Tak nám zabil Ferdinanda. Atentátník Princip zemřel v českém Terezíně, trpěl v drsném vězení

Tik tak, tik tak.

Ticho v bytě Stanislava Buchara v Lomnici nad Popelkou takřka neslyšně načechrává zvuk hodin, které nad černobílými fotografiemi a kopiemi dobových dokumentů odpočítávají vteřiny, minuty, hodiny, dny, roky i desetiletí.

Tik tak, tik tak.

Bývalý voják už v 87 letech trochu hůř chodí, přesto ke stolu ochotně přenese 1 100 stránek tlustou knihu nadepsanou Tenkrát v Sarajevě. Je to Bucharovo životní dílo, monumentální záležitost vydaná vlastním nákladem pouhých 50 kusů, do níž vložil sedm dekád svého bádání po archivech, četby, setkávání se s pamětníky Velké války, ale i s příbuznými Gavrila Principa.

Tedy toho, kdo dávný konflikt roku 1914 nepřímo začal, když zmáčknul spoušť.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Jako bych vyšetřoval vraždu. Bývalý policista našel v příběhu hrdiny Morávka nová fakta

Právě o Principovi si s Bucharem povídáme. O něm a o revolucionářově pobytu v terezínském vězení, kam byl poslán na 20 let těžkého žaláře poté, co zabil arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este.

Proč byl Princip po zabití následníka trůnu uvězněn zrovna v českém Terezíně?
V Bosně sloužilo ve věznicích mnoho Srbů, a tak panovala obava, že by se mohli pokusit příslušníky stejného etnika vysvobodit. Řešilo se, že by Princip a další odsouzení atentátníci měli být přeloženi do rakouské věznice Stein, stojící dnes na předměstí Kremže. Jenže tam bylo přeplněno, místo toho ve Steinu doporučili pro exemplární trest některou z vojenských věznic, kde se vyžadovala důslednější disciplína.

Věznice v Petrovaradínu, Komárnu a Aradu nebyly dostatečně daleko od jihoslovanského prostředí, zbyl tedy Terezín.

Pátá největší vojenská věznice, o níž se navíc říkalo, že je nejpřísnější. Polovina atentátníků zamířila do Terezína, druhá do Möllersdorfu, kousek pod Vídní. Někteří byli původně v bosenské Zenici, odtamtud ale byli přesunuti kvůli postupující frontě a strachu ze srbských partyzánů.

Říkáte, že Terezín měl tehdy nálepku nejpřísnější věznice?
Jeho pověst byla opravdu špatná. V pražském vojenském archivu se mi podařilo vypátrat, jak se tam zacházelo s vězni těsně před příchodem sarajevských atentátníků. Dostalo se to dokonce až na jednání v parlamentu, kde to šokovalo i ministra války Alexandera von Krobatina. Tehdy byl velitelem terezínské trestnice Julius Weissgraber nebo Weinngraber – ve zdrojích se objevují obě varianty. Říkalo se, že trestance dehonestuje nejen slovně, že je častuje i kopanci a údery. Kdo z vězňů si na něj tehdy stěžoval, byl vyřízený. Komu lékař něco předepsal, tomu to Weissgraber roztrhal na kousky.

V Terezíně každému vězni hrozila přinejmenším morální úhona, kterou si pak nesl celý život. Jiní odsud odcházeli vyloženě s fyzickým poškozením. Proto Weissgrabera po odhalení nahradil major Hugo Miessl. Člověk přísný, obtloustlý. Metr. Samotný se krutostí nedopouštěl, po Weissgraberovi však podědil mnoho podřízených, jimž to nebylo cizí.

Čeho se tedy Princip v Miesslově Terezíně dočkal?
Velmi drsného věznění. Dokonce tak drsného, že to šlo nad rámec tehdejších řádů.

