Studie: Méně oblačnosti a čistší vzduch zajišťují teplejší klima v Evropě

Opakovaně bylo dokázáno, že jasným důsledkem nesmyslného boje proti CO2 bude likvidace zemědělství a průmyslu, snížení životní úrovně a z toho pramenící hladomor a občanské války.

Přesně tam by vedlo slepé dodržování politiky „nulového uhlíku,“ jejímž důsledkem by byla poměrně dramatická redukce lidstva. Právě proto je nutné připomínat, že tato politika není založena na žádných seriózních datech, ale výhradně na smyšlených počítačových modelech.

Již asi 2000 vědců (včetně nositelů Nobelovy ceny), kteří se nebojí ozvat, je podepsáno pod peticí, která upozorňuje na to, že CO2 nemá žádný vliv na globální oteplování, jak tvrdí propaganda.

Nyní se objevila další studie, která ukazuje, že za případným oteplováním stojí zcela jiné faktory…

Nově publikovaná německá studie ukazuje, že intenzita radiace v Evropě od 80. let vzrostla kvůli menšímu počtu mraků a aerosolů v atmosféře.

To způsobuje teplejší počasí, ne CO2. Silnější ozáření v důsledku nižšího albeda dokazují i ​​další mimořádně důležité studie. Realita, kterou musí uznat i klimatičtí šílenci.

Kolik dalších důkazů je potřeba?

Kromě toho , že celosvětově jsme již dosáhli určité úrovně nasycení, pokud jde o skleníkový efekt oxidu uhličitého, nově publikovaná německá studie ukazuje, že velkou většinu oteplování v Evropě v posledních desetiletích lze připsat nižší oblačnosti a čistšímu vzduchu.

Práce, kterou zveřejnil Stefan Wacker z německé meteorologické služby a kolegové, dokazuje, jak důležitá je tvorba oblačnosti pro klima.

Data shromážděná po desetiletí na Meteorologické observatoři Lichtenberg ukazují, že celkový a přímý výkon krátkovlnného záření vzrostl o 3,5 a 9,3 wattů na metr čtvereční (W/m²) za desetiletí jen od roku 1996 do roku 2021. 

Podle jiné studie je dopad rostoucích úrovní CO2 pod bezmračnou oblohou poměrně směšných 0,2 W/m² za desetiletí.

To je v souladu s další nově publikovanou studií, která zjistila, že Řecko také zaznamenalo od roku 1993 významný nárůst „klesajícího toku krátkovlnného slunečního záření.“

Autoři studie uvádějí, že v důsledku znečištění ovzduší industrializací v letech 1960 až 1980 došlo ke „globálnímu stmívání,“ které se pak od konce 80. let v důsledku snahy o zlepšení kvality ovzduší změnilo na „globální zjasnění.“

To znamená: méně mraků, méně aerosolů a tedy více slunečního záření na zemském povrchu, což také vede k oteplování povrchových teplot.

Třetí studie, rovněž nedávno zveřejněná, uvádí, že v celé Evropě došlo od 80. let 20. století k nárůstu povrchového slunečního záření, známému jako „rozjasnění.“ To je podle autorů studie způsobeno trendy excitace krátkovlnného záření z mraků a aerosolů.

Studie uvádí:

„Povrchové sluneční záření je zásadní pro pozemský život. Poskytuje teplo, aby byla naše planeta obyvatelná, pohání atmosférickou cirkulaci, hydrologický cyklus a fotosyntézu.

Evropa zažívá od 80. let 20. století nárůst povrchového slunečního záření, známého jako „rozjasnění“. Tato studie zkoumá příčiny tohoto rozjasnění.

Nový algoritmus ze zařízení EUMETSAT Climate Monitoring Satellite Application Facility (CM SAF) nabízí jedinečnou schopnost měřit povrchové sluneční záření za různých atmosférických podmínek pro mraky (jasná obloha nebo zataženo), optickou hloubku aerosolu (časově se měnící nebo klimatologické průměry) a obsah vodní páry (s přímým vlivem na povrchové sluneční záření nebo bez něj).

Pomocí přístupu vícenásobné lineární regrese studie připisuje trendy zjasnění změnám těchto atmosférických parametrů. Při analýze 61 míst v celé Evropě v letech 1983 až 2020 se v letech 1983 až 2002 ukázaly jako hlavní hnací síla aerosoly, přičemž jižní Evropa a vysoké nadmořské výšky vykazovaly tlumený dopad (0–1 %/dekádu) ve srovnání s výraznějšími dopady v severní a východní Evropě ( 2-6 %/dekádu).

Oblačnost vykazuje prostorovou variabilitu a vyvolává negativní vliv na povrchové sluneční záření (-3 až -2 %/dekádu) na většině studovaných míst ve stejném období.

V následujícím období 2001-2020 jsou dopady aerosolu zanedbatelné, zatímco dopady mraků dominují pozorovanému zjasnění (2-5 %/dekádu). Tato studie proto ukazuje významný pokles radiační excitace vyvolané oblačností nad Evropou v prvních dvou desetiletích 21. století. Vodní pára má v obou podobdobích zanedbatelný vliv.“

V loňském roce přinesla další převratná studie přesvědčivé důkazy o tom, že desetileté variace délky slunečního svitu v Evropě a severním Atlantiku jsou ovlivněny vnitřními (neantropogenními) procesy ovlivňujícími oblačnost.

Jde o přirozenou termohalinní cirkulaci v severním Atlantiku (THC NA). Tento vztah zahrnuje celé období od roku 1900 do roku 2018. Práce uvádí:

„Mechanismy fungování THC NA jsou dobře známé a naznačují, že jsou výsledkem vnitřní variability v systému oceán-atmosféra.

Ke změnám SST dochází nejen kvůli změnám v množství záření, které se dostává na hladinu moře, ale také kvůli polednímu oceánskému přenosu tepla.

Výskyt dlouhodobé variability SD nad Evropou, projevující se v po sobě jdoucích obdobích tmavnutí a zjasňování, lze vysvětlit bez použití změn  koncentrací vulkanických a antropogenních aerosolů v atmosféře.“

Vysvětlení oteplování je tedy docela jednoduché:

Čistší vzduch znamená méně oblačnosti a méně deště kvůli nižší hustotě částic. Méně částic a méně mraků znamená také menší odraz sluneční energie do vesmíru a tím větší zahřívání zemského povrchu. Oxid uhličitý s tím nemá absolutně nic společného.