Smutné loučení velkého herce. Nemocného Marvana museli na hradby Karlštejna nosit

Každý si spojuje Noc na Karlštejně s filmovým muzikálem, který provázejí melodie Karla Svobody. Filmaři přitom tenhle námět zpracovali už jako němý film v roce 1919 a v šedesátých letech pro televizi s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Rážem.

ČTĚTE DÁLE: Svěrák o hádkách se synem. Neříkej mu hajzle, je to otec tvých vnoučat, varovala ho manželka

Když dostal téma na stůl Zdeněk Podskalský, chtěl točit přímo na hradě. V dubnu 1973 ještě den před natáčením pršelo a foukal silný vítr, na hradě už ale štáb přivítalo slunce. Po příjezdu se ukázalo, že režiséra bude trápit úplně něco jiného než počasí. Jak už to bývá, co na kameře vypadá jako velký prostor, je někdy ve skutečnosti malé: „Není kam ucuknout. Buďto zábradlí a ruiny nebo kandelábry a turisti.“ A aby toho nebylo málo, potrápili ho vzápětí i herci.

Režisér si do poznámek napsal, že zpěváci Karel Hála a Karel Štědrý se tak „zlinkovali“, že nezpívali. Jeho plány zkomplikovali i tehdejší mocní. Nelíbilo se jim, že chce obsadit svou životní partnerku Jiřinu Jiráskovou a tvrdili, že by její obsazení vypadalo jako protekce. Roli paní Ofky tak ztvárnila Slávka Budínová a Podskalský si stěžoval na to, že když se rozjela kamera, neuměla předepsaný text.

Vlastimil Brodský se chtěl jako panovník blýsknout, a tak nic nepodcenil. Dokonce měl přiděleného historika, který mu o Karlu IV. a jeho časech vyprávěl, aby ho ztvárnil co nejvěrněji. I tak se mu starší kolega Karel Höger smál a s nadsázkou ho peskoval: „Vždyť vy ho zbavujete důstojnosti, dokonce si dáváte ruce za opasek jako nějaký kovboj!“ V královnu se proměnila Jana Brejchová, s níž v té době Brodský skutečně žil. Druhý partnerský pár si ve snímku střihli Jaromír Hanzlík s Danou Kolářovou, kteří byli ve skutečnosti jen přátelé. Řízením osudu se později Hanzlík stal životním partnerem právě Brejchové.

A protože šlo o film hudební, nádvoří zaplnily tehdejší hvězdy jako Petr Spálený, Karel Štědrý nebo Josef Laufer. Dominovali jim dva svůdníci – Waldemar Matuška a Miloš Kopecký. Jediná, komu filmaři pomohli při zpěvu, byla královna. Z úst Jany Brejchové se hit Lásko má, já stůňu ozývá v podání Heleny Vondráčkové.

I když se to nezdá, hrad nebyl jediným místem natáčení. Věrná kopie jeho sálu vyrostla v ateliéru. A důvod? Některé stěny měly hladkou omítku před připravovanou rekonstrukcí. Staré fresky tak bylo potřeba najít v dávných knihách a barrandovští řemeslníci se pustili do díla. Jiné malby pak přímo na Karlštejně jen vyfotili, v laboratořích nazvětšovali a s nimi pak vytapetovali dekoraci. Iluze byla dokonalá. Milovníci zákulisí by přeci jen jednu drobnost, která tvůrcům unikla, našli. Stačí pozorně sledovat úvodní titulky. V jednom ze záběrů projede cyklista, který do středověké krajiny rozhodně nepatřil.

Největší hvězdou, která kývla na natáčení, byl Jaroslav Marvan. Měl za sebou právě několik náročných let. Kvůli nabídce na velkou roli v Hříšných lidech města pražského omezil svou práci v Národním divadle. Kromě seriálu pak vzápětí navázal čtyřmi celovečerními filmy pro kina. V tom posledním už je viditelně unavenější. I přesto si ale roli pana purkrabího nenechal ujít. Po roztočení se sice na čas ocitl v nemocnici, přesto pak jako profesionál co nejdříve spěchal na plac. Nebyl už ale úplně v kondici a neobešel se bez pomoci: „Na jednom místě tam vystupuji do prudkých hradních schodů. Představte si, že mě musela podpírat dvě pážata! Sám bych to nevyšel.“

Vyčerpaný Marvan ve svých pamětech prozradil, že se těšil, až natáčení skončí: „Pak mi z toho jednou ukázali obrázek a já se nepoznal. Tenhle strhanej purkrabí, že je Marvan?“ Osud filmové legendy se pak brzy naplnil. Premiéry v červnu roku 1974 se Jaroslav Marvan už nedožil.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Vila Libuše Šafránkové chátrá. Zahrada je jako džungle, trhá nám to srdce, říkají sousedé