Vážně?
Před rokem 1868 býval těžký žalář spojen s tím, že vězni mohli mít okovy. Jenže pak byl v Rakousku-Uhersku právní řád změněn a podobné praktiky zmizely. Vazba přísná se od té prosté lišila jedině tím, že mohla být soudem v jednotlivých případech zostřená. Že by třeba – v případě Principa a spol. – mohli být věznění na výročí atentátu umístění do tmavé komůrky. Nebo že by byli v určitém období bez jídla, dostávali by jen pitnou vodu, měli tvrdé lůžko bez slamníku. Výjimkou byly ještě kázeňské tresty od velitele. Jako například okovy na dobu krátkou, případně přivázání ke stěně – v každé cele byl ocelový kroužek zabudovaný do zdi, k němuž mohl být vězeň na určitou dobu spoután. Nebo se používaly takzvané špangle – to měl vězněný jednu nohu přivázanou k opačné ruce v poloze skrčence.

U atentátníků se ale platné paragrafy účelově ohýbaly. Přestože tmavou komůrku mohli vyfasovat jen na určitý počet dnů, skončili v ní ve skutečnosti natrvalo. Museli se navzdory řádům smířit se čtyřkilovými okovy, které na sobě měli rovněž permanentně, dokonce i při koupání.

Bouřili se proti tomu?
Ne. Poslouchali. Dokonce natolik, že se za ně později velitelé trestnic přimlouvali.

Co se dá ještě říct o podmínkách, v nichž byli vězněni?
V celách sice neměli absolutní tmu, dost velké šero ale ano. Okénka v jejich celách byla přebudována z původních střílen, jen se mírně zvětšila. Slunce dovnitř téměř nevniklo. Předpisům to rozhodně neodpovídalo.

V Principově případě to bylo navíc ještě horší. Pobýval v cele 4×4 metry, s mírně zkosenou zdí. Musel se obejít bez okna, nad dveřmi měl pouze světlík. Hned vedle něj byl vězněn (Cvijan) Stjepanović, ke kterému se vcházelo přes předsíň, z níž dozorci přikládali do kamen. Byla zabudována ve zdi, měla vytopit i Principovu celu. V zimě to ale bylo téměř nemožné, muselo mu být věčně chladno.

Jak často se dostal na vzduch?
Dvakrát půl hodiny denně. Nárok na to měli všichni vězni, atentátníci ale až ve chvíli, kdy byl dvůr prázdný. A to každý zvlášť, pod dohledem vojáka – dělalo se všechno pro to, aby se spolu nepotkali. Každý dvůr měl strážného, hofposta. Atentátníky navíc ještě natěsno hlídal další strážný, který s nimi chodil dokola.

Češi tehdy se slovanskými Srby dost sympatizovali. Chovali se proto čeští strážní k srbským atentátníkům ohleduplněji?
Neřekl bych. Kranjčević, který válku přežil a napsal o Terezínu knihu, popisoval: „Záleželo na přesvědčení konkrétního člověka, ne na jeho původu.“ I český strážný mohl být zpracovaný propagandou. A našli se naopak němečtí sociální demokrati, kteří si s Principem a spol. chtěli povídat. Nicméně ano, Kranjčević líčil, jak milosrdně se k němu třeba jednou zachoval český dozorce jménem Bobek – alespoň na chvilku jej totiž pustil do kobky k jinému atentátníkovi, umírajícímu Grabežovi, aby se spolu rozloučili.

Co dalšího jste ještě z Kranjčevićových pamětí vyčetl?
Zkraje svého terezínského pobytu byl hodně překvapený, kam se to dostal. Zarazilo ho, co mu u snídaně označovali za černou kávu. Káva to podle něj byla jen kvůli barvě, jinak šlo o strašlivou bryndu.

Kranjčević byl už od školy rebelant, podle toho se choval i v kriminálu. Kupily se na něj stížnosti, rád vytáčel hlavně Bobka. Bobek mu to prý oplácel vrchovatou měrou, na druhé straně prý třeba k Principovi býval vždy slušný, fyzicky jej netýral. Kranjčević obecně potvrzuje, že všichni terezínští dozorci nebyli zlí. Citoval třeba jakéhosi Josefa Papperta, který se hodně vyptával na atentát. Klíčníci měli zakázáno se s atentátníky bavit, jenže zvědavost je mocná, tak se do diskuze sem tam pouštěli. Přestože to nebylo bez rizika – sloužit v Malé pevnosti přece jen bylo lepší než ležet v blátě někde na frontě.

