Sochu Lenina máma oplakala, líčí právník z Ukrajiny. Putin využívá nostalgii i v Česku

Volodymyr Hamoria řídí odbor územního rozvoje v městské radě v Prjutivce v Kirovohradské oblasti. Vystudoval práva, pracoval dlouhá léta jako policista při vyšetřování hospodářské kriminality, ale zároveň se vášnivě zabývá ukrajinskou historií: „Sovětská správa na Ukrajině se pokoušela odtrhnout celé generace od rodových kořenů, prostě je úplně přetrhat. A podařilo se jí to i v naší rodině. Prababičku s pradědečkem zavraždili bolševici, babička skončila v sirotčinci, ale z mojí mámy už systém udělal oddanou komsomolku i komunistku.“ I Kirovohradská oblast je cílem každodenních útoků ruských raket a dronů, třeba 24. října nálety ohrozily hned 19 obcí v oblasti.

Narodil jste se v roce 1978, co si pamatujete ze Sovětského svazu?

Vyrůstal jsem v tehdy stotisícové Oleksandriji v Dněprské uhelné pánvi. I když jsme v bytě měli teplo, tekla tam teplá voda a splachoval záchod, převažoval ve mně pocit jakési chudoby, přitom i jídla bylo relativně dost. Na rozdíl od většiny vrstevníků jsem se ale už jako kluk aktivně zajímal, jak se žije za hranicemi Sovětského svazu. A také jsem měl babičku narozenou v roce 1917, která mi o bolševicích leccos prozradila ještě před rozpadem Sovětského svazu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vlajky se Stalinem, srpy i kladivy. Nesmrtelný pluk v Ostravě podpořil Rusko

Věčný hlad v sirotčinci

Co vám vyprávěla babička?

Její osud byl dostatečně výmluvný, abych už jako kluk pochopil, že na sovětském systému je něco hodně špatného. Babička třeba vůbec netušila, odkud pochází a kam patří, bolševici její život úplně vykolejili. Nikdy nepoznala rodiče a první, co si ze svého života pamatovala, byly úděsné podmínky v sirotčinci tady v Kirovohradské oblasti, kousek od města Kropyvnyckyj. Hlad, strašný hlad, v tom ústavu děti běžně umíraly hladem.

O rodičích babičky se nic nezjistilo.

Bolševici je snad měli zavraždit při násilném rozkulačování. Babička mi vyprávěla, že si ze sirotčince matně pamatuje i svého bratra, ale ten jednoho dne zmizel a už o něm nikdy neslyšela. V tom ústavu ji už v osmi letech hnali dřít na polích pro místní sovchoz, no a pak už tvrdě pracovala po celý život. Když na sklonku osmdesátých let vzpomínala na tuhle dřinu, zrovna dostala výměr na starobní důchod, a to bylo směšných 40 rublů měsíčně. Kilo vepřového masa tehdy stálo asi dva rubly, takže si i v důchodu musela držet krávu na mléko, aby nějak přežila.

Co ještě víte o jejím životě?

Když se vdala, porodila sedm dětí, ale pouze pět přežilo do dospělosti, no a jedna z dcer se stala v roce 1978 mojí matkou. Babička však dětem nikdy nevyprávěla, co si vytrpěla.

Proč?

Bála se, že by něco z toho prozradily ve škole, a to by třeba za Stalina mohlo mít ničivé následky pro celou rodinu. Babička mi jednou vyprávěla, že jedna z dcer přiběhla počátkem března 1953 domů a plakala a naříkala, že zemřel otec. Napřed se podivila, protože její manžel byl před chvílí doma na obědě, jenže to zemřel jiný otec – báťuška Stalin. A co v takové situaci můžete vyčítat vlastním dětem?

Stvořit člověka bez paměti, jenž miluje Lenina

Dá se postup sovětské moci nazvat totálním vymýváním mozku?

