Vyhoďte pracholepy, proberte skříně po babičce. Bytová designérka radí, jak si zařídit bydlení

Rok co rok se mění móda účesů i oblečení, střídá se takhle rychle i to, co je trendy při zařizování bytů?
Rozhodně. A trend udává především milánský veletrh. Jenže i s ním je to jako s oblékáním – při módních prohlídkách také uvidíte velmi okázalé róby, které jsou v reálu nenositelné. Proto i hodně z toho, co byste spatřil v Miláně, je v praxi pro svou extravagantnost nepoužitelné. Designéři si proto pokaždé „vyzobají“ spíš jen jakési střípky.

Co jste si naposledy „vyzobla“ vy?
Podívejte se třeba na skříňku na níže přiloženém obrázku. Vyznačuje se vroubkováním a žebrováním na všechny způsoby. Takový motiv se teď používá jak v koupelnách, tak v kuchyních, dost často se promítá i na lamely, na obložení stěn.

Mně to přijde docela retro.
Nemýlíte se, taky si to spojuji třeba s osmdesátkami. Retro je v kurzu. Podívejte se u toho žebrovaného nábytku na nožičky, to je typické; něco takového by ještě před pár lety nebylo možné. Nejzajímavější z posledních veletrhů je ale pro mě sázka na pastelové barvy. Na nábytku teď hodně vidíte například světle zelenou, světle růžovou. Doplňuje se to cihlovou terakotou. Bývá na sedačce, na nábytku, často se to různě kombinuje – máte terakotovou kuchyň, terakotová záda kuchyně, terakotový dřez, baterii a do toho vroubkování.

Měli by si tedy lidé dvakrát rozmyslet, než vyhodí nábytek po babičce?
Jestli chtějí být trendy, tak ano. (smích) Nebo si mohou něco novějšího obložit lamely, pak to taky dělá retro dojem.

Co dalšího je v kurzu?
Novinkou posledních let je, že se dělají umyvadla, záchody, bidety a všechna sanitární keramika v barvě. Hodně v módě jsou teď i zaoblené rohy; to vlastně poznáte i z obrázku žebrované skříňky. Dost často se to momentálně používá třeba u kuchyňských ostrůvků. Upřímně – mně se to nikdy nelíbilo, v mých návrzích se to neobjevuje.

Proč?
Mám ráda kulaté stoly, proč ne… Jinak jsou mi ale zaoblené hrany hrozně nesympatické. Mimo jiné proto, že je to náročné na výrobu, takže pokud si chcete takovou skříňku udělat na zakázku, vyjde to vždycky dráž; pro mě úplně zbytečně. Ano, teď s tím budete „trendy“, za rok ale abyste si zase pořizovali něco jiného… Abychom si rozuměli: když se to klientovi líbí, prosím, vyhovím mu. Jen mi nepřijde rozumné vzít si jednu takovou věc a dosadit ji do bytu, kam se to úplně nehodí. Vezměme si za příklad zase tu zmíněnou skříňku. Je to skříňka mých snů? Pak si ji vezmu a zbytek bytu zařídím v barvách podle ní. Vždycky bych to totiž měla podřídit jednomu dominantnímu kusu.

Čím vůbec začít, když si chci nově zařídit prázdnou místnost?
Půdorysem. Rozvrhnu si, co kde bude. Naměřím to, hodím na papír. Protože jakmile vlezu do obchodního centra, budu z toho nekonečného počtu možností zděšená. Všechno vypadá krásně, chci to taky. Jenže si už neuvědomuji, že prostory obchodního centra jsou úplně jiné než můj obývák. Koupím úžasnou sedačku, která se mi nevejde. Radši si to tedy dopředu namalujte. A vzápětí pokračujte barvami. Moje základní rada pro lidi, kteří si chtějí nové bydlení zařídit sami bez bytových designérů, zní jednoduše: kombinujte maximálně dvě, tři barvy. A kromě toho, jak jsem už naznačovala, jděte spíše po nadčasových věcech. Nedržte se třeba současných růžových trendů, spíš vsaďte na klasickou kombinaci bílá, dřevo. Jako tady:

Jde o interiér rodinného domu, obýváku s kuchyní. Kombinuje se tu bílá, dřevodekor, zde je to dub, přírodní dýha. K tomu jsem doladila nějaké hnědé, kávové odstíny. Můžete to tak udělat, nemusíte; tyhle odstíny se ale k tomu budou vždycky hodit.

