Scott Ritter: Tulsi Gabbardová a Trumpova revoluce

Scott Ritter se věnoval analýze budoucí zahraniční politiky Trumpovy administrativy. Na základě jeho znalostí politiky USA zejména z doby, kdy působil jako zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty,  již nyní upozorňuje na to, že to bude právě Tulsi Gabbardová, kdo bude mít v této oblasti hlavní slovo.

Zahraniční politika USA má nesporně velký vliv na celý svět. Pro budoucí osud nejen Evropy bude nyní důležité, jak bude jednat příští Trumpova administrativa.

Co si o tom myslí Scott Ritter, který byl – podobně jako Tulsi Gabbardová – pronásledován Bidenovou administrativou?

Scott Ritter:

Gabbardová má velkou šanci stát se nejvlivnějším poradcem prezidenta Trumpa v kritických otázkách zahraniční politiky a národní bezpečnosti, kterým bude jeho administrativa čelit.

Nově zvolený americký prezident Donald Trump vyvolal otřesy skrz národní bezpečnostní establishment tím, že nominoval bývalou demokratickou kongresmanku Tulsi Gabbardovou jako kandidátku na ředitelku National Intelligence.

Na sociálních sítích byla Trumpova nominace  Gabbardové silně kritizována a odsouzena, zejména za jejií předchozí kritická prohlášení o politice USA vůči Venezuele, Sýrii, Ukrajině a Rusku.

Gabbardová, která slouží jako podplukovník v amerických armádních rezervách a působila v Iráku, je zjevně považována za „neamerickou“ za to, že se odvážila vystoupit proti špatné politice.

Nezáleží na tom, že její kritika byla oprávněná, jak ukazuje historie.

Nebo že schopnost pragmaticky, přesně a nestranně analyzovat složité otázky národní bezpečnosti je přesně tou kvalitou, kterou by člověk očekával od zpravodajského úředníka – zvláště od toho, kdo osobně informuje prezidenta Spojených států.

Někteří říkají, že úkol řídit rozrůstající se americké zpravodajské impérium, které se skládá z 18 různých agentur rozmístěných v několika vládních ministerstvech, je nad schopnosti Gabbardové.

To je samozřejmě absurdní – neexistuje žádná kariéra, která by vás na takovou výzvu připravila.

Zeptejte se Dana Coatese, republikánského senátora z Indiany, který sloužil jako jeho první DNI během prvního Trumpova funkčního období, přestože neměl žádné zkušenosti se zpravodajskými službami.

Nebo Avril Hainesová, současná DNI prezidenta Bidena, která byla krátce zástupkyní ředitele CIA, rovněž bez zkušeností se zpravodajskými službami, než se stala DNI.

Tradičně je DNI manažerem dohlížejícím na impérium, jehož každodenní vedení je delegováno na podřízené v Kanceláři ředitele národní zpravodajské služby (ODNI) nebo na 18 zpravodajských agentur.

Donald Trump však není tradičním prezidentem a role, kterou Tulsi jako DNI převezme, se bude lišit od role všech DNI před ní.

V tradičním modelu řízení, který používali všichni pováleční prezidenti, prezident nejprve stanoví zásady politiky, než předá odpovědnost za rozvoj podrobností těchto politik poradci pro národní bezpečnost.

To rozděluje politiku mezi různé úřady a ministerstva pro rozvoj a koordinaci. Nakonec je tato politika finalizována a předložena prezidentovi, který nařídí její realizaci.

Donald Trump však není obyčejný prezident. Je to top-down manažer, který rozvíjí své politické myšlenky ve vzduchoprázdnu a diktuje členům svého kabinetu pokyny, které pak musí do puntíku realizovat.

To může vést k chaosu a v případě odporu k jeho myšlenkám i ke vzpouře.

Stojí za zmínku, že jedna z nejinovativnějších Trumpových politických iniciativ, plán na denuklearizaci Severní Koreje, čelila silnému odporu jeho ministra zahraničí, ministra obrany, poradce pro národní bezpečnost a ředitele zpravodajských služeb.

Trump ve svém předvolebním rozhovoru s Joe Roganem přiznal, že když v roce 2016 sestavoval svůj první kabinet, nebyl připraven na vládní práci, a proto se musel spoléhat na podporu lidí, o kterých věděl jen málo, a od poradců, kteří byli nominováni, jejichž loajalita byla k establishmentu a ne k prezidentovi.

Trump během posledních čtyř let narážel při každé příležitosti na odpor lidí, které pověřil plněním jeho příkazů a jejichž skutečným cílem bylo udržet ho na uzdě.