Přesně tak, účelovými vraždami tehdy komunisté vykořeňovali celé osudy rodin. Když zabijete rodiče a dáte jejich malé děti do sirotčinců, nemohou být rodové příběhy dále předávány. Nebyl nikdo, kdo by babičce mohl říct, kým je a odkud je. A něco takového se v Sovětském svazu stalo mnoha milionům lidí. Nebylo co předat z generace na generaci, a i když se náhodou něco vědělo, tak se to rodiče báli dětem převyprávět. A totalita mezitím formovala nového komunistického člověka. Člověka bez vlastní paměti, slepě poslušného dobové ideologii.

A matka zůstala v zajetí té ideologie i po vyhlášení svobodné a nezávislé Ukrajiny v roce 1991?

Svým způsobem ano. Hodně bolestné pro mě bylo, když jsme po Majdanu v roce 2014 odstranili u nás v Oleksandriji velkou sochu Lenina na Leninově náměstí a mojí matce bylo do pláče a naštvaně mi vyčítala: „Co vám vadí na Leninovi? Vždyť nic špatného neudělal?“

Jen nechal zavraždit její rodiče.

Přesně to jsem jí připomněl, ale sovětské myšlení jen tak nezměníte.

Jak vůbec v roce 1991 přijala matka vyhlášení nezávislé Ukrajiny?

Žila v určitém historickém nevědomí, znala jen tu komsomolskou a komunistickou ideologii. A obdobně uvažovala většina obyvatel Oleksandrije, a vlastně lidé v celé oblasti, stejně tak i na nedalekém Donbase. Nezávislost Ukrajiny přijali spíše apaticky, a jen někdo s jistou nadějí, že možná bude lépe. Když se totiž vyhlašovala samostatnost, nebylo mezi lidmi téměř žádné povědomí o zločinech komunismu, třeba o ukrajinském hladomoru. To by asi podpořilo nadšení pro samostatný stát, ale trvalo ještě dlouho, než vyšly na povrch třeba podrobnosti o hladomoru z let 1932 až 1933. Jen u nás v Oleksandriji tehdy zahynulo hladem téměř 1800 obyvatel.

Strašné číslo. Jakou roli hrála postsovětská nostalgie na Ukrajině po revoluci na Majdanu v roce 2014? A tedy zároveň na počátku vojenského konfliktu, kdy se v Doněcké a Luhanské oblasti chopili moci proruští povstalci, načež se lokální válka v únoru 2022 proměnila v ruskou invazi na Ukrajinu. A v největší konflikt v Evropě od druhé světové války.

Nostalgie po Sovětském svazu samozřejmě v roce 2014 určitou roli hrála, ale napřed bych chtěl připomenout, že celému konfliktu mohla zabránit demokratická Evropa už dávno předtím, než se povstalci území na východě Ukrajiny vůbec zmocnili.

Jak Evropa cpala peníze Putinovu Rusku

Proč se zlobíte na demokratickou Evropu?

To je docela jednoduché. Skoro čtvrt století jste nám na Ukrajinu pořád jen vzkazovali, že nejsme úplně demokratičtí. Že naši zemi ovládá korupce, že musíme napřed všechno reformovat, než nám dáte nebo půjčíte nějaké velké peníze. A raději jste financovali Rusko a tamní velké společnosti, například projekty typu Nord Stream. V mnoha ohledech jste sice Ukrajinu kritizovali oprávněně, ale pomáhali jste téměř výhradně Rusku, které se mezitím podílelo na vojenských konfliktech v mnoha zemích světa, například v roce 2008 vedlo válku v Gruzii. Tahle důvěra západní Evropy v Rusko byla zcela naivní a teď sklízíme její plody.

Pojďme k počátku konfliktu na Donbase, jak jste ho prožíval?

Ještě jedna odbočka. Zajímá mě obecně, jak velká skupina povstalců či extremistů nebo prostě nějakých radikálů může změnit režim v určité oblasti nebo v celém státě. Odborné studie říkají, že stačí, když tato skupina tvoří jen 3,5 procenta obyvatel. A v případě, že jsou radikálové ozbrojeni, tak stačí jen 0,5 procenta obyvatel.