Jak bylo Principovi mezi terezínskými zdmi?
Sice to byl původem tvrdý horal, stejně ale na něj musela doléhat realita světové války. Během věznění nesměl korespondovat, psát, číst. To ho trápilo hodně. Byl to introvert, podle dozorců tak většinu dne strávil sezením na nepohodlné a strašlivě nízké dřevěné stoličce. Jen si tak tiše přemýšlel. Vždycky jeden den na jaře a jeden na podzim do jeho cely světlíkem dopadl úzký svazek slunečních paprsků, dosáhnul až na druhou stranu místnosti, na kamna. Jakmile k tomu došlo, Princip koukal do sluníčka a vzpomínal na domov.

Co dostával v Terezíně k jídlu?
Především chléb, denní příděl byl 70 deka. K snídani mu dávali černou pseudokávu, občas polévku, třeba hrachovou, s minimem zrnek. K obědu vyfasoval jakýsi zeleninový fujtajbl, s nepříliš vábnou polévkou. K večeři byla voda a chléb. O chlebu říkali, že ze začátku ušel; pekl se ve městě, ve vojenské pekárně. Posléze, jakmile padla nouze na celé Předlitavsko, se do něj přidávala sláma, namletá kůra. A to už bylo odporné, navíc v malých porcích.

Atentátníci tedy v Terezíně nebyli mučeni, žili ovšem v opravdu těžkých podmínkách. Bylo to velice špatné i z hlediska hygieny. Jednou týdně měli nárok na opláchnutí a na osprchování, z Malé pevnosti je kvůli tomu vodili někam do kasáren. Museli se rychle svléknout, nahnali je do místnosti se sprchou, bylo-li čím, tak se i namydlili. Nestačili se ale ani pořádně umýt a už zase museli ven. Když tedy byla zima, mnozí vězni raději zůstali smradlaví a špinaví, než aby jim hrozil zápal plic. Odráželo se to i na jejich zdraví.

Jeden po druhém začali umírat na tuberkulózu.
První s ní začal laborovat Čabrinović. Byl převeden do města do posádkové nemocnice, kde mu zjistili, že má nevyléčitelný tuberkulózní zánět krčních žláz. Načež jej poslali zemřít do Malé pevnosti. Ještě včas jej naštěstí stačil navštívit literát Franz Werfel. Ze setkání vznikla hezká povídka.

Lékařem v Malé pevnosti a v zajateckém táboře s převážně ruskými zajatci byl jinak v Terezíně Friedrich Ganz, sudetský Němec od Liberce. Obyčejní vězni chodívali s nemocemi k němu. Princip se ale nesměl s nikým setkat, takže se muselo k němu na celu. Ganz si s sebou na tyhle cesty bral svého lapiducha, Jana Vlastislava Chvojku, původně stavebního asistenta. Ten se do kriminálu dostal tak, že když z jičínské posádky odjížděli vojáci na frontu, zorganizoval zpěv písně Hej, Slované.

To je jak ze Švejka.
Dostal za to hezkých pár let vězení. Ganz v něm poznal inteligentního člověka, vzal si ho proto k ruce. A Chvojka se s Principem sblížil, začal mu podstrkávat staré noviny, které pro atentátníka bez přístupu k informacím představovaly terno. Chvojka nakonec Principovi přinesl i špaček tužky a papír. Princip díky tomu napsal vlastní životopis, později uveřejněný.

Asi to bylo smutné čtení. Ztrápené, jako jsou na fotkách jeho oči.
Myslíte, že měl ztrápené oči? Vidíte, mně to nepřijde, spíš se mi zdají rozzářené. V 70. letech mi to ostatně potvrdilo i jedno setkání. Tehdy jsem si v novinách dal inzerát, v němž jsem hledal pamětníky. Většinou to bylo k ničemu, jistá paní z Terezína se ale ukázala jako zajímavý zdroj.

