Švédsko: Nejen důchodci, ale i mladé rodiny prchají před multikulturním obohacováním

Nedávno jste si zde mohli přečíst zajímavou reportáž z Portugalska, kam začali odcházet zejména starší Švédové, aby unikli neustálým přestřelkám, bombovým útokům a dalšímu obohacování, které vytvořilo z dříve nejbezpečnější země v Evropě zemi nejnebezpečnější.

Nejsou to však zdaleka jen důchodci, které již k zemi nic neváže, kdo Švédsko opouští. Také mladé rodiny s dětmi začínají chápat, že jejich potomci nemají v rodícím se chalífátu žádnou budoucnost.

Postupně právě toto zjištění povede k tomu, že se mnohem rychleji „vymění“ obyvatelstvo a muslimové si zemi převezmou mnohem dřív než jak to předpovídají různé prognózy.

Mladým však podle všeho nevadí pouze multikulturní společnost, ale také ideologická indoktrinace, kterou podstupují jejich děti ve školách a školkách.

Švédské rodiny často prchají do Åland, které sice patří Finsku, ale jde o původně švédské ostrovy, kde se stále hovoří  švédsky. A především jde o místo, kde jsou zatím multikulturního obohacování i nežádoucí indoktrinace dětí ušetřeni .

Stále větší počet švédských rodičů malých dětí se rozhoduje opustit Švédsko. Nejde jen o zločin a strach, ale také o rodičovství, kulturu, genderovou ideologii a právo vychovávat své děti v míru.

Jedna z matek, která se přestěhovala do Åland, vypráví  o dívkách, které jsou ve škole nazývány děvkami, a že jsou to vždy neevropští mladí muži, kteří se do toho zapojují.

V sérii článků se Samnytt blíže podíval na Švédy, kteří se přestěhovali na Ålandy a do Portugalska. Zkoumali jsme, co stojí za rozhodnutím o stěhování. Tentokrát je důraz kladen na rodiny s dětmi a matky malých dětí.

Mají pocit, že společnost již není k poznání. Tato jistota zmizela. Že škola, kultura a politika děti zklamou. A toto ticho – neustálá hra na předstírání, že všechno je v pořádku – znemožňuje lidem volně dýchat.

Pro některé švédské rodiny s malými dětmi to došlo tak daleko, že emigraci považují za jedinou cestu.

Dvě z těch, které se rozhodly prchnout ze Švédska, jsou Victoria Johanssonová, která již na Ålandech žije, a Sabina Montonenová, která se tam brzy vydá.

Navzdory rozdílným životním situacím sdílejí stejný závěr: Švédsko již není místem pro výchovu dětí.

Victoria Johansson (viz obrázek vlevo) žije se svým manželem a čtyřmi dětmi na Ålandech – a čeká páté dítě. Přesun tam se uskutečnil kolem roku 2015, a to ze Stockholmu a Västeråsu. Rozhodnutí bylo učiněno, když čekala dítě.

„Měli jsme dítě brzy a když jsme čekali dítě, ukázalo se, že je to holčička, takže jsme cítili, že musíme odejít. Možná bychom na to přišli, kdybychom taky čekali kluka, ale hrálo to roli.

Bylo to  silná reakce. Vyrostli jsme ve Švédsku, jako všichni ostatní v našem věku, kteří si brzy všimli různých chyb ve společnosti.“

Tento pocit byl posilován vývojem společnosti obecně.

„Imigrace byla součástí problémů, které jsme zažili, ale i další věci. Viděli jsme, že se rodiny rozpadají, že škola je hodně nefunkční, že se škola zhoršuje a zhoršuje – to byl velký faktor.“

Když bylo jasné, že budou mít holčičku, všechno se najednou stalo konkrétním. Už to nebylo o abstraktních sociálních problémech, ale o budoucnosti jejich vlastního dítěte.

„Věděli jsme, že něco není v pořádku, reagoval na to zejména můj manžel, i když jsem také chápala, o co jde. Dnes neustále slyšíme o rodinách s dětmi, které se stěhují ze Švédska, kde jsou jejich dcery ve škole každý den nazývány děvkami. Každý den.“

Pokračuje:

„Jsou to vždy neevropští mladí muži, kteří nazývají švédské dívky děvkami, švédskými děvkami a spoustou dalších ošklivých slov. Dnes jsem tak šťastná, že moje dcery nejsou ve škole nazývány děvkami.“

Je to frustrace, která prosakuje do každodenního života, ale která je také ideologická.

„Dnes to vypadá, že všichni souhlasí s tím, že ta věc s imigrací nedopadla dobře. I když před deseti lety jsme byli mezi prvními, kdo reagoval. Ale je tu spousta dalších věcí, které ve Švédsku nefungují tak dobře.“

Švédsko není jen nebezpečné, věří Victoria, ale je také zmatené, rozdělené a mlčící.

„Kultura ve Švédsku upadla, ale to platí i pro celý západní svět. Genderová válka, která probíhá už od mého dospívání, mezi muži a ženami.

