zbraní. Jak tyto procesy zefektivnit, zůstává otevřené.

Ale poselství je jasné: Podle Pfistera je potřeba rychlost, politická jednota a ochota zpochybnit staré jistoty.

Svou prosbou o bezpečnostní politiku zakotvenou v Evropě chce Pfister nejen reagovat na mezinárodní otřesy, ale také překonat vnitropolitické rozpory. „Nestačí jen pojmenovat hrozby. Musíme se sjednotit – napříč stranickými hranicemi.“

Zda Pfisterova změna kurzu najde politickou většinu, se teprve uvidí. Jedna věc je jasná: jen několika slovy nasměroval švýcarskou bezpečnostní debatu novým směrem.

Zarážející je, že Pfister si očividně plete příčinu a následek. Nejprve v únoru 2022 Švýcarsko změnilo kurz tím, že téměř úplně přijalo sankce proti Rusku – zřejmě kvůli tlaku v zákulisí.

Teprve poté Rusko a později USA prohlásily, že Švýcarsko již nepovažují za neutrální. Pfister toho nyní využívá k tomu, aby Švýcarsko v oblasti bezpečnostní politiky ještě více posouval do tábora EU a aby neutralitu již nepovažoval za bezpečnostní faktor a politickou výhodu, ale spíše za překážku.

Lze předpokládat, že většina Spolkové rady, tedy švýcarské vlády, tento směr podporuje. Z tohoto důvodu je nutné, aby obyvatelstvo ukázalo Federální radě limity. Iniciativa neutrality by tento osvědčený koncept vrátila do popředí a učinila by ho důvěryhodným.

Pokud Švýcarsko nejen dodrží literu zákona o neutralitě (což dělá dodnes), ale bude také prosazovat důvěryhodnou politiku neutrality, pak bude opět vnímáno jako neutrální. To například znamená, že politici nesmí schvalovat postoj jakékoli ze stran konfliktu, ale musí mu rozumět.

Pak se Švýcarsko opět stane nepostradatelnou platformou pro dobré služby a diplomacii. A pak bude neutralita opět výhodou a ne překážkou. 

Nebyly to tedy velmoci, které jen tak bezdůvodně přestaly Švýcarsko považovat za neutrální, takže se Švýcarsko nyní musí v oblasti bezpečnostní politiky orientovat na EU, jak tvrdí ministr.

Je to naopak: Švýcarsko se přiblížilo k NATO, a proto již není považováno za neutrální.