Údajnými západními agenty se komunistická propaganda oháněla co chvíli, oni zde však na přelomu 40. a 50. let opravdu působili. Co to bylo za lidi? Po Únoru 1948 emigrovalo obrovské množství občanů Československa, pokud přitom nešlo o prominenty, zpravidla nejdřív mířili do utečeneckých táborů. Představte si poválečné Německo: bylo rozbombardovanou, zbídačelou zemí, i životní úroveň […]
Menej ako 1 min. min.
Údajnými západními agenty se komunistická propaganda oháněla co chvíli, oni zde však na přelomu 40. a 50. let opravdu působili. Co to bylo za lidi?
Po Únoru 1948 emigrovalo obrovské množství občanů Československa, pokud přitom nešlo o prominenty, zpravidla nejdřív mířili do utečeneckých táborů. Představte si poválečné Německo: bylo rozbombardovanou, zbídačelou zemí, i životní úroveň v táborech byla tedy strašná, k úmorné nudě se přidávaly hlad a nouze. Všichni hledali cestu, jak se odtamtud co nejrychleji dostat. Jednou z možností bylo pracovat pro cizí zpravodajskou službu. Pro tipaře, kteří pro Američany, Brity či Francouze vybírali možné adepty, byli zajímaví zejména mladíci, kteří vypadali, že se nebojí. A o nichž se říkalo, že hranice už několikrát přešli.
Pro jaké úkoly byli verbováni?
Zpočátku šlo třeba jen o to dostat přes „čáru“ někoho z rodiny. Předat komusi v Československu dopis, přenést letáky. Člověka vytáhli z tábora, dali mu pistoli a peníze na cestu, slíbili obnos v markách, převezli jej k hranicím. Pokud se vrátil, zpravidla vzápětí putoval zpátky do tábora.
Bylo to nebezpečné?
Dost. Tábory byly už od začátku infiltrovány agenty StB, režim tedy kolikrát moc dobře věděl, kdo a kudy přes hranice půjde. Docházelo k výrazným ztrátám, československé složky jen v počátcích zadržely zhruba 350 kurýrů. Vedoucí důstojníci zahraničního odboje jako František Moravec samozřejmě dobře znali zásady konspirace, Američanům ale bylo podle mého úplně jedno, kolik lidí to odskáče. Brali je jako spotřební materiál.
Zlom přišel po roce 1950, po vzniku NATO, kdy došlo na větší systematičnost. Operace vedené Francouzi, Brity a Američany měly vyloženě zpravodajský ráz, skupiny kurýrů byly školeny ve speciálně zařízených vilách, vedle základního výcviku se dělaly třeba i radistické kurzy, výcvik balónového létání apod. Často se říká, že vše organizovala CIC, to ale není pravda. Skupiny organizované Američany spadaly pod CIA.
Jaký úkol plnili agenti v téhle fázi?
Byli do Československa vysláni třeba s tím, aby zjistili, jak postoupila stavba nějakého mostu, kolik projelo vlaků po konkrétní trati apod. Američané si však brzy uvědomili, že tento způsob není efektivní. Své lidi rozdělili na převaděče a na specializované agenty, kteří pak v Československu organizovali odbojové sítě. Tihle lidé sem nechodili naslepo. Každý utečenec, který se dostal do rukou Američanů, totiž prodělal tzv. screening. Při výslechu předával adresy osob, které byly zaměřené proti režimu. Které jsou nebojácné, takže by možná byly ochotny spolupracovat.
I v této fázi byl odboj bohužel prošpikován estébáky, takže to spousta lidí odskákala. Jako pětice popravená v roce 1952, k níž patřil bývalý zástupce okresního velitele SNB v Tachově Jan Hošek. Nebo jako dvojice Anton Kandráč, Karel Gruber, popravená o dva roky později. Estébákům často donášeli i jedinci, které z toho nikdo nepodezříval. Jako František Vaněček, který rozložil skupinu Rudolfa Drbohlava a jehož si přitom k sobě do štábu vzal i samotný Moravec…
Lidé přestali věřit, že přijdou Američané
Jak agenti v Československu organizovali odbojové sítě?
