Studie zjistila, že Švédsko je o 2-3 st. C chladnější než před 6000 lety

Před časem se podařilo dokázat, že například v Grónsku se v minulosti pěstovalo obilí a i Norsko bylo před několika tisíci lety mnohem teplejší než dnes. Nyní přichází podobná studie také ze Švédska.

V únoru dva švédští vědci zveřejnili svou studii rostlinných megafosilií ve švédských Scandes. Zjistili, že Švédsko bylo před 6 000 až 16 800 lety teplejší o 2-3 ° C.

I když v této oblasti nedávno došlo k oteplování, tak k tomu dochází v rámci přirozené holocénní proměnlivosti klimatu a nepředstavuje pro tyto krajiny žádnou hrozbu. Místo toho může oteplování zvýšit biologickou rozmanitost v této oblasti. Výzkumníci napsali:

Globální oteplování po více než 100 letech je meteorologickou realitou, zvláště zesílenou v severních a vysokohorských oblastech již ve 20. – 30. letech 20. století. Tento průběh změn je spojen s velkými a převážně progresivními důsledky pro biotu, fyzickou krajinu a lidskou společnost.

Obecným a rozšířeným vnímáním tohoto vývoje je však to, že představuje vážnou a bezprostřední hrozbu pro člověka a planetu Zemi. Tento alarmistický a dystopický pohled předkládá veřejnosti a médiím prestižní Mezinárodní rada pro změnu klimatu (IPCC) a její následovníci, kteří degradují přírodní klimatickou historii a spoléhají spíše na nevyzrálé a neověřené numerické modely.

Ty nejsou schopny reprodukovat opakující se přirozené klimatické změny v dlouhodobé minulosti (např. Karlén 1988; Hormes a kol. 2001; Bengtsson a kol. 2004) a poskytovat spolehlivé a užitečné klimatické projekce pro budoucnost.

Ve skutečnosti jde o moderní oteplování v rámci přirozené holocénní proměnlivosti klimatu (Vinós 2022).

Megafosílie je fosílie, která je dostatečně velká na to, aby ji bylo možné zkoumat bez pomoci mikroskopu. Rostlinné megafosílie jsou fosílie rostlin – jako jsou listy, stonky a kořeny – které se zachovaly v sedimentárních horninách.

Holocenní epocha je geologický čas, který pokrývá posledních 11 700 let historie Země.

Epochy jsou řízeny skupinou vědců v podobě Mezinárodní unie geologických věd (“IUGS”). Organizace používá přísná kritéria, aby rozhodla, kdy každá kapitola začala a které charakteristiky ji definovaly.

Cílem je prosazovat společné globální standardy pro vyjádření historie planety.

Holocén je mezi geologickými epochami jedinečný, protože jsou k dispozici různé způsoby korelace ložisek a stanovení chronologií včetně uhlíku-14 nebo radiokarbonového datování, počítání a měření tlouštěk ve vrstvách jezerních sedimentů; účinky magnetického pole Země; vrstvy popela generované sopečnými erupcemi a měření a analýzy letokruhů stromů.

Před holocénem byla epocha pleistocénu, během níž došlo k řadě glaciálních a interglaciálních klimatických cyklů. Některé z nejlépe zachovaných stop hranice mezi pleistocénem a holocénem se nacházejí v jižní Skandinávii.

Přechod pozdního pleistocénu nebo pozdního glaciálu do holocénu představuje kritické období v historii Země, které trvá přibližně od doby před 14 500 až 11 500 lety. Během této doby Země přecházela z poslední doby ledové do teplejšího a stabilnějšího klimatu.

Pozdně glaciální období a holocén  jsou charakterizovány významnými změnami životního prostředí, včetně ústupu ledovců, změn ve vegetaci a posunů v klimatických vzorcích.

Pomocí radiokarbonového datování k měření megafosilií ve vyšších nadmořských výškách hory Åreskutan ve Skandinávských horách byli dva švédští vědci schopni prokázat, že Švédsko bylo v období pozdního ledového a raného holocénu o 2–3 ° C teplejší než dnes.

Zhruba před 16 800 až 6 000 lety rostly druhy stromů závislé na teple na hoře Åreskutan ve švédských Scandes o 300–700 výškových metrů výše než dnes.

Vzhledem k dobře známému teplotnímu prahu pro boreální dřeviny a rychlosti lapsu (0,6 °C na 100 m), objevené megafosilie břízy, smrku a borovice v mnohem vyšších nadmořských výškách, než je dnešní nadmořská výška, potvrzují mnohem teplejší klima než dnes.

Koncem posledního glaciálu a přes raný holocén, kdy se oxid uhličitý (CO 2) pohyboval v rozmezí od 190 do 255 ppm (ppm), bylo tedy o něco tepleji.

„Je stále více zřejmé, že běžné boreální druhy stromů rostly během pozdní doby ledové a raného holocénu před 16 800 až 6 000 lety, blízko tohoto vrcholu v klimatu o 2-3°C teplejším než v současnosti.“

Vědci poukazují na to, že takové rané datování pro teplejší než dnešní podnebí bylo považováno za kontroverzní, protože se předpokládá, že Země nebyla dostatečně ohřátá nebo odledněná až do doby před asi 11 000 lety, v blízkosti oficiální počáteční časové osy holocénu.

Ale uhlíkové datování stromových megafosilií je považováno za mnohem spolehlivější metodu sběru dat než analýza pylu a analýza pozemských kosmogenních nuklidů, takže tyto výsledky jsou robustní.

Navíc se hora Åreskutan ocitla v centru sporu o datu odlednění. Kullman (2000, 2002) předložil robustní megafosilní data, ukazující jednoznačný výskyt břízy horské (Betula pubescens ssp. czerepanovii), smrku (Picea abies) a borovice lesní (Pinus sylvestris),  blízko vrcholu o 300 až 400 m výše než současné hranice stromů, již v době před  16 000 lety.

I když v této oblasti nedávno došlo k oteplování, tak toto oteplování je v rámci přirozené holocénní proměnlivosti klimatu a nepředstavuje pro tyto krajiny žádnou hrozbu. Místo toho může oteplování zvýšit biologickou rozmanitost v této oblasti.

Mezivládní panel pro změnu klimatu („IPCC“) propaguje kontrastní „alarmistický a dystopický“ pohled na oteplování jako vážnou a bezprostřední hrozbu pro člověka a planetu Zemi, protože současně snižují přirozené klimatické dějiny a spoléhají více na nevyzrálé a neověřené numerické modely.“

Další nová skandinávská studie (Salonen et al., 2024) naznačuje, že dnešní teploty v severním Finsku patří k nejchladnějším za posledních 8000 let (viz přerušovaná čára „Současná hodnota“). Velká část holocénu – stejně jako téměř celý poslední interglaciál (LIG) – byla o 2 až 2,5 °C teplejší než v současnosti.