Každopádně byste se ale měl vždy držet maximálně dvou, tří barev. I tady se vyplatí domácí příprava. Každý si může vygooglit svůj vysněný interiér; buď přírodní obývák nebo obývák s bílou a dřevodekorem. Na základě toho vám vždycky vyjede spousta hezkých fotek. A toho, v čem se na fotce cítíte dobře, bych se držela. Na začátku nemusím řešit konkrétní židle, stůl. Spíš bych se zaměřila na celkové pocity z fotky. Na atmosféru. Náladu. Na to, v čem se budu cítit nejlíp. Jen to samozřejmě musíte zkonzultovat i s partnerem, šťastní byste tam přece měli být oba.

Co jako bytová designérka děláte, pokud se klientský pár na důležitých věcech neshodne?
Pak si každý googlí svoje, v čem by byl šťastný. To byl třeba případ tohoto obýváku:

Pán to chtěl mít všechno v bílé, jelikož nesnáší dřevo. Paní měla pro změnu ráda dřevo, nesnáší bílou. Co s tím? Každý trochu ustoupil. Paní víc vaří, takže třeba na podobu kuchyně měla větší nárok ona. Bílé skříňky jsou tam jen malé – pánovi udělaly radost, paní zas tak nebouchly do očí, mohla s nimi ustoupit. Co je důležité – dohromady je to sladěné.

Ale jistě, někdy to není snadné. Vybavuju si třeba pána, kterému bylo všechno jedno, chtěl jen jediné: mít velký stůl. Jenže když jsme to spolu řešili, jeho paní preferovala malý stůl. Vysvětlovala jsem jí: „Ať tu kuchyň uděláme jakkoliv hezkou, pro pána bude kvůli malému stolu ošklivá. Zato když mu tam dáme velký stůl, máme šanci, že to ani pro něj nebude tak špatné.“ Nakonec souhlasila. A klaplo to. Víte, tohle pro mě není nejhorší. Těžší je to v situaci, kdy klient vlastně neví, co chce.

Jaké tipy pro takové lidi máte?
O sladěnosti jsem už mluvila. Je dobré, když stejný materiál použijete minimálně na chodbě, v předsíni, obýváku – aby to působilo uceleně, jednotně. Stejný nábytek byste měli vždy používat v kuchyni, obýváku a předsíni. Podívejte se třeba na tyto obrázky:

Máte tam kuchyň s jistým typem dekoru. Vstupní chodbičku. Se stejným materiálem, stejnými úchytkami – vidíte je v kuchyni i u vstupu do šatny. Máte tam hořčičnou výmalbu, která je použitá v obýváku, na chodbách. Stejné barvy se prolínají pořád dokola, nemusíte vymýšlet nic dalšího. Celek působí sladěně. Dominantní věcí je i kamenný obklad, provází vás už od vstupu; pokračuje stěnou i v obýváku, v koupelně. Držela bych se toho. To samé platí i u výmalby, u světla. Podívejte se tady – stejná přisazená světla jsou na chodbě, v hale, v obýváku. Krásně vám to osvětlí všechny zóny, které potřebujete.

Mimochodem, lidé běžně podceňují i jinou dost důležitou věc. Co myslíte, jaká místnost je podle vás vůbec nejpodceňovanější?

Netuším.
Předsíň! Klienti se vždy hodně starají o obývák, jenže první, co mě v bytě přivítá, je předsíň s chodbou. Tou projdu vždycky, obývákem ne. Když někdo zazvoní a vy otevřete dveře, co vidí? Předsíň. Právě tady se vytváří ten tolik důležitý první dojem. Proto by to tam mělo být jak praktické, tak příjemné a přívětivé. Jako místo, kam se těšíte. I s předsíní a chodbou se tak vyplatí dát si práci. Stejně jako s něčím dalším, co se nezřídka podceňuje.

