Systémové selhání evropské vlády

Evropa, kterou vládnou politici establishmentu, jejichž jedinou vizí je udržet se u moci, směřuje k rozpadu a zániku. Existuje však naděje, inspirovaná několika málo vizionáři tohoto kontinentu, kteří vědí, jak vést.

Následující citát je připisován Carlu Schurzovi, americkému důstojníkovi a politikovi z 19. století:

„Ideály jsou jako hvězdy; nikdy se jich nedotknete rukama. Ale stejně jako námořník na rozlehlém moři si je zvolíte za své průvodce a když je budete následovat, dosáhnete svého cíle.“

Ideály jsou nezbytné pro vedení obecně a zejména pro politické vedení. Pokud chtějí být úspěšní ti, kteří aspirují na významné volené funkce, jako je prezident nebo předseda vlády, musí mít ideály, kterými se řídí.

Pokud nemají ideály – pokud nejsou idealisty – nestanou se vůdci. Zmenší se a stanou se pouhými správci státu.

Ve vládních záležitostech je rozdíl mezi vůdci a správci rozdílem mezi rostoucí, prosperující národem a stagnujícím národem, který pomalu upadá do intelektuální, kulturní, sociální a ekonomické chudoby. Tento rozdíl není nový – v naší historii byl vždy patrný – ale v dnešní Evropě se stal bolestivou realitou.

Většina evropských zemí je řízena státními manažery; existují však chvályhodné výjimky, mezi nimiž vyniká Viktor Orbán v Maďarsku. Premiér Orbán, vizionářský vůdce, již patnáct let dokazuje, že vůdce může vyvést svůj národ ze statického stavu a inspirovat jej k novým úrovním společenského úspěchu, kulturní hrdosti a ekonomické prosperity.

Orbán vyniká jako nejvýznamnější z vůdců s vizí a ideály – a jeho výjimečné postavení je jen částečně jeho zásluhou. Zatímco Maďaři zůstali věrni pevnému politickému vedení, velká většina evropských národů se záměrně vydala opačným směrem: odmítli vedení a místo toho si zvolili státní manažery, aby je vládli.

Rozdíl mezi vedením a řízením se v Evropě krystalizuje již tak dlouho, že nyní můžeme být svědky jeho jasných a stále zoufalejších důsledků. Na rozdíl od Maďarska, Polska a několika dalších zemí, kde vedení ukazuje cestu k lepší budoucnosti, se většina Evropy záměrně rozhodla neupírat zrak k obzoru.

Politická elita, ztělesněná bezvizejními volenými představiteli, vytvořila vlády v zemích jako Rakousko, Německo, Francie, Belgie a Španělsko – nemluvě o samotné EU. Neudělali to z volební rozmaru nebo politické náhody. Jejich plán statického řízení státních záležitostí je záměrný – záměrně postrádá vize a vedení.

Důvod je stejně absurdní jako záměrný. Ti, kdo vládnou jako manažeři, nikoli jako vůdci, tak činí prostřednictvím koalic přesahujících ideologické rozdíly, protože chtějí zabránit jasně identifikovanému společnému protivníkovi v získání většího vlivu, natož politické moci.

Tím společným protivníkem je nacionalistická nebo národně konzervativní strana. Je to německá AfD a francouzská RN. Nizozemská PVV byla nedávno pozvána do koalice, ale ne z vizionářských důvodů a ne bez toho, co lze nejlépe popsat jako politické sebemrskačství mezi některými koaličními partnery.

Tyto nacionalistické strany a jim podobné jsou politickou elitou tak obávané, tak hanobené a tak nenáviděné, že bez ohledu na volební výsledky se celá elita instinktivně snaží vytvořit společnou vládu.

Bez ohledu na to, jak velký je ideologický rozdíl mezi levicí a pravicí mezi etablovanými stranami, jsou ochotny jej ignorovat a spojit se v koalici nebo poskytnout spolehlivou parlamentní podporu. Základem jejich koalice je jejich žhavá nenávist k straně, která upřednostňuje vlastní zemi a vlastní lid před zbytkem světa.

V okamžiku, kdy je koalice vytvořena, teče politické šampaňské proudem. Pocit úspěchu posiluje podání rukou mezi jinak ideologicky neslučitelnými politickými frakcemi. Kořist volebního vítězství – ministerské posty a další lukrativní funkce – je rozdělena a vláda „se pouští do práce.“

Když lídr jako Viktor Orbán, který má za sebou silnou podporu voličů, zahájí dlouhou a obtížnou cestu k dosažení konečného cíle pro svou zemi, státní manažéři začnou shromažďovat členy své rozlehlé koalice. Spojuje je pouze touha udržet jednu konkrétní stranu mimo moc, a tak tato skupina státních manažerů začíná vypadat přesně jako Frankensteinova koalice, kterou ve skutečnosti je.

Státní manažeři ze své podstaty nemají žádnou vizi budoucnosti. Jedním z důvodů je, že ji nikdy neměli; dalším důvodem je bolestně zřejmé zlořečení Frankensteinovy koalice. Partneři, kteří se spojili v nenávisti, pocházejí z levice, středu i pravice. Jsou to socialisté, sociální liberálové, křesťanští demokraté a někdy i umírnění konzervativci.