Chodili jsme spolu po Terezíně, vzpomínala. Vykládala, že když si jako malá holčička hrávala venku, několikrát viděla, jak Principa vedou k lázeňským procedurám. Už z dálky pokaždé slyšela řinčení řetězů. Obyčejně stačil k doprovodu vězně jeden vojáček, když ale šel někdo z atentátníků, vedlo ho až šest hlídačů plus profous. Vzpomínala, že když ubožák Princip za cinkání řetězů procházel kolem, vždycky si přestala hrát a zvědavě po něm pokukovala. Princip byl podle ní pobledlý mladík s jasnýma zářícíma modrýma očima.

Po dvou letech věznění sice mohl okovy sundat, zhoršil se ale jeho zdravotní stav. Jak to s ním bylo?
Zmíněný Čabrinović zemřel 21. ledna 1916. Jak popisuje Chvojka, už během jeho marodění byly znepokojivé příznaky vidět i na Principovi. Utvořily se mu hlízy na plicích, chodíval s drény. Domnívám se, že v těch bídných válečných časech let 1915 a 1916 sehrála roli i špatná strava.

Doktor to u Principa původně bral na lehčí váhu, ve špitále ale přišli na to, že má tuberkulózu levé paže, konkrétně loketního kloubu. Prostředků k léčení bylo tenkrát bohužel minimum. I odborníci, jejichž vyjádření jsem pro potřeby svého bádání použil, navíc tvrdili, že u Principa šlo o výjimečnou situaci. Obyčejně vznikne tuberkulóza plicní, teprve pak se rozšiřuje metastázemi do kostí. U Principa to bylo opačně.

Jak ho léčili?
Nejspolehlivějším způsobem bylo v té době ruku prostě uříznout a hotovo. Vojenská správa to však v případě hlavního atentátníka nedovolovala. Ložisko několikrát vyškrabávali. Nakonec se rozhodli, že sice o ruku nepřijde, bude ji mít ale nefunkční – její spodní a horní konec mu spojili stříbrným drátem, takovou osmičkou. Do nemocnice byl poslán v dubnu 1916 s tím, že jakmile se jeho stav zlepší, musí okamžitě zpátky na celu. Zdá se ale, že se jej lékaři snažili co nejdéle udržet ve špitálu.

Právě tehdy ho navštívil vídeňský psychiatr Martin Pappenheim, který dostal vědecký úkol zpracovat studii, jak působí válečná jatka na psychiku vojáků. S Principem mluvil čtyřikrát. Bavili se spolu lámanou němčinou, při prvním setkání Princip coby nedůvěřivá osoba mluvil opatrně, Pappenheimovi se otevřel až postupně. Rozpovídal se i o svém pokusu o sebevraždu.

Co o tom řekl?
V Terezíně se o ni pokusil celkem třikrát, poprvé v březnu 1916. Hlavou se mu prý honily nepříjemné myšlenky, vzpomínal na domov, uvědomoval si, že se z kriminálu stejně nedostane. A tak se rozhodl oběsit. Strážný na to však přišel včas.

Podruhé se podle Chvojky pokusil vzít si život někdy poté, co se z nemocnice vrátil dočasně do cely. Tehdy už nemohl vůbec chodit. Krátce poté jej znovu přesunuli do špitálu, kde už zůstal až do své smrti. V březnu 1917 mu znovu udělali radikální resekci loketního kloubu. Zjistili, že to nepomůže. Uvažovali proto, že bude opravdu nutné paži amputovat. K tomu se vztahuje vzpomínka doktora Levita, taktéž zajímavého člověka.

Čím byl zajímavý?
Na začátku balkánských válek se vydal jako mladý lékař dobrovolně pomáhat Srbům. Jihoslovany měl rád. Proto se po přeložení do Terezína s Principem spřátelil. Ani on nicméně nezabránil Principovi v tom, aby se ještě jednou nepokusil o sebevraždu. Tehdy už hodně nemocný vězeň si roztrhnul ručník, uvázal jej kolem svého krku a kolem pelesti, načež seskočil z postele. I tentokrát přežil. A Levitovi se prý zpětně omlouval, protože to udělal zrovna během jeho služby, takže mu přidělával práci.

