Vazalská dohoda: Jak se Evropa vzdala své autonomie

Dohoda Ursuly von der Leyenové s Washingtonem o clech je dosud nejjasnějším přiznáním oslabení postavení Evropy v transatlantickém uspořádání.

„Síla v jednotě.“ To je mantra, která se běžně používá k ospravedlnění výlučné pravomoci EU v oblasti mezinárodního obchodu. Členské státy EU, na rozdíl od zemí jako Japonsko, Singapur nebo Spojené království, již nevyjednávají a neuzavírají vlastní obchodní dohody například s USA nebo Čínou.

Místo toho za ně obchodní dohody vyjednává Evropská komise, které jsou poté ratifikovány Radou kvalifikovanou většinou. Členské státy nemají právo veta; převedly svou suverenitu na EU a budou vázány dohodami, které mohou v jednom nebo více ohledech považovat za nevýhodné pro sebe.

Tato ztráta národní suverenity je podle tvrzení zastánců EU vyvážena kolektivními výhodami, které centralizované vyjednávání Komise zajišťuje pro každého člena, i pro ty, kteří z něj mají menší prospěch než ostatní. Kompetence EU jsou prezentovány jako situace, z níž mají prospěch všechny strany: Komise tvrdí, že díky spojení ekonomické síly všech členských států EU zvyšuje vyjednávací sílu každého z nich a dosahuje cílů a získává ústupky od obchodních partnerů, o nichž by jednotlivé členské státy nemohly ani snít. Stručně řečeno, příběh je, jako tomu často bývá, „Svrchovanost neexistuje, pokud není sdílená.“

Tento mýtus přežívá navzdory četným důkazům o opaku: EU podporuje masovou migraci, místo aby ji omezovala; takzvaná Velká zelená transformace von der Leyenové vedla k deindustrializaci; a zatímco Green Deal rozkládá tradiční evropské průmyslové odvětví, EU se nepodařilo vybudovat rychle rostoucí high-tech průmyslové kapacity schopné konkurovat USA a Dálnému východu.

EU se dnes nachází v ekonomickém volném pádu, ale převládající oficiální postoj zůstává pozoruhodně optimistický. Instituce EU a většina národních vlád záměrně zavírají oči před rychlou sociální a ekonomickou dezintegrací a buď přijímají politiku popírání, nebo tvrdí, že tyto neúspěchy jsou přechodné, protože Evropa se v nové zelené světové ekonomice nevyhnutelně stane vítězem. Kritici a mnoho euroskeptiků, kteří považují EU po Maastrichtu za potřebnou radikální reformy, často uznávají tyto neúspěchy, ale i oni často vyjímají vnitřní trh a mezinárodní obchodní politiku EU z kritiky a poukazují na oba jako na nepopiratelné úspěchy EU.

Obchodní dohoda mezi EU a USA tento názor boří, alespoň pokud jde o obchodní politiku EU. Obchodní dohoda, jejíž obrysy nastínili von der Leyenová a Trump na společné tiskové konferenci v Trumpově skotském golfovém resortu 27. července, může být, jak ji nazval Donald Trump, „největší obchodní dohodou v historii“ pro USA. Pro EU je však téměř jistě nejhorší obchodní dohodou a obchodní transakcí v historii.

Podívejme se na klíčová ustanovení dohody:

Cla: Spojené státy uvalí 15% základní clo na většinu vývozů z EU – včetně automobilů, polovodičů a léčiv – a vyšší sazbu 50 % na dovoz oceli a hliníku z EU. Žádná cla nebudou uplatňována na letecký průmysl, včetně komponentů a polovodičového zařízení z EU – v obou těchto oblastech převyšují vývozy USA do EU dovozy z tohoto bloku.

Na oplátku se EU zavázala, že nebude ukládat žádná další cla. Vývozy z USA budou i nadále podléhat stávajícímu celnímu sazebníku EU, který činí v průměru ~1,6 % u nezemědělských výrobků.

Energie: EU se zavázala nakoupit během tříletého období druhého funkčního období prezidenta Trumpa americké energetické exporty (LNG, ropa, jaderné palivo atd.) v hodnotě přibližně 750 miliard dolarů (asi 250 miliard dolarů ročně).

Zahraniční investice: Von der Leyenová přislíbila investice EU v hodnotě 600 miliard dolarů do amerických investičních projektů – především v soukromém sektoru – které podle zpráv zahrnují energetiku, automobilový průmysl, farmaceutický průmysl a možná i obranné zakázky. Tyto prostředky budou pocházet od daňových poplatníků EU a soukromých firem a investorů.

Zbrojení: EU také souhlasila s nákupem „obrovského množství“ amerického vojenského vybavení, přesná částka ani smlouvy však zatím nebyly specifikovány.

Obchodní dohoda by sotva mohla být jednostrannější. Obchodní dohody jsou obvykle založeny na vzájemných celních sazbách. Pouze v dohodách s rozvojovými zeměmi poskytují vyspělé ekonomiky někdy asymetrické výhody druhé straně. Von der Leyenová však souhlasila s dohodou, která dává všechny výhody USA, aniž by na oplátku dostala prakticky nic. Vítězové jsou tedy všichni na straně USA.

