Tento víkend se slaví Den Země: Víte, že jeho zakladatel byl vrah, který svoji oběť zkompostoval ve svém bytě?

Někde se oslavy „Dne Země“ staly bohulibou příležitostí k úklidu lesů a parků od odpadků, což lze samozřejmě jen kvitovat, nicméně jinde je „Den Země,“ který se tradičně už více než 50 let slaví 26. dubna, zneužit ke klimatické propagandě.

Možná právě k tomu účelu byl Den Země založen, neboť tato akce byla v USA poprvé organizována právě v době, kdy se formoval Římský klub, jehož hlavním tématem byla – a dosud je – nutnost depopulace.

Právě na začátku 70. let pak přišel Římský klub s knihou „meze růstu,“ kde nastínil, že depopulace bez válek, které by zničily celý svět, je možná jen tehdy, kdy bude člověk určen jako hlavní problém pro planetu.

Pak si vymysleli pohádku o vlivu člověka na klima – nejprve varovali před další dobou ledovou, později před ozónovou dírou a nakonec před globálním oteplováním. Viníkem byl za všech okolností člověk, či spíše jeho činnost.

V samých začátcích propagace této politiky, tedy v oněch 70. letech, vzniklo mnoho ekologických hnutí, ať už s bohulibým záměrem nebo postranními úmysly. Většina byla později převzata pro účely klimatické agendy, takže dnes již svůj úkol dávno neplní.

Ostatně, kdo prosazuje méně CO2, tak ten nemá o ekologii zájem, protože méně CO2 také znamená méně rostlin (a potažmo i zvířat, které se jimi živí).

Také zmíněný Den Země je často zneužíván k této propagandě, nicméně mnoho lidí netuší, kdo za touto akcí původně stál: Vrah, který před pár lety zemřel ve vězení, kde strávil většinu svého života…

Zakladatel Dne Země Ira Einhorn zemřel ve vězení v roce 2020 ve věku 79 let.

Einhorn byl odsouzen za vraždu poté, co zabil svou přítelkyni a zkompostoval její tělo. Ira Einhorn, zakladatel akce, stál na pódiu a 22. dubna 1970, když moderoval první událost ke Dni Země ve Fairmount Parku ve Philadelphii.

O sedm let později policie prohledala jeho skříň a našla „kompostované“ tělo jeho bývalé přítelkyně v kufru.

Jako samozvaný ekologický aktivista si Einhorn udělal jméno mezi ekologickými skupinami v 60. a 70. letech tím, že přijal roli ekologického guru s batikovanou kravatou a hlavního hippie ve Philadelphii.

Ale charismatický mluvčí, který pomohl zvýšit povědomí o problémech životního prostředí a kázal proti válce ve Vietnamu – a jakémukoli násilí – měl i skrytou temnou stránku.

Když se jeho přítelkyně Helen „Holly“ Maddux, se kterou byl už pět let, přestěhovala do New Yorku a rozešla se s ním, Einhorn jí vyhrožoval, že pokud se k němu nevrátí, vyhodí její osobní věci, které si u něho ponechala, na ulici.

A tak se 9. září 1977 Maddux vrátila do bytu, který sdílela s Einhornem ve Philadelphii, aby si vyzvedla své věci, a už ji nikdy nikdo neviděl.

Když se filadelfská policie o několik týdnů později vyptávala Einhorna na její záhadné zmizení, tvrdil, že šla do sousedního družstva koupit nějaké tofu a klíčky a nikdy se už nevrátila.

Již brzy se však prozradilo, kam jeho přítelkyně zmizela.

Student Drexelu, který bydlel v bytě pod Einhornem, si vybavil „krvelačný křik“ a silné bouchání jedné noci na podzim roku 1977. Ve čtvrti plné bratrských domů a večírků si o tom student v přízemí nic nemyslel.

Ale zápach, který následoval během několika týdnů, nebylo možné ignorovat, stejně jako hnilobnou, tmavě hnědou tekutinu, která vytékala stropem z Einhornova bytu.

Nájemce a jeho spolubydlící se ho neúspěšně pokusili uklidit, poté zavolali pronajímatele, který zavolal instalatéry. Einhorn tvrdošíjně odmítal pustit dělníky do skříně s visacím zámkem hned vedle své ložnice.

Soukromí detektivové vše předali policii a 28. března 1979 v 9 hodin ráno zaklepal na Einhornovy dveře detektiv z oddělení vražd Chitwood. Jakmile byl uvnitř, zamířil přímo k zamčené skříni.

Páčidlem ji vypáčil a okamžitě ucítil slabý rozkládající se zápach, jako mrtvé zvíře. Pak vylomil zámek na lodním kufru. Noviny uvnitř byly datovány srpnem a zářím 1977. Pod nimi byl polystyrenový obalový materiál.

Chitwood se jím prohrabával, až přišel k něčemu, co zprvu nedokázal identifikovat, a pak už mu to bylo jasné. Ruka. Lidská ruka. Nabral ještě pár věcí, a když to udělal, pomalu se vynořila Holly Madduxová. Einhorn stál opodál, netečně.

Při slyšení o Einhornově kauci jeho příznivci . jeden po druhém – vystoupili na jeho obranu. Ministr, podnikový právník, dramatik, ekonom, šéf telefonní společnosti. Nedokázali si představit, že by Einhorn ublížil nějakému živému tvoru.

Propuštění obviněných z vraždy čekajících na soud bylo neslýchané, ale Einhornovým právníkem se brzy stal americký senátor Arlen Specter a kauce byla stanovena na závratně nízkých 40 000 dolarů – pouze 4 000 dolarů z toho bylo potřeba k propuštění na svobodu.

Zaplatila ho Barbara Bronfmanová, montrealská prominentka, která se přivdala do rodiny lihovaru Seagram a s Einhornem se seznámila díky společnému zájmu o paranormální jevy.

Téměř nikdo se od něho neodklonil, spíš naopak; okruh jeho přátel se rozšířil o Uriho Gellera, izraelského iluzionistu, který ohýbal lžíce.

I přes veškerou přízeň často i prominentních politiků a aktivistů byl nakonec Einhorn odsouzen na doživotí a po více než 40 letech zemřel ve vězení z přirozených příčin…