Papež František se příliš často stával nástrojem globálních elit

Papež František byl prvním Latinoameričanem a prvním jezuitou na papežském stolci.

Přes všechnu Františkovu pevnou vůli byl nicméně jeho 12 let trvající pontifikát nakonec tragický. Římský „Boží nástroj“ se až příliš často stával nástrojem globálních elit a víra i politika tím trpěly.

Narodil se jako Jorge Bergoglio v Buenos Aires v roce 1936 jako syn Italských přistěhovalců, kteří přišli do Argentiny, aby unikli Mussoliniho fašistické diktatuře. Sladkou historickou hudbou je skutečnost, že jejich syn se později vrátil do Itálie, aby se ujal nejsvětějšího úřadu v katolicismu: v roce 2013 byl zvolen papežem po odstoupení Benedikta XVI.

Snažil se do Vatikánu vnést ctnosti, které si osvojil jako biskup v Buenos Aires: lásku k chudým a lidem na okraji společnosti. Celý život ho však pronásledovala obvinění, že napomáhal vojenské diktatuře, která vládla Argentině v letech 1976-1983. Tehdy stál v čele Argentinského Jezuitského řádu, který juntu podporoval.

V tom spočívá Františkova tragédie: poté, co se částečně stal nástrojem žoldáckých vládců Argentiny, se později nechal ovládnout stejně žoldáckými, i když ne tak tyranskými vlivnými představiteli kulturního establishmentu.

V očích konkláve, které ho zvolilo, měl být Františkův pontifikát „korektivem“ pontifikátu Benedikta XVI. Tam, kde byl Benedikt tradicionalistou, bude František reformátorem. Tam, kde byl Benedikt zarytý intelektuál, bude František pokorný. Tam, kde Benedikt vedl neustálou válku proti „diktatuře relativismu“, proti prokletému ideologickému kultu, který neuznává „nic za definitivní“, František v odpovědi na dotaz ohledně homosexuálů sloužících jako kněží slavně řekl: „Kdo jsem já, abych soudil?“

Byla to prvotní změna vnímání. Od papeže, který se snažil zachránit morální soudy před vířícím mořem relativismu, k papeži, který se vyhýbal soudům. Od papeže, který zakazoval, k papeži, který zaujal „radikální postoj přijetí“ a otevřel dveře církve všem „bez cenzury.“

František si dokonce získal uznání od odměřených vlivných osobností, které Benedikta označily za „bigotního“ a „tyrana.“ „Papež se probudil – a my bychom to měli oslavovat“, zněl titulek v deníku Independent. Dokonce ho nazvali „queer friendly“ poté, co za určitých okolností povolil kněžské požehnání svazkům osob stejného pohlaví. Tato Františkova přízeň, kterou získal od postbožských elit, však přišla církev, kterou řídil, draho.

Existuje mýtus, že se tehdejší biskup Bergoglio zdráhal stát papežem, který šíří drama The Two Popes (Dva papežové) od Netflixu. Ve skutečnosti, jak napsal John Cornwell z Jesus College v Cambridgi, měl Argentinec před svým zvolením „dobře naplánovanou politiku.“ A to vše bylo důkladně připravené po konci Benedikta XVI. Argentincův papežský úřad by znamenal přijetí „LGBTQ komunit“, odmítnutí klerikalismu, otevřenost myšlence mít ženské diakonky, reformu církve, aby byla méně centralizovaná kolem Vatikánského diktátu, a – což je nejpozoruhodnější – nové zaměření na „klimatickou krizi.“

Jak to shrnul Cornwell, biskup Bergoglio by v případě svého zvolení „kladl důraz na hříchy proti životnímu prostředí“ spíše než na hříchy týkající se „sexu a otázek života.“ Zapomeňte na smilstvo – v pekle nyní skončíte, když nebudete recyklovat.

Když se stal papežem, tuto politiku naplnil. Zejména v souvislosti se změnou klimatu. Slíbil, že sníží „uhlíkovou stopu“ Vatikánu na minimum. Tam, kde byl dříve Vatikán vnímán jako slavný pomník Boha, se s ním nyní zacházelo jako s neštovicemi na Zemi. Místo zázraků, umění a modliteb bylo přetvořeno na místo, které vyčerpává matku přírodu, na „stopu“, kterou je třeba zmenšit.