Největšími vítězi jsou bezpochyby americký vojensko-průmyslový komplex a americký ropný a plynárenský průmysl. Členské státy EU se zavázaly zvýšit své vojenské výdaje o stovky miliard ročně. Velká část těchto dodatečných výdajů nebude utracena v Evropě, ale na dovoz zbraní z USA. Americký energetický sektor by také výrazně zvýšil dodávky energie do EU, a to do té míry, že by musel přesměrovat téměř celý svůj obchodní tok do bloku nebo výrazně zvýšit produkci.

Pro srovnání, celkové přímé vývozy energie z Ruska do EU loni činily pouhých 23 miliard eur, a to i přesto, že Rusko prodává energii za nižší ceny než USA. Americké farmaceutické výrobky, sektor, který von der Leyenová dlouhodobě upřednostňuje z osobních nebo pravděpodobně osobních finančních důvodů, které zná nejlépe ona sama, budou podle potvrzení Evropské komise den po oznámení dohody rovněž těžit z prakticky bezcelního přístupu na americký trh, zatímco USA uvalí na dovoz z EU v tomto sektoru jednotnou 15% clo.

Von der Leyenová zasadila tvrdou ránu také výrobcům automobilů v EU. USA uvalí jednotnou sazbu 15 % na všechny dovozy z EU, zatímco EU souhlasila se snížením cel na automobily z 10 % na nulu, řekl mluvčí Komise pro obchod Olof Gill serveru Politico. Komise dále nevyloučila, že EU by mohla přijmout automobily schválené podle amerických automobilových norem, jak to učinilo Japonsko v rámci obchodní dohody mezi USA a Japonskem.

Němečtí výrobci automobilů označili dohodu za „špatný obchod“, který bude i nadále zatěžovat tento sektor. Skutečným poraženým však nejsou automobilky, které přesunou větší část výroby do USA, ale jejich zaměstnanci. Ferdinand Dudenhöffer, ředitel německého Centra pro automobilový výzkum, odhaduje, že v důsledku přesunu výroby do USA za účelem obejití 15% cla by mohlo dojít ke ztrátě až 70 000 pracovních míst v evropských automobilových společnostech a u jejich dodavatelů.

A konečně, v oblasti nových technologií, zejména IT, digitálních služeb a umělé inteligence, se von der Leyenová bezpodmínečně vzdala. Tyto rychle rostoucí odvětví, která vyžadují vysoce kvalifikované odborné znalosti v oblasti technologií, jsou oblasti, ve kterých EU již mnoho let zaostává prakticky za celým vyspělým světem. Jsou silně závislá na dovozu z USA a Dálného východu a rozdíl ve vývoji mezi upadající Evropou se starými technologiemi a rostoucím světem nových technologií je zde obzvláště výrazný.

Komise souhlasila s 15% cly na většinu vývozů EU do USA, zatímco americké firmy mohou i nadále dominovat vnitřnímu trhu EU na základě nulových nebo zanedbatelných celních sazeb – což je ponižující rána pro zastánce technologicky suverénnější Evropy, kterou von der Leyen poněkud nešikovně pokusila vydávat za úspěch, když řekla: „Americké čipy pro umělou inteligenci pomohou pohánět naše gigatovárny na umělou inteligenci a pomohou USA udržet si technologický náskok.“

Neoficiálně několik úředníků Komise vyjádřilo nedůvěru v slabé vyjednávací schopnosti von der Leyenové, ale rychle poukazují na to, že digitální pravidla EU – a zejména zákon o digitálních trzích a zákon o digitálních službách – vyšly z jednání bez úhony. Verdikt o tom, zda to lze považovat za „úspěch“, však stále není znám. I kdyby EU odolala pokračujícímu tlaku velkých technologických hráčů, jako jsou Meta a Apple, skutečným poraženým v celé této záležitosti může být svoboda projevu – a tedy i široká veřejnost v EU.

Hlavním cílem zákona o digitálních službách totiž nikdy nebyla regulace protisoutěžního chování amerických technologických gigantů, ani nadměrné zisky, ani ochrana evropských nezletilých před obscénním materiálem, ale sledování obsahu online uživatelů a cenzura nežádoucích politických názorů v Evropě.

Obchodní dohoda mezi EU a USA oznámená 27. července je pouze rámcovou dohodou, která obsahuje mnoho nejasností, které je třeba vyřešit. Dohodnuté parametry jsou však natolik nakloněny ve prospěch Spojených států, že mnoho analytiků vyjádřilo pochybnosti o tom, zda EU bude vůbec schopna splnit své závazky. Vezměme si například energii: podle údajů Eurostatu dovezla EU v roce 2024 z USA energetické produkty v celkové hodnotě 77 miliard eur (83 miliard dolarů). Dohoda by vyžadovala, aby EU v období 2026–2028 ztrojnásobila své dovozy energie z USA. Jelikož se zdá, že von der Leyenová nezískala od Trumpa žádné cenové záruky výměnou za závazek Evropy odkoupit téměř veškerou přebytečnou energii USA, dohoda ponechá EU ve stavu extrémní energetické závislosti na USA, což je výsměchem údajné nadměrné závislosti bloku na dovozu ruské energie před rokem 2022, a to i v době jejího vrcholu.