Donald Trump z roku 2024 je velmi odlišný od toho, který se před osmi lety nastěhoval do Bílého domu. Má čtyři roky zkušeností, jak se naučit, jak snadno vás mohou zradit ti, kteří pro vás mají pracovat, a další čtyři roky vymýšlet a plánovat, jak by fungovala druhá Trumpova administrativa a komu by mohl důvěřovat, že uvede politické koncepty do praxe.

Trumpova mantra „Make America Great Again“ má z pohledu zahraniční a bezpečnostní politiky několik složek. V první řadě jde o myšlenku „míru skrze sílu,“ která implikuje určitou agresivitu v globální přítomnosti Ameriky.

Tato agresivita je však zmírňována několika faktory. Na prvním místě je Trumpův závazek udržet Ameriku mimo války. To znamená, že místo síly spoléhá na diplomacii. Z toho plynou dva problémy.

Za prvé, Trump zdědí svět, který vypadá úplně jinak než ten, který za sebou nechal v roce 2021. Válka na Ukrajině, blízkovýchodní konflikt, jaderná Severní Korea a expanzivní Čína jsou problémy, které v jejich současném vývoji v době odchodu Trumpa z Bílého domu ještě neexistovaly.

Vzestup BRICS, pokles dolaru a oslabení mezinárodního řádu založeného na pravidlech společně vytvořily novou realitu zahraniční politiky, která bude dominovat agendě.

Americká armáda je navíc oslabena a i kdyby Trump chtěl vést válku, pravděpodobně by na to nestačil. To vše znamená, že Trump bude upřednostňovat diplomatická řešení, zatímco armáda se bude přezbrojovat a reorganizovat.

Trump se také bude snažit zdůraznit ekonomická řešení problémů, které byly historicky vyřešeny sankcemi a/nebo vojenskou akcí. To vyžaduje schopnost navazovat diplomatické kontakty s lidmi a institucemi, kterým by se Spojené státy za normálních okolností vyhýbaly.

Trump na setkáních s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a severokorejským vůdcem Kim Čong-unem ukázal, že je schopen takové úkoly převzít sám a je velmi pravděpodobné, že v tom bude pokračovat i v budoucnu.

Jak ministr zahraničí, tak ministr obrany proto hrají podpůrnou roli a spíše reagují na Trumpovy iniciativy, než aby prezidenta proaktivně vedli.

V této souvislosti je role DNI klíčová. Jednou z jejích hlavních povinností je vytvářet prezidentský denní přehled (PDB), který je kompilací nejcitlivějších a nejrelevantnějších zpravodajských informací.

Tulsi Gabbard může být outsiderem zpravodajské komunity, ale získala si důvěru nově zvoleného prezidenta Trumpa. To jí dobře poslouží, protože slouží jako zprostředkovatel informací, které budou formovat myšlení prezidenta Trumpa poté, co složí přísahu.

Bude schopna poskytovat informativní, věcné a pragmatické brífinky, které prezidenta vedou při formulování jeho myšlenek. Pokud má otázky, bude to ona, koho se ptá a od koho očekává odpovědi.

Stručně řečeno, Gabbard má dobrou šanci stát se nejvlivnějším poradcem prezidenta Trumpa v kritických otázkách zahraniční politiky a národní bezpečnosti, kterým bude jeho administrativa čelit.

Bude tak moci držet na uzdě ambice a politické výsady jak ministra zahraničí, tak ministra obrany. Zajistí také, aby poradce pro národní bezpečnost reagoval na její zpravodajské informace, nikoli naopak.

Neexistuje žádná záruka, že se Trumpova administrativa bude vyvíjet tak, jak je popsáno výše. Jedno je ale jisté: pokud by si Trump na post DNI vybral tradičnějšího kandidáta z řad establishmentu, který by se proti němu spikl během jeho prvního funkčního období, ocitl by se nyní Trump v prostředí, ve kterém by byl vystaven neustálému odporu a opozici.

Tulsi Gabbard je násobitelkou síly pro prezidenta. Může mu poskytnout znalosti, informace a vhled, které potřebuje k úspěšnému vedení při zavádění politik, o nichž věří, že udělají Ameriku opět skvělou.

Trumpovo zvučné vítězství ve volbách mu dává mandát k provedení revolučních změn ve způsobu, jakým je Amerika řízena a jak komunikuje se světem. Aby byl Trump v této revoluci úspěšný, potřebuje kolegy revolucionáře.

Tulsi Gabbardová je jednou z takových revolucionářů a v tomto smyslu bylo její zvolení Trumpovou viceprezidentkou geniální.