Katolíci musí „činit pokání“ za své hříchy proti přírodě a „změnit svůj životní styl“, nařídil František. Člověk si nemohl pomoci, ale musel se ptát, jakému bohu slouží: bohu křesťanství, nebo bohu environmentalismu? Tam, kde dříve katolíci prosili Boha o odpuštění, nyní dostali pokyn, aby „změnou životního stylu“ uklidnili bohy počasí. Neopohanské rituály jako recyklace a kompenzace emisí oxidu uhličitého konkurovaly staršímu rituálu společenství s Bohem.

Klimatický alarmismus nebyl jedinou módní ideologií, kterou František ve svém reformním zápalu vpustil do Vatikánu. Stal se obhájcem post-hraniční doktríny neoliberálních elit, o čemž svědčí jeho nedávný střet s JD Vancem. Tam ve svém opevněném městě, se strážemi u každé brány, lamentoval nad „masovou deportací“ nelegálních přistěhovalců Trumpovou administrativou.

Nedávno se zdálo, že se hlásí k Izraelofobii Evropských papalášů. Četná kázání věnoval pranýřování „krutosti“ Izraelských akcí. Za to si vysloužil ostrou výtku od vrchního římského rabína, který ho obvinil ze „selektivního rozhořčení“, z posedlosti Gazou na úkor jiných lidských tragédií. Papež by neměl „dělit svět na děti a nevlastní děti“, ale měl by „odsoudit utrpení všech“, prohlásil rabín.

Zatímco za Benedikta byl Vatikán jakousi baštou proti postpravdivému blouznění nových elit, za Františka se příliš často nechával ovládnout zájmy této politické třídy. Zdá se, že pozastavení morálního posuzování v Benediktově stylu a přijetí „radikálního postoje přijetí“ může vedle hříšníků hledajících vykoupení vpustit i pochybné názory.

Z toho plyne poučení pro nás všechny, i pro nekatolíky: totiž že post-soudcovství je častěji receptem na morální zmatek než na morální jasnost. Přístup k životu „bez cenzury“ může člověka nebezpečně vystavit bludným představám. Bez odsouzení může i pozemský zástupce Boha skončit jako zástupce pozemských pošetilostí.

Za Františka se změnil význam církve. Byli nyní věřící znečišťovatelé? Byly jejich kostely spíše ekologickými jizvami na Zemi než chrámy něčeho nebeského? Pokud je církev něčím, pak jistě pevností proti rozmarům a tlakům života v tržní společnosti.

I jako velmi laxní katolík, který víru svého mládí dávno zavrhl, v tom vidím ctnost. Jsem ateista, který se přistihl, že musí vysvětlovat novým ateistům, že má smysl, aby lidé stále chodili do kostela. Proč by ve světě, v němž je jejich práce vykořisťována, jejich způsob života ponižován a každý jejich čin odsuzován pro jeho znečišťující dopad, nehledali útočiště v instituci, v níž se těší alespoň nesmiřitelné rovnosti, že jsou „Božími dětmi“?

Ale i to je ohroženo, když církve přijímají post-moderní ideologii. Není snad nikde bezpečno před výtkami vládnoucí třídy, která ztratila víru v člověka?

Vatikán není „uhlíková stopa“ – ne, je to nejlepší ilustrace Marxova chápání náboženství jako lidstva, které hledá „nadlidskou bytost ve fantastické realitě nebe a nenachází tam nic než odraz sebe sama.“ Je to pomník lidské vynalézavosti, který se nemusí omlouvat o nic víc než pyramidy.

Poslyšte, František nebyl „woke“ – jednak byl kritikem „kultury zrušení“ a jednak se snažil svůj reformismus vyvažovat zásadovostí. Jeho papežství je však svědectvím o tom, co se může stát, když se podvolíme šikaně sobeckých elit. Benedikt zjistil, že cenou za morální přesvědčení je nepopularita. František zjistil, že cenou za morální kompromis je nepořádek. To je krutá volba, před kterou v této bouřlivé době stojíme všichni, věřící i nevěřící.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj

The post Papež František se příliš často stával nástrojem globálních elit first appeared on Akta X.