Pro evropské výrobce automobilů je další ranou zvýšení cel na automobily a díly vyrobené v Mexiku, které zůstávají na vyšší úrovni 25 %. Nejasné je také to, zda EU, stejně jako Japonsko, souhlasí s přijetím vozidel schválených podle amerických automobilových norem.

Podle serveru Politico Komise zvažuje možnost přizpůsobení se americkým normám pro autonomní řízení, což bylo zmíněno v pondělním technickém briefingu jako jedna z možností. To je jen jedna z mnoha nevyřešených otázek, které, pokud se dá věřit vyjednávacím schopnostem von der Leyenové prokázaným ve Skotsku, budou pravděpodobně vyřešeny ve prospěch Spojených států. Mezi další patří kategorie zemědělských produktů, které by se těšily nulovým clům ve vztahu k USA, a rozlišení mezi „necitlivými“ a „citlivými“ zemědělskými produkty, kde USA pravděpodobně také uplatní svou vyjednávací sílu.

Ještě méně podrobností bylo uvedeno ohledně obrany. Úředníci EU však uznali, že masivní nárůst vojenských rozpočtů v Evropě bude výhodný pro americké firmy. Vzhledem k tomu, že většina segmentů evropského zbrojního průmyslu postrádá úspory z rozsahu a synergické výhody, které mají jejich americké protějšky, budou členské státy EU nakupovat většinu svého dodatečného špičkového vojenského vybavení z druhé strany Atlantiku. Z pohledu USA je třeba Donaldu Trumpovi přiznat zásluhu za to, že proměnil upadající evropské ekonomiky v pouhé daňové farmy, které slouží ke snížení velkého obchodního deficitu USA a k spolufinancování rozsáhlého amerického vojensko-průmyslového komplexu.

V důsledku toho velká část masivního zvýšení vojenských výdajů, které oznámil německý kancléř Merz, nepodpoří německý obranný průmysl, ale skončí v rozvahách amerických obranných konglomerátů. V letech 2005 až 2020 Merz výrazně zvýšil své osobní jmění díky lukrativním poradenským pozicím v amerických právnických firmách a americkém investičním kolosu Blackrock. Nyní se zdá, že nastal čas odplaty. Totéž nepochybně platí i pro von der Leyenovou, která úspěšně potlačila, ale nikdy nebyla ochotna ani schopna vyvrátit obvinění z korupce související s podezřele tajnými a nesmírně lukrativními zakázkami, které zadala americkým poradenským firmám a farmaceutickým společnostem, které dosud definují její působení v funkci německé ministryně obrany a předsedkyně Evropské komise od roku 2013 do současnosti.

A konečně je tu ještě malý problém s příslibem von der Leyenové, že EU investuje nejméně 600 miliard dolarů do amerických investičních programů. Pokud tyto prostředky mají pocházet ze soukromých zdrojů, jak naznačila, neměla by pravomoc činit investiční rozhodnutí za soukromé společnosti. Ve skutečnosti, pokud soukromé zahraniční investice EU nedosáhnou této částky, budou to opět evropští daňoví poplatníci, kdo bude muset zaplatit účet.

1. dubna 2025 vydala von der Leyenová Donaldu Trumpovi ostré varování ohledně jeho celní politiky: „Evropa tuto konfrontaci nezačala… ale moje dnešní zpráva pro vás zní, že máme vše, co potřebujeme k ochraně našich občanů a našeho prosperity… Budeme vyjednávat z pozice síly a v případě potřeby přijmeme rázné protiopatření. Všechny nástroje jsou na stole.“

Po většinu své historie se starověká Perská říše a novější Osmanská říše opíraly o systém vazalských nebo tributárních států mezi sousedními státy na svém okraji. Tyto státy byly povinny pravidelně odvádět tribut svým perským a osmanským panovníkům, což často zahrnovalo finanční příspěvky a vojenskou podporu, ale bylo také projevem jejich poddanství. Na oplátku si tyto tributární státy zachovaly určitou míru vnitřní autonomie, aby mohly špatně spravovat své vnitřní záležitosti podle uvážení svých vládců.

V průběhu své historie a na rozdíl od evropských iluzí o vlastní adekvátnosti byla EU vždy juniorním partnerem USA v postupně se prohlubujícím asymetrickém transatlantickém vztahu. Von der Leyenová se svou katastrofální kombinací politiky otevřených dveří pro masovou migraci, uzavírání kvůli COVIDu a zelené transformace a deindustrializace evropských ekonomik urychlila prohlubování mocenské nerovnováhy mezi Evropou a Amerikou. Lze to legitimně považovat nejen za logický závěr její politiky, ale také za její „úspěch“, že nyní formálně uznala oslabený status EU jako tributárního vazala Spojených států. Za mnoho neřestí von der Leyenové platí Evropa velmi vysokou cenu. „Honi soit qui mal y pense!“

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj

The post Vazalská dohoda: Jak se Evropa vzdala své autonomie first appeared on Akta X.