Němci chtějí odsávat CO2 a ukládat ho na dně Severního moře

Klimatická agenda, jejímž cílem je mimo jiné destrukce evropského průmyslu a zemědělství, ztráta konkurenceschopnosti a razantní snížení životní úrovně mas, je celá založena na lži o „zlém“ CO2, který údajně člověk produkuje v takovém množství, že to brzy povede k hrůzné apokalypse.

Šílené na tom všem je nejen to, že většina lidí těmto nesmyslům věří – a tedy podporují politiky, kteří tuto ničivou politiku prosazují -, ale i fakt, že klimatičtí idioti jsou schopni čehokoli, aby ukázali, že proti onomu „zabijáku“ v podobě pro rostliny nezbytného CO2, bojují.

Jedním z těchto idiotů je také německý zelený ministr hospodářství Habeck. Ten přišel s plánem, který je sice velmi nepříznivý pro životní prostředí, nicméně své voliče, mnohdy fanatiky, kteří se lepí k silnicím, tím možná uspokojí podobně, jako je vláda uspokojila uzavřením všech jaderných elektráren.

Protože je považován za škodlivý pro klima, chce nyní ministr hospodářství Robert Habeck ukládat oxid uhličitý ve velkém na dně Severního moře. Nejedná se však pouze o extrémně nákladný projekt, ale také extrémně škodlivý pro životní prostředí.

V boji proti změně klimatu sleduje Robert Habeck ambiciózní a velmi sporný plán. Spolkový ministr hospodářství a ochrany klimatu chce v Severním moři zřídit konečné úložiště pro ukládání oxidu uhličitého na mořském dně.

Nápad zní v zelené myšlenkové konstrukci jasně: „Špatný“ CO₂, který se nedostane do atmosféry, nepřispívá ke skleníkovému efektu a tím ke globálnímu oteplování.

Pro tento projekt se nedávno vyslovila Národní akademie věd Leopoldina v Halle. Požadovala, aby se v Německu ročně vylisovalo kolem 100 milionů tun CO₂ pod zem a tam se uskladnilo nebo částečně použilo. Leopoldina vyzývá k tomu, aby se skladování CO₂ neomezovalo pouze na mořské dno, ale aby se také dostával pod zem na souši.

Konečný proces ukládání se nazývá CCS (Carbon Capture and Storage), proces chemického použití se nazývá CCU (Carbon Capture Usage).

Dr. Bernhard Weßling v článku v  Berliner  Zeitung   vypočítal, co by znamenala realizace plánů na konečné uložení CO₂ v Severním moři.

Již jeho popis procesu dává představu o obrovském úsilí:

„To znamená odstranit určité vstupy oxidu uhličitého z atmosféry, převést je do přepravitelné formy, přepravit je v tankerech do Norska, vynést je na moře na místo vstřiku a poslat je pod tlakem zpět tam, odkud přišly. Do hloubky.“

„Výpočty energetické účinnosti procesu zatím samozřejmě nehrály roli. Pokud by tomu tak bylo, plány by musely být okamžitě zastaveny,“ řekl Dr. Weßling, protože bilance je zničující.

Výsledek jeho výpočtů založených na termodynamice je následující:

„CCS a CCU jsou hrubě neudržitelné. Způsobují větší škody v jiných oblastech životního prostředí. Tyto škody jsou mnohonásobně větší, než by byl očekávaný pozitivní příspěvek ke stabilizaci klimatu.“

Vědec pokračuje:

„Nejničivějším výsledkem výpočtu je, že do CCS musíte vložit asi šestkrát více energie, než by bylo možné získat při využití energie ze spalování fosilních paliv k produkci CO₂. Šestkrát tolik!“

Důvody spočívají ve vícenásobných ztrátách účinnosti při zachycování, přepravě a stlačování CO₂. K absorpci a uložení jedné tuny oxidu uhličitého pomocí CCS je zapotřebí celkem 16 milionů kilojoulů primární energie.

Extrapolováním plánovaných 100 milionů tun CO₂ na skládku by došlo k potřebě primární energie neuvěřitelných 1 600 kvadrilionů joulů.

To by odpovídalo 15 procentům spotřeby primární energie v Německu v roce 2023, což chemik popisuje jako čisté „šílenství“.

„Je to ještě šílenější, když vezmete v úvahu globální rozměr a vědeckou studii, která se zabývá množstvím CO₂, které je třeba zpracovat.

Jen k zachycení a uložení nevyhnutelných emisí CO2 v roce 2030 byste potřebovali průmysl, který by musel být asi dvacetkrát větší než dnešní ropný průmysl. Dvacetkrát více zařízení, systémů, budov, potrubí a dopravních cest v ropném průmyslu po celém světě.“

Tím ale šílenství nekončí. Weßling se také podrobně podíval na proces CCU pro chemické použití. Výsledek je ještě absurdnější.

Protože je tento plyn prakticky na konci sestupného žebříčku užitečnosti, musí být do procesů vloženo neuvěřitelné množství energie, aby se CO₂ přeměnil zpět na palivo nebo užitečné chemické suroviny.

K přeměně pouhých deseti procent nevyhnutelných emisí CO₂ by bylo zapotřebí 55 procent veškeré výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Výpočet se týká pouze chemické konverze jako takové. Nejprve je však třeba shromáždit a zkapalnit CO₂. Pak se rozvaha ukáže být ještě katastrofálnější:

„Při současných ročních emisích CO₂ ve výši přibližně 36 gigatun potřebujeme přibližně dvě třetiny celkové výroby elektřiny předpokládané pro rok 2030 ve výši přibližně 33 petawatthodin, abychom stabilizovali koncentraci CO₂ v atmosféře na současné úrovni.

Vezměte prosím na vědomí, že se jedná o celkovou spotřebu elektřiny, nikoli pouze o energii z obnovitelných zdrojů.“

Vědec si stěžuje, že kritici konečného ukládání CO₂ používají především politické argumenty nebo poukazují na vysoké náklady. Nikdo však dosud nezkoumal, zda jsou CCS nebo CCU udržitelné z ekologického hlediska, což podle Weßlinga ve velké míře nejsou.

Doporučuje omezit rozhodování o extrémně nákladných strategiích na realistické výpočty založené na vědecky jasných faktech. V každém případě bude zajímavé sledovat, zda se zpráva dostane až na Habeckovo ministerstvo.

Habeck ovšem nepřišel s podobným nápadem sám: Rakouský kancléř chce také zachytávat a posílat CO² do Norska….