Vhled do bruselského sporu o evropskou názorovou policii

V EU se tento týden debatovalo také o cenzuře, kterou pod pláštíkem DSA zavádí EU, jejímž cílem je v tomto směru dále přitvrzovat. Připomínám, že DSA je „dítě“ Jourové, jejíž gesci loni na podzim převzala finská eurokomisařka Henna Virkkunenová, která pokračuje v této podvratné činnosti.

Skutečným cílem DSA je zajistit, že všichni Evropanů budou mít jednotný názor. Jak se „výroba“ jednotně myslícího euroobčana shoduje s demokracií, kterou se EU tak ráda ohání, je otázkou.

Včera ráno se v Bruselu konala debata, která zásadně zpochybňuje digitální směřování Evropy. Zatímco mnoho iniciativ EU je prezentováno jako technokratický pokrok, účastníci akce v Evropském parlamentu zvolili jasná slova:  

Zákon o digitálních službách (DSA) není reformou, ale dosud nejsofistikovanějším prostředkem Evropy k potlačení nežádoucích názorů.

Konferenci s názvem „Zákon o digitálních službách a hrozby pro svobodu projevu“ uspořádali poslanci Evropského parlamentu Stephen Bartulica a Virginie Joron za podpory ADF International.

Ve svém úvodním projevu Joron vysvětlila, že návrh zákona, který byl prodáván jako zákon na ochranu před dezinformacemi, se už dávno změnil v zákon o sledování. Platformy jako Facebook, Telegram nebo X jsou nyní pod tlakem, aby filtrovaly odlišné názory.

Tato kritika je stále častěji sdílena i mimo Evropu. Dokonce i americké ministerstvo zahraničí poukázalo na „destruktivní dopady“ zákona DSA na svobodu projevu.

Ústředním bodem debaty byla otázka, kdo vlastně definuje, co je „dezinformace“ nebo „nenávistné projevy“ – a jakou legitimitu mají vlády k mazání obsahu, protože se „někomu někde“ jeví jako problematický.

Paul Coleman, ředitel ADF International, důrazně prohlásil: „Svoboda projevu v Evropě je opět ohrožena – v rozsahu, jaký tu nebyl od dob autoritářských režimů 20. století.“

Pro něj není DSA technickým detailem, ale systémovým útokem na svobodu projevu – a porušením závazků v oblasti lidských práv, k nimž se EU ve skutečnosti zavázala.

Chorvatský poslanec Stephen Bartulica varoval zejména před vágní kategorií „nenávistných projevů.“ To, co dnes pod to spadá, by zítra mohlo zahrnovat i pouhou reprodukci náboženských textů – v závislosti na tom, která ideologie aktuálně udává tón.

Jeden příklad: případ finské poslankyně Päivi Räsänen, která byla obviněna z nenávistných projevů za citování Bible: ačkoli byla ve dvou případech osvobozena, její případ je nyní znovu projednáván Nejvyšším soudem Finska.

Pro účastníky byl její případ varovným příběhem o tom, jak snadno lze cenzuru rozšířit i na právní, politické nebo náboženské projevy.

Aspekt zákona o službách v oblasti digitálních služeb, o kterém se dosud mluvilo jen málo: Pokud je obsah v jednom členském státě klasifikován jako nezákonný, může se to vztahovat na celou EU.

Rozhodnutí v Helsinkách by tak mohlo ovlivnit cenzuru obsahu v Lisabonu nebo Varšavě. Internet se stává přeshraničním – a s ním i cenzura.

Novinář Rod Dreher to vyjádřil takto:

„JD Vance nenávidí EU, ale především ty elity, které z ní dělají digitální verzi Východního Berlína. Dnešní cenzura se projevuje jemným tónem, jazykem ochrany, ale její podstata je nezaměnitelná: kontrola. Elity se nechtějí účastnit diskusí, ale spíše kriminalizují disent.“

Dreher varoval: „Dnes je svoboda projevu opět považována za privilegium, nikoli za právo.“ Jeho výzva: „Odmítněte jakoukoli akci, kde vám není dovoleno mluvit pravdu. Připravte se trpět za pravdu.“

Coleman poskytl právní rámec. Svoboda projevu je chráněna článkem 11 Listiny základních práv EU, článkem 10 EÚLP a článkem 19 Občanského paktu.

Jakékoli omezení musí být v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a odůvodněné. Podle Colemana DSA tyto požadavky nesplňuje. Vyzval k podání žaloby na neplatnost k Evropskému soudnímu dvoru – k úplnému nebo částečnému zrušení zákona.

Dalším kontrolním bodem má být povinný přezkum DSA v listopadu. Coleman vyzval poslance Evropského parlamentu, aby položili konkrétní otázky Evropské komisi, zejména komisařce Henně Virkkunenové.

„Pokud je tak oddaná svobodě projevu, jak tvrdí, proč by odmítala odpovědět na tyto otázky?“

Vyzval k zapojení organizací a skupin pro digitální práva a technologických společností. Vědí, co je v sázce – často lépe než byrokraté, kteří legislativu připravovali.

Jeho nejdůležitější poselství však bylo určeno samotným poslancům Evropského parlamentu: „Jako zvolení zástupci svého lidu máte jedinečnou možnost upozornit na hrozby pro svobodu projevu, které představuje DSA. Práva každého Evropana jsou ohrožena.“

Tato hrozba je již realitou a prostupuje platformami a soudními síněmi. Bez masivního odporu veřejnosti se to stane normou.

„Čím více lidí se o tom dozví a bude o tom mluvit, tím větší bude tlak na Komisi. A tím je pravděpodobnější, že tento zákon bude zastaven.“

Konference bezprostředně nezmění kurz Komise. Ale udělala něco zásadního: vynutila si, aby se diskuse dostala ze zákulisí a dostala se na veřejnost – srozumitelným jazykem, bez eufemismů.

Zástupci napříč stranickými liniemi z celé Evropy již nemluvili o opatrnosti, ale o odporu.

Bartulica, Dreher a Coleman jasně uvedli jednu věc: jediné, co stojí mezi digitální cenzurou a svobodnou společností, je odvaha nazývat věci pravými jmény.