Spolupracovníky z vytipovaných adres pověřovali, aby zverbovali další dva, tři spolehlivé jedince. Většinou pak šlo o to, aby zůstali „spící“, neaktivní, připraveni na budoucí úkoly. Případně na to, až začne válka mezi Východem a Západem.
Na začátku 50. let se zdála nevyhnutelná.
Zdála. Jeden bývalý agent mi popisoval, že ze začátku byli proto lidé velmi ochotní ke spolupráci. Čekali, že to každým okamžikem musí „bouchnout“. Jenže někdy kolem roku 1953 pochopili, že k žádnému střetu mezi Západem a Východem nedojde. Že Američané nepřijdou, represe budou pokračovat. Tehdy ochota ke spolupráci ochabla. Ono to bylo dost nebezpečné. Jakmile na vás přišli, ostrakizovaná byla celá široká rodina. Byli jste vysídleni, uvrženi do bídy, vláčeni Rudým právem. Někteří se prostě ztratili; byli potají zatčeni, k blízkým se vrátili v lepším případě po několika týdnech. StB navíc používala provokace, na lidi posílala falešné západní agenty. Komunisté si ne nadarmo v počátcích drželi prominentní gestapáky, kteří je učili základy kontrarozvědné práce proti ilegálním sítím.
Přesto se stále našli odvážlivci, kteří do toho šli. Sepisovali třeba seznamy příslušníků KSČ a SNB ze svého okolí. S agenty měli domluvená hesla, která se pak vysílala ve Svobodné Evropě během pořadu Pozdravy domovu. Častým spojením s agenty byly i mrtvé schránky. Jednou za měsíc, za dva, se do ní dala zpravodajská informace, od agentů se na oplátku plnila dalšími úkoly a penězi.
Jak takové mrtvé schránky vypadaly?
Mohla to být třeba zavařovací sklenice, zakopaná pod patníkem číslo 25 u silnice mezi Hostouní a Dobrovicí. U zdi hřbitova. U podjezdu železniční trati… Agenti do Československa přinesli i vysílačky, v plánu bylo zavést rádiové spojení se Západem. Proto sem mířili i radisté. Češi se ale báli, stále bylo živé, že za války byla spousta odbojářů právě kvůli vystopovaným vysílačkám odhalena. Komplikací pro agenty byl i fakt, že se ostraha hranic stávala čím dál sofistikovanější. V letech 1948–49 šlo o volné prostory, hlídky chodily četnickým způsobem. Kdo znal jejich zvyky, snadno se jim vyhnul. Od roku 1951 se však začal uplatňovat vojskový systém ochrany hranic.
Co to znamenalo?
V roce 1951 zamířilo na čáru zhruba 15 tisíc „záklaďáků“, začaly se stavět dráty. Odbojové skupiny na to pod Moravcovým velením reagovaly. U zmíněných vil zbudovaly polygony, kde se agenti učili, jak zdolávat drátěný zátaras pod proudem.
A jak se to dělalo?
Vodiče, ve kterých bylo od třiapadesátého 3000 voltů, se musely dvěma klacky roztáhnout, vzniklou mezerou prolezl jak převaděč, tak speciální agent. Ne vždy se to ovšem povedlo.
Máte konkrétní příběh?
Mám, je o Bartoloměji Knopfovi, kterého Moravec používal pro převádění u Klenčí pod Čerchovem. Knopf vedl přes „čáru“ i speciálního agenta Vladimíra Lutovského vyslaného Bohuslavem Horákem, tehdejším důstojníkem štábu zahraniční odbojové skupiny. Lutovský měl přivést dceru Bohuslava a Milady Horákových (což se nepovedlo, ačkoliv Horák podobnou akci provedl opakovaně, její opatrovníci byli striktně proti).