Často zastupují diametrálně odlišné politické platformy – ano, ideály. Ve jménu zachování koalice však své ideály pohřbívají nebo dokonce opouštějí. Snaží se ze všech sil držet pohromadě na základě skutečnosti, že všichni nenávidí vlastenectví, nacionalismus a národní konzervatismus. Není to snadné: jediným způsobem, jak vládnout Frankensteinově koalici, je statické řízení státu. Premiér se stává hlavním byrokratem, jehož povinností je zalévat politickým lepidlem trhliny v koalici způsobené neshodami. Jeho úkolem se stává zachování parlamentního a politického status quo.

Evropa je plná příkladů, proč je Frankensteinova koalice odsouzena k neúspěchu. K rozbití křehkých vazeb, které drží skupinu nenávistníků pohromadě, stačí vládní rozpočet. Rozpočet je místem, kde se nejčastěji projevují ideologické rozdíly – dokonce i mezi zavedenými stranami. V určitém okamžiku se kompromisy, které jednotlivé strany dělají pro svou koalici, stanou pro vedení strany natolik stresující, že se odtrhnou od své Frankensteinovy formace.

V tomto okamžiku by občan se zdravým rozumem očekával, že jeho volení zástupci přijdou k rozumu a zkusí jiný přístup k vládnutí. To se však nestane. Jak jsme viděli například ve Francii a Německu, politická elita se nepoučila. Místo toho zdvojnásobila úsilí o vytvoření vlády založené na stejném chybném sjednocujícím faktoru jako vláda, která právě selhala.

Výsledkem je nekonečný proud státního řízení z nejvyšších úřadů země. Ale i když se protivlasteneckým a protinacionalistickým vládám podaří udržet se u moci po delší dobu, výsledek je stejný. Byrokratka bez vize, jako je Angela Merkelová, je pro svou zemi stejně škodlivá jako skupina koaličních vyjednavačů, kteří se potýkají s obtížemi.

Jelikož cílem státního manažera je vládnout, nikoli vést, nevyhnutelně dochází k rozporu mezi potřebami národa a přáními politické elity. Každá společnost, každá země je organicky předurčena k tomu, aby se vyvíjela tak či onak. S benevolentním vedením se organický vývoj stává formativní, konstruktivní silou pro zlepšení národa.

Naopak, když jsou u kormidla státní manažeři, organický vývoj vytváří propast mezi národními potřebami a omezeními tohoto vývoje, která jsou dána statickou touhou manažerské vlády. Na jedné straně se potřeby národa v průběhu času mění; jeho požadavky na makroekonomické, makrosociální a do jisté míry i politické instituce se postupně vyvíjejí. Společenské inovace inspiruje řada demografických, kulturních a ekonomických vlivů. Tato inovační síla zpochybňuje status quo institucionální struktury společnosti.

Na druhé straně politické řízení bez vize – s koalicí typu Frankenstein nebo bez ní – se zabývá pouze přítomností. Chybí mu ochota a schopnost pochopit organický vývoj národa, který spravuje. Ekonomické politiky zůstávají nezměněny tváří v tvář požadavkům na reformy daní, výdajů na sociální zabezpečení a financování vzdělávání; sociální politiky jsou zmrazeny v čase, kdy se měnící demografické a etické okolnosti vyžadují transformativní reformy.

Pod národním vedením se organický vývoj společnosti stává soudržným a vytváří pocit společného cíle. Pod státním vedením se tentýž organický vývoj postupně rozpadá na nesourodé podproudy. Nedostatek citlivého uvažování ze strany politické elity umožňuje vznik rozporů v ekonomice, společnosti, veřejné kultuře a veřejném diskurzu. Tyto rozpory se časem prohlubují – a to i bez národního vedení.

V této situaci se dnes nachází Evropa. Většina kontinentu je uvězněna ve víru národní dezintegrace. Její vedení se pevně zakotvilo ve status quo; jak se realita vzdaluje, uchýlí se k čím dál zoufalejším opatřením, aby zachovalo to, co jim jejich iluze říkají, že ještě mají. Ve smrtelném strachu z toho, co by národní vedení ve stylu Orbána mohlo udělat s jejich zeměmi, vyčerpávají státní manažeři seznam šílených metod, jak obejít vůli lidu.

Posledním bodem na tomto seznamu je válka. Když je národ ve válce, je často legitimní, aby jeho vláda pozastavila – virtuálně nebo skutečně – běžná pravidla vládnutí. Když státnímu správci dojde čas a už ani nemůže předstírat, že za sebou má Frankensteinovu koalici, Bůh chraň, aby na konci svého vládnutí stiskl tlačítko války jako poslední možnost.

Když evropští voliči vidí, jak se jejich politická elita tragicky drží otěží moci a vymýšlí krize, které neexistují, měli by zaslechnout varovné zvony. Měli by se vzchopit a s odhodláním a národní hrdostí se zeptat:

Je válka s Ruskem opravdu lepší než vláda pod národním, vlasteneckým vedením?

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj

The post Systémové selhání evropské vlády first appeared on Akta X.