VZPOMÍNKA: Mé první MS ve fotbale? Nenáviděl jsem Helmuta Kohla a prohrál kvůli Millovi

Na betonovém hřišti za paneláky jsem se míčem trefil přesně mezi položené aktovky. Gól! A bylo hned jasné, jak ho oslavím – chvíli jsem po plácku bláznovsky běhal s rukou nad hlavou, s ukazovákem vytrčeným k nebi.

Jasně, jako Tomáš Skuhravý!

To nádherné léto 1990… Táhlo mi na jedenáct, a najednou mi byly úplně jedno škola, blížící se prázdniny, dokonce i náš bunkr u kolejí, prostě cokoliv; o holkách ani nemluvě. Vždyť se právě skutečně dělo, co jsem do té doby ještě vědomě nezažil – náš fotbalový nároďák hrál na mistrovství světa. Fakt, náš! Na turnaji turnajů, který se hraje jen jednou za čtyři roky!

Dá se vůbec popsat, jak mi tenkrát bylo?

Dlouhé měsíce před tím jsem do alba sbíral samolepky fotbalistů. Největší radost mi dělal obrázek s argentinským brankářem Nerym Pumpidem. Kvůli tomu úžasnému jménu, samozřejmě. Listoval jsem ve voňavé knize o předchozím šampionátu v Mexiku 1986, u pestrobarevných fotografií jsem si vychutnával cizokrajné názvy Aztécký stadion, Guadalajara, Toluca, Querétaro, nahlas jsem si je předříkával. Představoval jsem si, jak fantasticky musela hrát Maradonova Argentina, jak dechberoucí asi byly gólové nůžky Mexičana Negreteho, jak vypadá Korejec s legračním jménem Bum Kun-Cha.

Všechno to bylo k zbláznění exotické.

Lepší než tisíc hodin zeměpisu

Ne, nebyl internet, v televizi vysílali fotbal jen sem tam, největším zdrojem zážitků pro kluka mého ražení byl časopis Stadion, u kterého jsem dokázal hodinu zírat na plakát belgického týmu KV Mechelen a představovat si, jak asi hraje Erwin Koeman, bratr slavnějšího Ronalda.

Ano, zase – představovat si.

Svět malého fotbalového fanouška byl na přelomu let 1989 a 1990 ze všeho nejvíc založen na vlastní fantazii. Zatímco dnes pomalu víte, co měl Yamal k snídani, jestli se Messi před minutou podrbal za levým nebo pravým uchem, tenkrát jste ani největší hráče planety třeba vůbec neviděli hrát. Jen jste si PŘEDSTAVOVALI, jak asi vypadají.

A já si představoval.

A nebylo to proto horší.

S hráčským albem pro Itálii 1990 jsem se učil vlajky zúčastněných týmů, na glóbusu hledal Kostariku nebo Uruguay, zíral na všechna ta fantastická jména – Meola, Cascarino, Polster, Burruchaga, Careca, Littbarski, Prosinečki, Valderrama. Anebo takoví Kamerunci, kapitola sama pro sebe: N´Kono, Kunde, Onana, Kana Biyik, Makanaky, Ekéké.

Lepší než tisíc hodin zeměpisu. Lepší než cokoliv na světě.

Velká jízda Skuhravého a spol.

Nemohl jsem se dočkat, až to všechno začne. Byl jsem ten typ kluka, který když k Vánocům dostal fotbalový míč, tak s ním první noc po nadílce přespával. Který doma tak dlouho trucoval, až mu rodiče povolili se dívat na poslední kvalifikační zápas s Portugalskem, přestože se hrál snad až od půl desáté, což v očích desetiletého špunta bylo jak tři ráno. Který když si četl o tom, jak Plánička dochytával mistrovství světa 1938 se zlomenou rukou, tak u toho měl slzy v očích. Který se nazpaměť učil střelce finálových gólů historických MS.

Pár si jich pamatuju dodnes, samozřejmě těch z českého pohledu nejdůležitějších:

1934. Orsi, Schiavio – Puč

1962. Amarildo, Zito, Vavá – Masopust.

Jakmile mistrovství světa 1990 opravdu odstartovalo, ocitnul jsem jak v Alenčině světě za zrcadlem. Ta televizní znělka! Ta famózní zápasová grafika! Ten hustý les červeno-modro-bílých vlajek na italských tribunách, kam bylo po revoluci najednou možné vycestovat! Ty překrásné československé dresy! A ten šturm, který v nich rozjel nároďák! S USA 5:1, s Rakouskem 1:0, s Itálií 1:2 až poté, co rozhodčí nepochopitelně neuznali normální gól Grigovi.