Zalitoval někdy samotného spáchání atentátu?
Nikdy. Dochovala se zajímavá vzpomínka jistého Šafáře, což byl kamarád doktora Palečka, Principova ošetřujícího lékaře. Paleček mu vyprávěl: „Dostali jsme nového doktora z Vídně, strašně toužil poznat Principa. Tak jsem ho k němu zavedl, bavili se spolu. A třebaže se Princip nemohl skoro ani pohnout, pokusil se na posteli vztyčit a vypravil ze sebe: ‚Sladké je zemřít pro vlast!‘“ Z toho je patrné, že hrdost měl v sobě až do úplného konce. Vlastně nikdy nepřipustil ani to, že by jeho čin vedl k rozpoutání první světové války.

Ne?
Ne. Ve svém vyjádření pro doktora Pappenheima uvedl, že válka by začala stejně. V tomhle ohledu je zajímavé, jak se lišil názor ostatních atentátníků. Třeba Popović v 70. letech novinářům řekl, že kdyby býval věděl, že z atentátu vznikne válka, pak by do toho nešel. Vaso Čubrilović, který se dožil devadesátky, naopak tvrdil, že Rakousko v Bosně ožebračovalo normální lidi, takže se k atentátu i po letech hrdě hlásil: „Věděli jsme, že pácháme trestný čin. Že zasluhuje trest. Proto jsme se nikdy neodvolávali.“ A úplně jinak se k tomu pak stavěl Nedeljko Čabrinović – u soudu řekl: „Kdybych byl věděl, že z toho bude válka, tak bych si na ten granát radši sedl a nechal bych se jím rozmetat.“ Jaký rozdíl proti Principovi!

Ten si až do poslední chvíle stál za svým.
Ne každý pro něj měl pochopení – někteří vojáci Principovi v Terezíně spílali. Jiní ho ale litovali, nosili mu guláš. Ví se o budoucím pražském lékaři Otto Egrtovi, tehdy medikovi. S Principem se skamarádili. A jelikož Egrt žil u hostinského kšeftujícího s kdečím, třeba i s čokoládou nebo pastilkami na posílení organismu, tak se obojí sem tam dostalo i k Principovi. Egrt vzpomínal, že nejvíc Principa zajímaly zprávy o jeho zavřených kamarádech a pak novinky z fronty. Egrt mu v tomto ohledu přinášel jednu jobovku za druhou. Principův konec tedy musel být hodně bolestivý.

Doslova. I fyzicky.
Zcela určitě. Říkali, že jeho převazovací materiál by vystačil na družstvo vojáků. Principův pokoj byl přesycen vůní medikamentů a zápachem z hnisajících ran. Metastázy se z ruky dostaly nejen do plic, ale i do ostatních kostí. Ochrnula mu páteř. V posledních dnech života jej ve špitálu přesunuli do prvního poschodí levého křídla, kam se pacienti obyčejně nedávali. Asi se o to z milosrdenství zasadili lékaři. Byla to lépe vytápěná cimra s větším oknem, přes které viděl do koruny stromů. Tam 28. dubna 1918 zemřel. I k jeho smrti jsem našel cosi zajímavého.

Povídejte.
V Terezíně jsem studoval všechny úmrtní knihy, v nich bývá vždycky napsáno, jaký lékař měl zrovna službu, kdo podepisoval parte a podobně. V době, kdy Princip prožíval poslední dny, se tam několikrát objevilo jméno doktor Bokonić. Proč to stojí za zmínku? Představte si to – jeho manželka byla za svobodna Čubrilovićová, šlo tedy o sestru atentátníků Vasy a Veljka Čubrilovićových! Setkal se Bokonić někdy v Terezíně s Principem? Nevíme, bylo by však divné, pokud by k tomu nedošlo. Už jen to, že se dostal takhle nablízko, je ovšem neuvěřitelné. No, náhody se dějí…