A takto nějak si separatisté vzali i Donbas?

Ano.

Příliš snadný úspěch povstalců v Doněcku

Je pravda, že si pamatuji fotografii, jak v březnu 2014 obsadila oblastní správu v Doněcku jen směšná skupina radikálů. A ptal jsem se, to je nikdo nedokáže rozehnat?

Doněck znám velmi dobře, tam jsem vystudoval univerzitu a měl tam i spoustu kamarádů. Také moje žena pochází z Doněcké oblasti, z hornického města Hirnyk (Гірник) v Doněcké oblasti, to je dnes okupované a prakticky zničené sídlo. Proto vím, o čem mluvím, když vám řeknu, že ta hrstka separatistů v Doněcku zvítězila právě kvůli strachu, který je zakořeněn v postsovětském člověku.

Stačila opravdu jen malá skupina radikálů, se kterou si milionový Doněck neuměl poradit, ta přitom napřed ovládla jen minimální část města. Znám dobře Prahu, takže jako by drželi jen Malou Stranu, nad kterou vyvěsili separatistické vlajky, zatímco v ostatních čtvrtích ještě několik dalších dnů vlály ukrajinské prapory. Rozhodl ovšem strach, postsovětský člověk je zvyklý poslouchat a nejde do konfliktu, tak se zkrátka během pár dnů město přizpůsobilo té partě ozbrojenců a banditů. A ta velmi brzy dostala účinnou pomoc z Ruska.

Udržujete kontakty s někdejšími přáteli v Doněcku?

Do února 2022 jsem s mnohými byl v kontaktu, to pořád existovala naděje, že se vše nějak urovná. Od počátku invaze mám naprosto minimální spojení, pro někdejší přátele by to bylo i hodně nebezpečné, Rusové jsou na takové kontakty alergičtí. Dnes žijí v Doněcku v naprosté izolaci a režim jim nabízí jen jednu ideologii, která se na ně valí ze státní ruské televize. Je to snad ještě horší než za komunismu, to je informační vakuum jako za ruského samoděržaví na počátku 19. století.

Z nostalgie po Sovětském svazu ale Ukrajinu určitě definitivně vyléčila ruská invaze z roku 2022 a nynější každodenní ohrožení na životě.

I ten, kdo nebyl úplně přesvědčen, že Ukrajina je jeho vlastí, teď má jasno. Když vám zabijí tátu nebo dítě, tak prostě rychle pochopíte, kde stojí dobro a kde stojí zlo.

Zažil jsem letos několik leteckých poplachů ve Lvově, a když vás chce nepřítel zabít, tak ho prostě nemůžete mít rádi.

To ale pochopíte až na Ukrajině, jenže mnoho zemí na světě o ruské invazi mlčí a vyčkává. A takové státy z našeho hlediska stojí na straně zla. Bohužel, také v Evropě přibývá proruských narativů, například v Maďarsku nebo na Slovensku. A po volbách v České republice není jisté ani směřování vaší země. Zrovna v případě Česka mě to ovšem udivuje, protože jste zažili sovětskou okupaci už v roce 1968. Asi děláte něco špatně a málo s dětmi mluvíte o tom, že jste měli v zemi ruské vojáky až do roku 1991.

Asi ano, jsem ročník 1967, ale když jsem v Ostravě studoval v letech 1982 až 1986 gymnázium, tak mi mnozí spolužáci nevěřili, že Československo je stále okupováno, že tu máme sovětské vojáky. Byl to důsledek strachu většiny rodičů, podobně jako v Sovětském svazu. Proč vlastním dětem říkat něco o sovětské okupaci?

Celý někdejší východní blok pořád vážně zatěžuje nostalgie po Sovětském svazu a nevědomost, jaký to byl ve skutečnosti krutý režim. Putin přitom patří k nejvíce nebezpečným produktům komunismu, a proto také nejlépe ví, jak stesk po minulém režimu systematicky využívat i ve válce na Ukrajině.