Strašná křivda. Ne poslední.

Tanečky Kamerunce Milly

Samozřejmě jsem si hned rozepsal šampionátový sešit, do kterého jsem barevnými fixami zanášel všechny výsledky i s referáty a statistikami, doplnil jsem to nakreslenými dresy, vlajkami a maskotem; no, ten mi zrovna trochu ujel.

Byl jsem na hřišti s nimi. Se Skuhravým, druhým nejlepším kanonýrem MS, do kterého jsem se druhý den za paneláky tak rád proměňoval. S Bílkem a Chovancem, s Moravčíkem. Ale i s uhlazeným anglickým gentlemanem Linekerem, s vlasatým Nizozemcem Gullitem, s Belgičanem Scifem (u něj kvůli famóznímu jménu), s Argentincem Caniggiou, který se svou blonďatou hřívou vypadal jako polobůh (a o jehož kokainové závislosti jsem nemohl nic vědět, natožpak abych tušil, co je to vůbec kokain).

Pochopitelně jsem obdivně zíral i na Kamerunce Millu, bezzubého vysmátého starce (tehdy jsme to tak alespoň viděli, ve skutečnosti mu bylo 38 let, daleko méně, než je dnes mně…), který své góly slavil rozpustilými tanečky u rohového praporku.

Ano, taky jsem Millu zbožňoval, jako snad každý fanoušek na planetě.

A přece jsem pak v osmifinále držel palce jeho soupeři, Kolumbii.

Obrovsky mě totiž uhranul i její gólman René Higuita (který – což vím naštěstí až dnes – by si v jistých koníčcích velmi rozuměl se zmíněným Caniggiou), naprosto neuvěřitelný chlapík vybíhající ze své branky daleko do hřiště, schopný zneškodňovat střely soupeřů tím, že na čáře udělal mrštnou stojku a balon vykopnul patami. Higuitovi jsem v souboji proti Millovi tak moc věřil, že jsem se s bratrancem – velkým fanouškem kamerunského veterána – dokonce o cosi vsadil. A osmifinále pak dopadlo tak, že Higuita v prodloužení vyběhnul daleko ze své branky, právě Milla ho obehrál a dal mu potupně rozhodující gól…

Rakušan Helmut Kohl pomohl Německu

Největší bolest mě ale ještě čekala. Poté, co československý výběr v osmifinále čtyřmi góly poslal domů Kostariku, narazil mezi osmi nejlepšími na Německo.

A tam přišla ta největší nespravedlnost.

Jakmile jeden z Němců svým zákrokem v pokutovém území vyzul Moravčíkovi kopačku, nejenže z toho nebyla penalta, rozhodčí ještě naštvaného Slováka vyloučil. Poněkud sporný pokutový kop naopak písknul na druhé straně. Matthäus jej s přehledem proměnil a poslal tím Němce dál. Čechoslováci vypadli, byť herně patřili k nejlepším partám na turnaji. A jedenáctiletý kluk si zoufal nad jednou z prvních velkých nespravedlností svého života: jenže – jak jinak to mohlo dopadnout, když to proti Němcům pískal Rakušan s tuze povědomým jménem Helmut Kohl?

Mimochodem – Němci to tenkrát vyhráli celé, protože penaltu dali i ve finále proti Argentině. Dodnes si pamatuji, jak jsem se na to u televize díval s dědečkem a babičkou.

No, je to minulost. Neuvěřitelně vzdálená.

Dědeček s babičkou už dávno nejsou, zemřel i nejeden můj tehdejší fotbalový hrdina. Bunkr u kolejí už tisíckrát zarostl křovisky, můj šampionátový sešitek vybledl stejně jako mé nejtroufalejší fotbalové sny. Místo plácku, kde jsem si připadal jako Skuhravý, je snad skatepark, snad parkoviště; co já vím. Všemožných mistrovství od té doby proběhlo bezpočet, fotbal se dnes hraje mnohem rychlejší a dokonalejší. A přece v mých očích Itálii 1990 nic nepřekoná.

Říká se, že čistě z herního pohledu byla Itálie neošklivějším světovým šampionátem všech dob. K čertu s tím. Strašně moc závidím malým fotbalovým fanouškům, pro které to letos bude POPRVÉ.

Protože nic není víc.

Prostě není.

Tím spíš, když tam hraje i VÁŠ tým.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Dobyli jsme celou Luhanskou oblast, chlubí se Rusové. Kyjev zatím mlčí