REPORTÁŽ: Z Malibu do pekel Bachmutu. Inženýr přežil krvavé boje, smrt kamarádů ho děsí dodnes

Sedíme v restauraci hotelu George ve Lvově. Za více než 120 let existence podniku tu nocovala spousta hostů. A přespal tu například i obnovitel Polska a meziválečný polský premiér Józef Piłsudski, íránský šáh Muzaffaruddín či sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv. Ten poslední nařídil v srpnu roku 1968 okupaci Československa, a nyní se ruské tanky zase snaží dobýt Ukrajinu. Už čtyři roky.

Veterán Andrij Lucyna se narodil ve Lvově v roce 1983. „Vyrůstal jsem v patriotické rodině, hrdost na ukrajinské kořeny byla u nás na prvním místě,“ vypráví. „Pamatuji si na rok 1990, kdy Ukrajinci vytvořili živý řetěz ze Lvova až do Kyjeva, za ruce se tehdy najednou drželo až 300 tisíc lidí, a já byl u toho jako kluk. Víra v samostatnou Ukrajinu byla obrovská a o rok později jsme nezávislost získali.“

Ze Lvova do Los Angeles a zpět

Nyní Ukrajinci o nezávislost přicházejí. A nejen poslední čtyři roky, Rusko jim už v roce 2014 ukradlo Krym a podstatný kus Donbasu.

„V době hospodářské krize v roce 2008 jsem odešel do Los Angeles v Kalifornii. Získal jsem zelenou kartu i dobrou práci,“ říká vystudovaný inženýr. „Myslel jsem, že v Americe zůstanu maximálně rok, ale nakonec jsem se tam usadil téměř natrvalo.“ A vlastně by ve Spojených státech mohl žít i dnes a na nějakou „válku“ za Atlantikem se úplně vykašlat.

Když ovšem Rusové 24. února 2022 zahájili invazi na Ukrajinu, zrovna pobýval v rodné zemi. „Neváhal jsem ani minutu a hned první den okupace jsem se šel zapsat do armády jako dobrovolník. Už mě ani neměli ve vojenské evidenci,“ vzpomíná. Armáda jeho papíry někde ztratila, takže oficiálně vlastně nepatřil k brancům. „A je docela možné, že bych do války nebyl nikdy povolán, když o mě nevěděli,“ směje se 35letý Andrij.

První dojmy z bojiště? Strašné

Jenže on bojovat chtěl. A hned, aby se Rusáci nikdy nemohli přiblížit k jeho milovanému Lvovu. „Nakonec mě vzali. A po krátkém výcviku jsem zažil tvrdou bitvu o město Popasna, pak následoval Bachmut,“ vypráví 42letý Lucyna o prvním válečném jaru v roce 2022. „Dostal jsem se do 24. brigády. Napřed jsme jeli vlakem do Pokrovsku, tehdy to ještě bylo normální město, ve kterém tepal život, dnes jsou to ruiny. Z Pokrovsku jsme zamířili autobusy k městu Popasna a záhy jsem měl na vlastní oči spatřit, co je to ta válka.“  

A jaký byl ten první dojem? Ptám se asi dost hloupě.

Andrij dlouze mlčí, načež suše odpoví: „Bylo to strašné.“ Po další odmlce ale přidá pár podrobností: „Když na nás začalo střílet ruské dělostřelectvo, měli jsem moc málo munice na adekvátní reakci. A oni na nás bez ustání pálili. Pak jsem viděl první naše raněné, i první oběti. Ano, všichni jsme se už znali, za těch pár týdnů na výcviku vznikla silná přátelství. O to větší to byla bolest.“

Chasan z Čech a Malibu z Kalifornie

Někdy v květnu 2022 se brigáda přesunula do Bachmutu. To je další město, které už válka srovnala se zemí: „Když jsme přijeli do Bachmutu, ještě tam fungovaly obchody, dal se natankovat benzin anebo i vykoupat. Občas něco přiletělo, ale fronta byla docela daleko.“

Jenže se začala přibližovat. „A my se učili za pochodu. Pochopil jsem, že tohle je technologická válka, a to byl můj obor. Začali jsme používat první drony, vymýšlelo se, jak je vylepšit a přizpůsobit situaci, měli jsme počítače, rušičky.“ Velitelem brigády se stal Ukrajinec, který se vzdal skvělé práce v České republice, aby mohl bránit vlast. Říkali mu Chasan. „Já jsem dostal přezdívku Malibu, protože jsem přijel z Kalifornie.“

Museli zemřít? Otázka i pro psychologa

Na podzim roku 2022 se brigáda krátce zotavovala v Kyjevě a následně byla nasazena u Chersonu. „A potom nás odveleli zpátky k Bachmutu,“ vypráví veterán Andryj Lucyna a opět utichne. „Těžké boje, zahynuli tam další chlapci z našeho oddílu,“ dodá po dlouhé pomlce.

Nemůže se vrátit na bojiště ani v mysli? Je to tak bolestné?

Boje o Bachmut přežil, jako dobrovolník nakonec sloužil na frontě po dva roky. Jenže po demobilizaci potřeboval péči psychologů. „Pořád jsem se vracel k tomu, co jsem mohl jako voják udělat lépe, aby neumírali moji kamarádi. Bylo to na zbláznění, psycholog mě od války musel nějak emočně odtrhnout.“

Andrij se nyní drží doporučení, aby se na svoji účast ve válce díval jaksi ze strany, ne úplně zúčastněně. „Abych to zbytečně neprožíval, ale jde mi to jen částečně. Stejně jsem pořád v kontaktu s kamarády, kteří pořád slouží. Tvrdé boje pokračují, skoro každý den má naše brigáda nějakou oběť. Spousta lidí na bojiště zmizela, nic o nich nevíme.“

Příběh kočky ze zákopů

Nebylo lepší zůstat ve Spojených státech? „Rozhodně ne, tam už pojedu leda tak na návštěvu. Moje místo je tady na Ukrajině,“ říká veterán. A pokud válka letos neskončí, je připraven znova bojovat. „Přemýšlím nad tím každý den.“

Andrij Lucyna nechce moc vyprávět o lidském utrpení, které viděl na válečné linii. Radši vzpomíná na zvířata: „Někde v Luhanské oblasti jsme pustili uvázané psy. A oni byli tak strašně vděčni, že jsme je osvobodili. A také jsme měli v zákopu kočku, která teď žije v Belgii. Vzala si ji žena vojáka, který nám na frontě zemřel před očima.“

Stále sedíme v hotelu George ve Lvově. Na počátku druhého milénia tu přespal i britský herec Ewan McGregor, představitel Obi-Wana Kenobiho ve filmové sérii Star Wars. Bohužel, teď je Ukrajina ve skutečné válce a sotva dokončím rozhovor s veteránem Andryjem Lucynou, ozvou se sirény. A aplikace v mobilu hlásí, že v Rusku právě vzletěl bitevník MiG. Kam bombardér vystřelí raketu, to zatím nikdo netuší…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „Ekonomický teror proti USA.“ Rusové na Ukrajině zasáhli americkou továrnu na oblíbené sušenky