Putin byl tajným agentem sovětské KGB v Německé demokratické republice. Platí tedy, že kdybychom se v postsovětském prostoru dokázali po pádu komunismu lépe vypořádat s agenty i prominenty totalitního režimu, neměl by Putin šanci stát se prezidentem? A znamenalo by to, že by Kreml nikdy nenapadl Kyjev? 

Je to jeden z možných úhlů pohledu, jak se dívat na události posledních čtyřiceti let. Putina k moci vystřelila nejen neschopnost Ruska vyrovnat se s totalitou, ale právě i ta nostalgie po komunismu. Putinův režim není komunistický, ale skvěle využívá to ruské snění, že za Sovětského svazu bylo nejlépe. A s tím souvisí i snaha obnovit sovětské impérium v hranicích kolem roku 1989.

Všechno nyní záleží na jediném člověku. A Putin to má podobně, jako to měl Adolf Hitler, který celé Německo dokázal nakazit svou osobní nenávistí k Židům, Romům anebo Slovanům. To vůbec nebylo tak, že by před jeho nástupem podobně smýšlel celý německý národ. Zdaleka ne, ale on většinu lidí nakonec přesvědčil. Teď Putin podobně vede Rusy k nenávisti k Ukrajincům a k celému Západu. Touží se zapsat do světových dějin jako Alexandr Makedonský nebo Napoleon, ale tohle jeho jednání ze všeho nejvíce dokazuje, že jsme svědky postupného rozkladu jeho osobnosti i politického myšlení.

Po rozpadu Sovětského svazu jsme se na Ukrajině postupně vrátili k humanistickým ideálům, pro nás je teď prvotní hodnotou člověk jako takový. Svoboda a lidská práva. V Rusku je člověk nadále vnímán jen jako nástroj, jako potenciální voják, jako majetek státu.

Sovětští lidé v dnešním Česku

Mnozí Češi však pořád nevidí, co se vlastně děje v Rusku, takže obhajují i kremelskou domácí politiku. Čím to je?

Všechno je o zkušenosti. Také na Ukrajině ještě dlouho po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 žili hlavně sovětští lidé. Občané, kteří napřed ani nechtěli nějak aktivně hájit právě nabytou svobodu, která nám tak úžasně spadla do klína za Michaila Gorbačova v rozpadajícím se Sovětském svazu. Ukrajinci napřed moc nevěděli, co si s tou samostatností počít, což byly následky již zmiňované sovětské výchovy, kdy člověk jen stojí, mlčí a neví, co má dále dělat. Ani v revoluční době.

Za Sovětského svazu jsme ztratili schopnost vlastního přemýšlení i hájení základních práv, což bylo nejvíce charakteristické právě na Donbase, kde Putin tuhle slabost postsovětského člověka a jeho nostalgii po SSSR (Svazu sovětských socialistických republik, poznámka redakce) dokonale zneužil již v roce 2014. Ale jak už jsem říkal, invaze na Ukrajinu v únoru 2022 tuhle nostalgii úplně vymýtila, což je ale hodně draze zaplacená proměna myšlení.

Sovětského člověka nicméně pořád vidím v bývalých satelitech Sovětského svazu, hlavně na Slovensku, Maďarsku anebo i v České republice. Tam všude cítím velký rozpor, kdy se jedna část společnosti Ruska právem obává, ale ta druhá stále vězí v postsovětském myšlení a zcela naivně je ochotna i k tomu, že si Rusáky opět pozve k sobě domů. A to klidně už zítra. Do České republiky a celé střední Evropy už tedy kape střechou a jednou nohou jste také ve válce, jen to zatím nejste úplně schopni vidět.

(Rozhovor pro CNN Prima NEWS vznikl díky laskavé spolupráci s brněnskou Nadací Partnerství – Partnerství pro Ukrajinu).

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kyjevu hrozí bankrot a zhroucení obrany. Peníze z ruských aktiv by mu daly tři roky, říká Stulík