S čím?
S podlahou. Pokud je s dřevodekorem, musí na ní být vždycky léta. Pomůžou, aby nebyl vidět prach, případné oděrky. Důležitý také je 3D povrch. Pak to totiž hned působí, že se nejedná o PVC. Což souvisí s tím, že když máte na zemi prkna, měly by mezi nimi být drážky. Jen tak to potom vypadá luxusně, ne lacině jak lino z nemocnice.

Jasně, asi budete vybírat podle své cenové relace, vždycky to ale bude hezké. S tím, co je „hezké“, to nicméně někdy může být i poněkud ošidné. Vezměte si dnes populární ofrézovaná, zdobná dvířka na kuchyních, na dveřích. Ano, jsou hezká. Na frézovaných částech ale zůstává prach, což si spousta lidí neuvědomuje. Je potřeba ho utírat minimálně každý týden. Pokud máte takových dveří víc, zapotíte se. Takže je fajn si dopředu uvědomit, jestli se vám do toho chce nebo ne.

Na co podobného bychom dopředu měli myslet?
Třeba na postele v dětském pokojíčku. Nejsem přívržencem těch malých. Tedy – nemyslím ty „šprušlové“ pro úplně nejmenší miminka, ale ty pro trochu odrostlejší děti. Takovou postel pořídíte, potomek povyroste a za rok musíte kupovat novou. Nábytek na dva, tři roky? Ne, nemám ráda plýtvání. Pokud už něco navrhuji, chtěla bych, aby to vydrželo co nejdéle. Radím proto: postel i v dětském pokojíčku udělejte pro pětiletého jako pro velké dítě, o rozměrech 200×90 centimetrů. Úplně v pohodě.

A platí to i pro stůl. Když k němu bude mít židli, může si na stole o výšce 76 centimetrů v pohodě malovat. A nebude se za něj stydět ani v osmnácti. Když chcete mít v pokojíčku něco extra, můžete tam udělat jednu stěnu barevně, případně se Spidermanem, s princeznou Annou z Ledového království.

Čeho dalšího ještě nejste příznivcem?
Televizí v ložnici a dětském pokojíčku. Klientům radím, že je dobré je tam nemít. Mně nejde jen o samotné navrhování. Snažím se, aby v daném prostředí mohly fungovat i partnerství, manželství, výchova dětí. A televize v ložnici? Zaprvé ruší při spánku. A pak: pokud jste manželé, je přece fajn si spolu spíš povídat. Ložnice je místem, kde by se lidé měli sbližovat, ne jen žít vedle sebe. Pakliže tam nemáte podobné rušivé elementy, pomáhá to vztah udělat hezký, naplněný.

A proč nemít televizi v dětském pokojíčku? Jistě, pokud na tom bude klient trvat, klidně můžeme udělat přípojku na anténu i tam. Já bych ji tam ale nedělala. I u nás doma máme jen jednu televizi na čtyři lidi. Pokojíček má být místo pro kreativní hraní. Má tam být Lego, kuchyňky pro holčičky. Něco, co děti nutí manipulovat s věcmi, zlepšovat motoriku. Hrát si. Pokud budou mít uprostřed místnosti televizi, bude samozřejmě pohodlnější si sednout a koukat na youtubery.

Byť chápu – když máte patnáctiletého puberťáka, už je všechno jinak, to je samostatná jednotka. U něj si nedovolím radit. Nicméně i tak platí, že pokud máme v rodině jednu televizi, nutí nás to se domluvit, dělat kompromisy. A taky tím pádem máte jako rodič větší kontrolu. Když se moji dva synové dívají na televizi, jsem většinou v kuchyni a zhruba tedy vím, co sledují. Občas zasáhnu, že tohle už ne.

