Stále více Švédů prchá z budoucího chalífátu: „Pravděpodobně se už nikdy nevrátíme“

Ve všech multikulturně obohacovaných zemích dochází ke stále většímu odlivu původního obyvatelstva, které je mezitím nahrazováno zejména potomky toho dovezeného.

Prchají do různých zemí v Evropě i jinde ve světě, většinou však tam, kde mají pocit, že stále mohou dožít relativně v klidu a bez hrozby, že zažijí život v chalífátu.

To se týká také Švédů, kteří si pro únik ze stále více islamizované země volí nejčastěji ty evropské země, kde je zatím situace o poznání lepší.

Jednou z nejoblíbenějších destinací, kam se Švédi prchající před bombovými útoky, pouličními přestřelkami a násilím uchylují, je Portugalsko. I když je i tato jihoevropská země stále více islamizována, prozatím se to týká především velkých měst.

Portugalský venkov zatím – na rozdíl od Švédska – zůstává invazí nepoznamenán, což vede k situaci, kdy si v dnešním Portugalsku někdy Švédové připadají jako ve své rodné zemi někdy v 70. letech, kdy bylo Švédsko jednou z nejbezpečnějších zemí v Evropě.

Dále si můžete přečíst rozhovory s několika Švédy, kteří prchli před každodenním multikulturním obohacováním právě do Portugalska. Většina se usadila na tamním venkově a zdá se, že po své rodné zemi, kterou už nepoznávají, příliš netouží.

Utekli před zemí, kde se zhroutila bezpečnost, kde je popírána kultura a kde se systém stal důležitějším než lidé. V tomto článku nám Camilla Grepe, „Stefan“ a Per Erik Håkansson vyprávějí, proč opustili Švédsko – a proč nevěří, že zemi lze zachránit.

Je to o násilí, migraci, mlčení a ztrátě víry v budoucnost. Ale také o Portugalsku – a pocitu, že najednou můžou zase dýchat.
„Pocházím z Malmö. Dnes bych přes noční Malmö nešel,“ říká jeden ze Švédů.

Pro lékaře Stefana (jehož jméno bylo změněno), nastal bod zlomu jednoho obyčejného rána:

„Jednoho rána, když jsem se šel na zpravodajství na svém mobilním telefonu a viděl jsem všechny ty bombové útoky a střelbu, pomyslel jsem si, že už je toho dost, že musím něco udělat. Byl to silný okamžik, cítil jsem, že se odsud musím dostat…“

Stefan si přeje zůstat v anonymitě. Je stále částečně ve Švédsku a obává se důsledků, které by jeho výroky mohly mít. To samo o sobě podle něj hodně vypovídá o politickém a společenském klimatu v dnešním Švédsku.

„Mám pocit, že jsem to cítil stejně po celou dobu, ale jsou to politické strany, které se změnily. Levice a sociální demokraté se úplně zbláznili. Sociální demokraté se stali mocenskou stranou, která kašle na své dřívější hodnoty.“

Stefan spojuje švédskou sociální změnu přímo s migrační politikou:

„Všechno je založeno na tom, že jsme měli tak velkou imigraci za tak krátkou dobu. Není to udržitelné – a my jsme mnohokrát překročili svůj limit toho, co je udržitelné.“

Popisuje také, jak kulturní popírání a sekularizace ovlivnily jeho pocit sounáležitosti:

„Popírání švédské kultury bolí, cítím to. Čtete všechny sloupkaře, kteří o letním slunovratu (pozn.: švédský národní svátek) popírají všechno švédské. Nejsem křesťan, ale s přibývající zralostí a věkem je můj zájem o kulturní křesťanství stále silnější.“

Pokračuje:

„Zde potvrzujete tuto duchovnost zcela jiným způsobem. Společenské klima, které si pamatuji ze svého dětství na západním pobřeží Švédska v 70. letech – je to tady, teď.“

Camilla Grepe (viz titulní obrázek) je známější pro svou roli školní debatérky a překladatelky. Měla vliv na debatu o náboženství ve škole a přeložila knihu Hege Storhauga Landsplågan Islam (Pohroma islámu) – knihu, kterou sama popisuje jako intelektuální vojenskou službu:

„Obvykle říkám, že jsem byla na vojně, když jsem překládala Pohromu islámu. Tato kniha mě naučila hodně o tom, jak islám ovlivňuje jednotlivce.“

Grepe popisuje spontánní, ale rozhodující zlom ve svém životě:

„Emigraci do Portugalska jsme zrovna neplánovali, ale najednou se nám naskytla příležitost to skutečně udělat. Tam jsme našli vysněné místo. Nebylo cesty zpět. Našli jsme cestu domů.“

O čtyři měsíce později se svým partnerem všechno prodali, sbalili kufry a přestěhovali se do malé horské vesnice severně od Lisabonu. Tento krok však nebyl jen praktický – měl i ideologickou rezonanci:

Grepe vidí švédský politický systém jako fašistickou strukturu:

„Od vyrůstání v Unga Örnar až po jeho pohřeb ve Fonusu se Švéd, žvýkající klobásy od Gomana, nosící základní kolekce Domus, pojištěný ve Folksamu a žijící v HSB, mohl narodit, žít a zemřít v rámci Hnutí.