Zrovna vámi zmíněný Vaso Čubrilović se dožil požehnaného věku, jinak ale dost atentátníků skončilo podobně jako Princip. Předčasnou smrtí.
Tři – Ilić, Veljko Čubrilović a Jovanović – byli popraveni. V letech 1914-18 zahynuli Princip, Čabrinović, Grabež, Djukić, Milović, oba Kerovićové, Perin. Jak jeden po druhém umírali, byla to pro justici špatná vizitka. Vojenská správa se proto zbývající včetně Principa snažila někdy kolem roku 1917 uklidit zpátky do bosenské Zenice.

Zbavili se všech, s Principem to ale nešlo, protože ho doktoři odmítali pustit k převozu. Dokonce už byl jednou pro Principa stanoven itinerář cesty. Terezínská trestnice měla zrovna nového velitele, starého mládence Wannkeho. Sepsal všechny potřebné papíry, dal dohromady komando, které s Principem pojede. Jenže doktoři tomu i tentokrát v poslední chvíli udělali šlus. Nic takového, Princip musí zůstat!

Dobře, jenže Wannke, jak byl v Terezíně čerstvý, ještě dost dobře nevěděl, jak co chodí. Takže zapomněl vyrozumět Vídeň. Tam přitom na Principa čekali vojáci, kteří se měli postarat o jeho převoz do Zenice. Takže ve Vídni čekali, čekali a čekali, Princip nikde… Vážná věc se změnila v komedii.

Občas se píše o tom, že Principův posmrtný osud byl pozoruhodný i z jiného důvodu. Prý ho tajně pohřbili na bohnickém hřbitově u psychiatrické léčebny.
Vím, že se to říká. Ale jsou to nesmysly. Naprosté! Vím to i díky vyprávění od paní Mackové, dcery Pavla Žaluda, terezínského výrobce hudebních nástrojů, který o pohřbívání atentátníků a jejich exhumaci nashromáždil spoustu informací. Je nepochybné, že v roce 1920 byly Principovy ostatky převezeny do Sarajeva. Má tam hrob dodnes.

Zatímco v tomto ohledu tedy žádnou záhadu nevidím, v jiném ano. Je to jen několik let nazpět, co jistý brněnský inženýr objevil v knihách z pozůstalosti po svém otci dva korespondenční lístky, na nichž Nicola Princip píše svému bratrovi Gavrilovi do Terezína, proč se neozývá. Hotový poklad! Moc by mě zajímalo, zda se ty lístky ke Gavrilovi dostaly. Dochovaly se i s potvrzením, že byly úředně prohlédnuté. Zkonfiskované ovšem nebyly. Je tedy velmi pravděpodobné, že se k Principovi pozdravy od jeho rodiny mohly propracovat – nějaká dobrá duše ze štábu mu to asi předala.

S některými Principovými příbuznými jste se setkal vy sám. Jak k tomu došlo?
Před lety jsme se s režisérem Milošem Pilařem vydali na území bývalé Jugoslávie natočit dokument o první světové válce. Objížděli jsme vše možné od Sarajeva po Split, tak jsem navrhnul, že bychom se mohli podívat i do Obljaje, Principovy rodné obce. A tam se nám podařilo objevit Miljkana, Gavrilova synovce. Museli jsme tehdy na něj nějakou chvíli ve společnosti jeho ženy počkat, pásl totiž ovce. Stálo to ale za to – byl to zemitý, upřímný chlap, se kterým se hezky pila rakije.

Obljaj jsem pak navštívil ještě několikrát, vedle Miljkana jsem se seznámil i s jeho mladším bráchou Nicolou, dříve automechanikem, nyní sarajevským důchodcem. Rozumným, sečtělým člověkem. Miljkan bohužel loni zemřel. Na Gavrila Principa byl ale vždycky hrdý, stejně jako celá rodina. Poznáte to i podle toho, jak se jmenuje Miljkanův syn. Gavrilo.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nová britská vláda Keira Starmera má první členy. Státní kasu poprvé v historii povede žena