Jaké další nešvary z oboru vás napadnou?
Když chcete jednu výraznou barvu – třeba červenou – tak ať je jen na jedné stěně. Zbytek nechte bílý nebo vanilkový. Pokud je totiž výrazně červená nebo modrá celá místnost, působí to strašidelně. Stejný postup doporučuji i v případě výrazné tapety – na jedné stěně to může být pěkné, ideálně zase v barvách, které se objevují na závěsech či polštářcích. Ostatní stěny ale ať jsou bílé. Neutrální. A neutrální ať je i nábytek, abychom nesladěnou pestrostí nebyli jak u papoušků. No, to je tedy jeden nešvar. Hned mě napadá i druhý.

Jaký?
Poslední dobou jsem si všimla, že to u více lidí působí jaksi „rozházeně“. Nemyslím tím klasický neuklizený nepořádek. Spíš si představte obývák, kde jsou třeba i pěkné kusy nábytku, dohromady to však není útulné. Necítíte se tam dobře. Nedávno jsem v jednom takovém byla – vlevo měli malý obraz, vpravo taky, uprostřed nic, prázdno. Ptala jsem se: „Proč je radši nedáte vedle sebe doprostřed? A nejlíp, aby tam byly tři obrázky, ne dva?“ To se vůbec děje často: lidi na jednu velkou stěnu fláknou malý obrázek. Případně po jednom do dvou rohů. Vždycky bych to místo toho směřovala na střed. A preferovala bych spíš co největší obraz.

Velký obraz nad sedačkou či postelí udělá vždy víc než čtyři malé, různě rozházené obrázky. Pokud už někdo má rád malé obrázky, tak ideální je poskládat je do obdélníku nebo do čtverce. Nejlíp se stejnými rámečky, nebo alespoň se stejnou barvou. Ideální je k tomu bílá. Držím se jednoduchých rámečků, s nimi nemůžete šlápnout vedle. Hodí se to jak do zdobného, tak do dost minimalistického interiéru. Je rozumné ve všem hledat jednodušší motivy. V případě TV stěn je třeba vůbec nejlepší udělat toto:

Obecně jsem pro minimalizování poliček, na nichž se jen ukládá prach, který pak musíte uklízet. Podívejte se na tento obývák – jednoduchá skříňka, kam dám základní věci. Nic dalšího tam být ani nemusí. Akorát krb…

Super vychytávka je i polička za sedačkou. Nehodí se všude, pokoj musí být trochu širší. Oceníte ji ale třeba ve chvíli, když máte malé děti – můžete si na ni položit víno. Bezvadné je to i na lampičku, nebo si tam můžete opřít obraz; jak chcete. Prostě praktická, prima věc.

Co by mělo být středobodem domácnosti?
Já si hodně potrpím na lavice. Dávám je, kde se dá. Podívejte se třeba na tenhle obrázek, to je přece skvělý středobod. Ne žádná sedačka s televizí.

U takového stolu si i pohodlně lehnete. Mnou navrhované lavice mají vždy 60 centimetrů. Na ně si můžete naskládat polštáře, lehnout si, zrovna v tomhle případě se dá i koukat z okna. Většinou je tam někde i lampička třeba na čtení. Snažím se, aby místo u stolu v kuchyni lákalo k posezení. Všichni by se tam měli cítit dobře. Lavice je super i pro to, když máte malé děti. Pokud sedí na židli, mám permanentní hrůzu, že se každou chvílí může stát úraz. Na lavici si oproti tomu mohou skákat podle libosti. Nikdo vám nikam nespadne.

Navíc máte další úložný prostor.
Ano. U lavic se to dá řešit buď výklopem nahoru, nebo výsuvem šuplíku dopředu. Ideální pro věci, které nepoužíváte zas tak často; deky, polštáře na zahradu. Schová se tam hodně věcí. Navíc: pokud do takového domu s lavicí přijdete, dělá to na první pohled dojem, že jste vítaní: „Poseďte u nás!“ Když u nás přijde návštěva, nikdy si nesedne na sedačku. Vždycky se uvelebíme na lavici. I proto se snažím dělat lavice co největší. Nebojím se ji udělat klidně i čtyřmetrovou. Ať je to pořádné. Ať se tam vejde celá rodina. Patří to k tomu, aby se tam lidem žilo dobře.

