Stamiliony lidí na planetě Zemi v tuto chvíli hrají počítačové střílečky, dívají se na válečné filmové epopeje anebo čtou tlusté romány o druhé světové válce. Na Ukrajině ale válku sledují v přímém přenosu. Z nebe padají drony či rakety a obecní samosprávy oznamují na sociálních sítích, kdo z místních branců zase padl na frontě. Když se střílečka promění v […]
Menej ako 1 min. min.
Stamiliony lidí na planetě Zemi v tuto chvíli hrají počítačové střílečky, dívají se na válečné filmové epopeje anebo čtou tlusté romány o druhé světové válce. Na Ukrajině ale válku sledují v přímém přenosu. Z nebe padají drony či rakety a obecní samosprávy oznamují na sociálních sítích, kdo z místních branců zase padl na frontě.
Když se střílečka promění v realitu
Počítačová hra nebo film versus realita, co to znamená pro vystudovanou režisérku z Irpině? „Zjistila jsem, že nemohu žít v zahraničí. Hned na začátku invaze, když Rusové zasypávali Irpiň bombami, jsem odjela do Berlína. Vydržela jsem tam jen několik týdnů, protože Němci nechápali, co se reálně děje na Ukrajině,“ vypráví 40letá filmařka Olha Hdulia (Ольга Гдуля).
„Nezazlívám jim to, válce se dá porozumět, až když vás dostihne. V Berlíně stále vedou normální život, v Kyjevě se teď skoro každý den umírá,“ porovnává. Například ruský útok v noci na úterý 17. června si v ukrajinské metropoli vyžádal 24 civilních obětí. To je pro bezstarostný dav na berlínském bulváru Unter den Linden nesdělitelná zkušenost. Stejně jako pro Prahu, Madrid, Brusel a další mírová města.
Irpiň se přitom dosud nevzpamatovala z náletů na počátku války. „Pro okupanty to měla být vstupní brána do Kyjeva, kterou se rozhodli srovnat se zemí. Více než 70 procent zástavby bylo zničeno a mnohé domy se dosud nepodařilo obnovit. Na to potřebujeme miliardy eur, a ty jen tak neleží na chodníku,“ pokračuje režisérka, která od počátku války pracuje pro řadu humanitárních organizací. Spoluzaložila charitativní spolek Sigma Irpiň (Сиґма Ірпінь) nebo pomáhala uprchlíkům ve Lvovské oblasti v rámci organizace Miloserďa (Милосердя), která si dala za cíl zajistit uprchlíkům z válečných oblastí alespoň jedno teplé jídlo denně.
Uprchlíkem 300 metrů od zničeného domova
V Irpini žije 15 až 20 tisíc uprchlíků. „Není to lehké spočítat, situace se pořád mění. Vnitřní uprchlík, to u nás vůbec neznamená, že k nám utekl někde od Pokrovska, kde teď leží fronta, což je 650 kilometrů od Kyjeva. V Irpini máme tisíce uprchlíků, kteří žijí v unimobuňkách třeba jen 300 metrů od svého původního bydliště, ze kterého zůstala jen hluboká černá díra,“ líčí aktivistka.
Válka na Ukrajině přitom nezačala až v únoru 2022. „Irpiň je uprchlickým centrem už od počátku bojů na Donbase v roce 2014. Právě k nám už v té době přicházely stovky uprchlíků, protože jsme předměstím hlavního města, kde se dá práce najít snadněji než jinde na Ukrajině,“ říká Olha Hdulia. Tehdy ovšem na Kyjev nepadaly ruské rakety a většina Ukrajinců si nepřipouštěla, že by Putin mohl spustit skutečnou vojenskou invazi.
Co radí slavní psychoterapeutové
Jenže Putin tu válku opravdu spustil. „Po počátečním šoku, který pro některé z nás trval i dva nebo tři roky, stále více Ukrajinců touží normálně žít a nemyslet pouze na válku,“ zvažuje žena z Irpině. V tomto postoji se nechává výrazně ovlivnit i dílem dvou světových psychoterapeutů: „Irvin Jalom a Viktor E. Frankl. Oba jsou židovského původu a Frankl dokonce prošel Osvětimí, přičemž oba obdobně přemýšlejí nad osudem člověka, který se dostane do zoufalé situace, kdy mu permanentně hrozí smrt.“
Jalom hlásá, že i zoufalý člověk „musí vytrvat v lásce a práci uprostřed osamělosti a zoufalství“, tedy nepoddat se okolnímu šílenství. Frankl zase napsal jedinečnou knihu A přesto říci životu ano, ve které popisuje své osobní zážitky z vyhlazovacího tábora očima psychoterapeuta. „V Osvětimi fyzicky i psychicky odpadali nejrychleji právě ti vězni, kteří se upínali na rychlý konec války, který brzy přinese i konec všech utrpení. Nedokázali si v tom pekle vytvořit každodenní malé radosti, o kterých píše právě Frankl,“ vypráví ukrajinská filmařka. Podobně nebezpečná byla i beznaděj, tedy fatalistický přístup, že koncentrák nelze přežít.
Frankl v knize rozebírá známou fotku z vyhlazovacího lágru s vychrtlými vězni, kteří leží na palandách, ale odmítá ji popsat jako „obraz z pekla“, jak bývá nad tímto snímkem zvykem. Psychoterapeut přemítá jinak a hledá na fotografii detaily, které dokazují vůli žít, tedy ony malé radosti vězňů.
Dělej si svoje! A třeba si zpívej…
„Něco podobného dnes platí i na Ukrajině, proto se i pod smrtícími ruskými nálety musíme učit žít, jako by byl mír.“ Ukrajinci si podle ní nemají vytvářet falešná očekávání, ale ani propadat beznaději. „Jedno naše lidové rčení říká: – Dělej si svoje! To je hrozně důležité, a podle mě tento recept na přežití praktikuje stále více Ukrajinců.“
Dělat si svoje, to ale neznamená, že Ukrajinci nemají myslet na obranu vlasti. „Každý děláme, co můžeme. A společně věříme, že jednou porazíme Rusko, anebo že se Rusko nakonec samo rozpadne. Náš denní režim ale musí být nezávislý na válce, a proto teď tak nahlas zpíváme,“ vypráví režisérka Olha Hdulia, zatímco sálem restaurace, v níž vzniká tento rozhovor, otřásají ukrajinské písně. Okupovaná země strašně ráda zpívá a lidé organizují společné zpěvy na náměstích i v parcích. A nejlépe každý den.
„Pokud skončí vojenská pomoc Spojených států nebo i Evropské unie, bude nás okupace stát mnohem více životů, ale jako národ samozřejmě přežijeme,“ dodá aktivistka z Irpině a přidá se k mohutnému chóru. Má pravdu. Národ, který dokáže tak spontánně a srdceryvně zpívat, nemůže zahynout. „Слава Україні,“ zahřmí sálem. Sláva Ukrajině!
(Poznámka redakce: Text vznikl ve spolupráci s brněnskou Nadací Partnerství.)
MOHLO VÁM UNIKNOUT: S Američany se nepočítá. Ukrajinci chtějí mír, Rusku se ale věřit nedá, líčí český dobrovolník