Takže Švédsko je samozřejmě jasně levicově fašistická země, pokud začnete hledat charakteristiky. Když jste je jednou viděli, nemůžete je učinit neviditelnými,“ říká.

Popisuje, jak politologové již po druhé světové válce začali identifikovat charakteristiky fašistických forem vlády, a že Švédsko zapadá do několika z těchto bodů: spojení mezi státem, církví, odbory a byznysem.

„Löfven mohl stejně snadno říci, že moc je ohrožena, když tvrdil, že demokracie je v ohrožení. Z hlediska fašistického režimu je volební vítězství skutečné opozice právě tím: státním převratem.“

Per Erik Håkansson (viz titulní obrázek), bývalý portfolio manažer Danske Bank v důchodu, který pochází z Malmö a v současné době žije v Portugalsku, má jasno v tom, proč opustil Švédsko:

„Švédsko, které existovalo v 60. letech, je teď tady dole. Za dvacet let byly do Švédska přivezeny dva miliony přistěhovalců. Pravděpodobně se už nikdy nevrátíme zpět.“

Jeho zkušenosti z Malmö a Göteborgu jsou drsné:

„Pocházím z Malmö. Dneska bych se přes noční Malmö nemohl procházet. Riziko, že mě gangy imigrantů oloupí a zmlátí, je příliš velké.“

Dále mluví o Göteborgu, kde pracoval:

„Nedoporučuji ani jedné dívce, aby se po sedmé hodině večer procházela Nordstanem. Gangy mladých mužů, zejména z Maroka, učinily vše nebezpečným, dokonce i pro mě, který jsem tam pracoval.

Tady dole ani nezamykáme dveře, když jdeme ven na jídlo. Nemohl bych nechat odemčené dveře, kdybych žil v Göteborgu, to vám mohu přísahat.“

Srovnání: Trh v Malmö v 60. letech a dnes:

Jak vnímáte souvislost mezi kriminalitou, migrací a sociálními změnami, které se odehrály ve Švédsku?

„Je to korelace, která je extrémně vysoká. Pokud přijmete o 20 procent více lidí, HDP na osobu bude mnohem nižší. Pokud to má být vyrovnané, pak ti, kteří přišli, budou muset vyrábět tolik jako my, kteří jsme ve Švédsku – a to se neděje. To znamená mínus. A když přijde tolik lidí, to mínus se stává super těžkým.“

Věří, že každý ví, že do Švédska nepřicházejí lékaři, i když to tak chvíli znělo v médiích. Přijali jich příliš mnoho a nevědí, koho přijímají.

Když mluvíme o počtu bombových útoků ve Švédsku v posledních letech, říká:

„Je rozdíl mezi námi, kteří se stěhujeme sem do Portugalska a těmi, kteří přišli do Švédska. Ani já, ani moji švédští přátelé, kteří jsme se sem přestěhovali, nemáme zájem na bombardování čehokoli. Je to jiný druh lidí. Ani zde nepřijímají tolik neevropských migrantů, zdaleka ne.“

Na otázku, zda lze situaci Švédska zvrátit, všichni tři vyjadřují hlubokou skepsi.

„Pokud to bude pokračovat ve stejném směru, neskončí to dobře,“ říká Stefan. „Je pro mě těžké si představit, co bude dál.“

„Pochybuji, že se to dá zvrátit,“ říká Håkansson. „Pak musíte shromáždit a poslat spoustu lidí domů a to nikdy neuděláte.“

Upřesňuje:

„Pokud jde o zločinecké gangy, proč by se měly vracet, když ve Švédsku vydělávají tolik peněz? Pak je musíte fyzicky zadržet a poslat domů, ale neexistuje žádná strana, která by si na to troufla. Myslím, že už je to hotové.“

Grepe shrnuje:

„Zdá se, že jsme přitahováni ke smrtícím silám ve víře, že naše dobrota si podmaní jejich přirozené instinkty a chování. Steve Irwin byl Australan, který si rád hrál na veřejnosti s rejnoky, dokud jednoho dne nedostal rejnok nápad ho zabít. Tak se to může stát.

Neexistují žádné koordinované proudy uprchlíků ze Švédska – zatím. Ale mezi těmi, kteří odešli, existuje společný příběh: že už není možné žít v popírání.

Rozpad systému je důvod nechat všechno za sebou. A je to o tom, jak se z toho, co kdysi bývalo domovinou, stalo místo, kde se odmlčíte – zatímco váš hlas se stále častěji ozývá někde jinde…“