Co dalšího z interiéru dokáže vysílat podobně přívětivou energii?
Na prvním místě světlo! Do něj se vyplatí investovat, design je kolikrát vedlejší. Někdy kvůli tomu musíte udělat střešní okno, jindy stačí světlé barvy, podlaha ze světlého dřeva, světlé závěsy, ideálně bílé. Jistě, pokud máte klasický bílý závěs a párkrát za něj zatáhnete rukou, máte jej omatlaný. Od toho jsou ale závěsové tyče a táhla, které se dají přimontovat ke garnýžím. Jinak od tmy si pomůžete samozřejmě především světly – nejlépe jedním centrálním, k tomu (pokud to jde) i dalšími dodatečnými. Krásně vypadají oboustranně svítící nástěnná světla. Tady je mám také na obrázku za sedačkou:

Samozřejmě jsou i luxusní, designová, daleko propracovanější. Když se na ně zblízka podíváte, je to nádhera, nespatříte ani šroubeček. Pokud ale nejste fajnšmekr a chcete ušetřit, najdete vyhovující světla i v normálních hobbymarketech. Jen je musíte dát, kam se hodí. V obýváku je umístím třeba za sedačku. Jakmile se pak večer dívám na televizi, udělají mi příjemné osvětlení. K tomu jsou samozřejmě fajn i dodatečné lampy. Je dobré si se světlem pohrát. Přidat třeba i zrcadla, pokud možno velká. Nebát se toho. Dát tam jedno velikánské, nebo dvě stejná, třeba nad sedačku. Světlo je prostě na prvním místě. Pokud je interiér tmavý, světlé barvy jsou ideální i na sedačce.

Tak na to si s malými dětmi netroufnu.
Vím, to si řekne každý. Jenže když dneska vybíráte novou sedačku nebo židli potahovanou textilií, dá se sáhnout po materiálu zvaném aqua clean. Na to můžete vylít kávu, víno, kečup, jakoukoli nepříjemnou tekutinu – všechno to pak hadříkem jednoduše otřete, nezůstane žádný flek. Jen to tedy musíte otřít zhruba do deseti minut, ne že to tam necháte dva dny.

Už jsem se ptal, co je při zařizování bytu či domu v módě. Co ale v módě naopak rozhodně není?
V první řadě nepořádek. A teď nemyslím nepořádek, že tamhle leží kniha, tamhle hračka; to máme doma všichni. Spíš, když třeba někde zůstává půl roku stará zaschlá špína. To fakt ne. Nebo jiná věc… Všichni chtějí velké množství úložných prostor. S tím souhlasím. Na druhé straně je ale dobré zvážit, jestli opravdu potřebujeme tolik věcí. Přijde mi lepší nehromadit. Nekupit. Vyhazovat, pravidelně třídit. Spousta hraček, s nimiž si už děti nehrají, se dá prodat, darovat. Než dělat o metr širší skříň, radši bych zvážila, jestli toho opravdu potřebuji tolik.

Byty bývají plné i všelijakých drobnůstek na poličkách, různých suvenýrů z cest apod. Jsou lidé, kteří tvrdí, že tímhle si domov zútulňují.
A já tomu říkám pracholepy. Klienty se od toho snažím spíš odrazovat. Tyhle věci jsou pak buď zanesené prachem, nebo se kolem nich musí neustále uklízet. A to se asi nechce nikomu. Když už chci mít něco na poličce, ať je to třeba soška po babičce apod., prostě něco, k čemu mám opravdu vztah. Musí mi to dělat dobře.

To je to samé, jako když se mě klienti ptají, co si mají dát na fotku, kterou si pak pověsí na zeď. Nebudu si tam dávat obrázek od tchyně, který mě rozčiluje. Ani ze slušnosti. Ve svém domě by mě měly obklopovat jen věci, které mi dělají dobře. A mimochodem, když už jsme u těch fotek… Víte, co podle mého nepatří do ložnice?

Co?
Fotky dětí. Ať jsou kdekoliv jinde, zrovna ložnice by měla zůstat místem jen pro ty dva dospělé. Nechme děti protentokrát za dveřmi.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zaspalo Česko s QR kódy? V Asii s nimi platí nájem či zubaře, „čtverečky“ mají i bezdomovci