Že feminizují muže a snaží se popsat maskulinitu jako něco špatného a destruktivního. A že po dlouhou dobu předstírali, že mezi pohlavími nejsou žádné rozdíly.“

Upřesňuje:

„Vždy jsem byla také kritická k tomu, že ve Švédsku není dovoleno mít odlišné názory. Je to, jako by všichni ve Švédsku předstírali, že je všechno v pořádku a normální. A pak je všechno úplně nefunkční.“

Jedním z příkladů, říká, je, že vysoce postavení lidé už nemohou říkat, co je žena. Není to jen absurdní – je to nebezpečné.

Victoria popisuje, jak jí její vlastní rodiče, kteří přišli do Švédska z Polska, chtěli zajistit lepší život. A že ona sama nyní opustila Švédsko, aby dala svým vlastním dětem lepší život. Zmiňuje, že v posledních letech došlo ve Švédsku téměř tisíckrát k bombovým útokům.

„Než jsme opustili Švédsko, cítili jsme, že se to bude jen zhoršovat. Jak tu budou moci žít naše děti, chodit sem do školy?“

Věří také, že média a politici zprostředkovávají zkreslený nebo falešný obraz reality. O imigraci a o tom, že existují rozdíly mezi muži a ženami. Zmiňuje to i v souvislosti s tím, že malé děti by měly být ve Švédsku nuceny navštěvovat předškolní zařízení od tří let.

„Ti, kteří si dříve mysleli, že nás neustálé bombardování nemusí ovlivnit, pak cítí, že je čas odejít.“

Ålandy vnímá jako protiklad – společnost, kde stále existuje společný rámec.

„Na Ålandech je tak dobré, že nejsou multikulturní. Tady na Ålandech jsou lidé z celého světa, ale přišli sem, protože chtějí žít ve stejné kultuře.

Klid a pohoda, pracujte, starejte se o sebe, buďte milým člověkem a žijte v klidu. Nekazte to ostatním. Existuje pouze jedna společná kultura. Přesný opak multikulturalismu, který má Švédsko.“

Uzavírá:

„Většina rodin, které přišly na Ålandy, jsou obyčejní lidé, kteří se neangažují v politice. Právě pochopili, že ve Švédsku nemohou zůstat, že by to bylo už jen špatné.“

Sabina Montonen (viz obrázek vpravo) žije se svým manželem Perem a dětmi nedaleko města Örebro (pozn.: jedno z nejislamizovanějších měst Švédska). O odchodu ze země přemýšleli několik let – a nyní se z nápadu stal plán.

„Přemýšleli jsme o tom několik let, protože je tam tolik násilí, výbuchů a zločinů gangů. Pak je tu také otázka povinné školní docházky, že nemáte svobodu volby.

Poslední kapkou ale byla povinná mateřská škola od tří let. Pokud by to prošlo, pak půjdeme hned. S tím nesouhlasíme.“

Pro Sabinu je jasné, že nejde jen o pedagogiku – jde o kontrolu.

„Stát zasahuje a snaží se převzít rodičovství. Každodenní život je stále napjatější. Nejistota je hmatatelná.

Máme obavy. Je to opravdu děsivé, pokud máme jet do Örebra. A také když děti rostou a chtějí se do Örebra vydat samy.“

Pokračuje:

„Pak si myslíme, že bychom možná měli dát našim dětem lepší příležitost tím, že se přestěhujeme na Ålandy, protože pak se dostanete pryč z tak nebezpečných oblastí. A ve Švédsku se to později pravděpodobně ještě zhorší. Je toho čím dál tím víc.“

Sabina říká, že ředitel školy jejich syna poslal policii informaci:

„Konkrétním příkladem je, že ředitel školy našeho syna rozeslal nám rodičům informaci od policie, že nyní existuje zvýšené riziko, že děti budou během letních prázdnin zataženy do zločinu gangů.“

Rodina žila v Sörby v Örebro:

„Opravdu jsme cítili, že jsme se pohnuli na poslední chvíli. A od té doby, co jsme se přestěhovali, jsme slyšeli o několika incidentech v této oblasti. Útoky nožem, výbuchy, střelba… Je toho tolik, že si nepamatujeme všechno.“

Osobní svoboda je již omezena:

„Neodvážila bych se vyjít ven sama, dokonce ani tady, když je tma. Jsme velmi vystresovaní. Víc se rozhlížíte kolem sebe. Také jsme nastavili kamery.“

Pro Sabinu už politika není teoretická. Zasáhne to děti – a má to následky.

Domnívá se, že to, o čem nyní hovoří sociální demokraté, tedy násilné míchání obyvatelstva, povede k jediné volbě – emigrovat. Že děti by neměly být airbagy v neúspěšném sociálním experimentu (pozn. více o tomto experimentu si můžete přečíst zde nebo zde).

„Stejné je to s povinnou mateřskou školou od tří let. Že jsou to právě děti, které by měly nějakým způsobem násilně integrovat ostatní.“

Na otázku, zda si myslí, že se politici sami nechají násilně míchat, odpovídá stručně:

„Ne.“