Knopf to v roce 1952 dotáhl až na instruktora, velitele jedné z vil. Právě tehdy měl do Československa vysadit mladého kluka, pro něhož to byla vůbec první mise. Šli celkem tři. Dva měli samopaly, jeden krátkou zbraň. Přišli k hraničnímu zátarasu, v padající tmě pozorovali hlídky. Jakmile nastal klid, připlazili se k zátarasu, roztáhli vodiče. Přestřihnout je nemohli, pohraničníky by upozornil okamžitý poplach. Převaděč a speciální agent tedy prolezli, Knopf zůstal u drátů. Při přesunu od zátarasu však zavadili nohou o tenký drátek, který sloužil jako pomocná signalizace – hned vystřelila světlice, byli prozrazeni. Blížící se pohraniční hlídka začala po dvojici agentů střílet, Knopf hned dráty přestřihl, aby se oba nahánění mohli rychleji vrátit zpět. Sám ze skrytu spustil krycí střelbu. Pohraničníkům se přesto povedlo jednoho agenta zastřelit.
S Knopfem tato událost hluboce otřásla. Najednou úplně obrátil – pod vlivem smrti svého kamaráda, kterou považoval za zcela zbytečnou, se z něj stal spolupracovník StB, jehož komunisté dokonce jednu dobu plánovali využít k únosu Moravce. Američany začal nenávidět. Podle dobových protokolů se zlobil: „Proč musí naši kluci umírat? Aby Američanům přinesli nákres pevnosti, která je už od časů Marie Terezie pořád stejná?“
A neměl trochu pravdu? Stály za riziko informace o tom, kolik kterou tratí projede vlaků, jak probíhá stavba nějakého mostu?
Zpravodajská informace se musí posuzovat s ohledem na dobu vzniku, obvykle mívá strašně krátkou životnost. S odstupem už nejsme schopni posoudit, jak mohly být takové zprávy důležité… Ale zpátky ke Knopfovi – jako agent, instruktor a převaděč měl obrovské renomé. A přece se dal do služeb StB. Nebyl sám – i kvůli infiltraci bylo v Československu prozrazeno kolem tří tisíc spolupracovníků. Kolik jich zůstalo neprozrazených? To se zpětně nedá zjistit. Mnoho z nich si tajemství o své spolupráci odneslo do hrobu, nemluvili o ní ani se svými blízkými. Víte, často se mluví o Králi Šumavy, případně o bratrech Mašínech. Hrdinů studené války však bylo mnohem víc. A já si jako historik dal za úkol na některé z nich upozornit.
Agent zastřelený na hranicích s NDR
Čí osud byste zmínil?
Třeba Bedřicha Lorenze, jemuž jsem věnoval celou knihu. S jeho příběhem jsem se setkal v archivu při hledání údajů o zastřelených na hranicích. Byly to stohy stránek nezpracovaného materiálu, Lorenzův případ se však vyjímal. Už jen místem činu, k jeho zastřelení totiž došlo v Horní Světlé na hranici s NDR. Západ tou dobou hledal pro své agenty alternativní přeshraniční cesty. A hranice s NDR byla sice také zadrátovaná, na rozdíl od té západní však bez min a bez vysokého napětí.
Pojďme tedy k Lorenzově příběhu.
Je jediným známým případem zastřeleného kurýra na hranicích s NDR. Došlo k tomu v dubnu 1955. Hlídka pohraničníků se vracela z místa dnešního turistického bodu Trojhran, proti hraničnímu mezníku č. 3 našla v čerstvě napadaném sněhu stopy. Mířily do Německa. Když se po nich vydali, zjistili, že zátaras nese známky podplazení. Byl prostřižený a zase smontovaný, vyhnutý směrem do Československa. Šli tedy po stopách zpátky, načež nalezli místo, kde si agent utřel zkrvavené ruce a kde se stopy bot najednou otočily. Jak jsem o tom četl, přišlo mi to podezřelé.
Proč?
Už dříve jsem při dokumentaci jiných osudů narazil na to, že pohraničníci někdy někoho fiktivně zastřelili, aby ho mohli vydávat za mrtvého. Byla to součást zpravodajské hry. Tady jsem čekal něco podobného. Proboha, jaký 19letý kluk by chtěl 12 kilometrů pronásledovat agenta, být takto přehnaně iniciativní? Oni na to spíš kašlali… Jenže tihle dva pohraničníci to vzali důsledně. Nejdřív se snažili dovolat na rotu, tam to kvůli souběžně probíhající zábavě nikdo nebral. Stříleli světlicemi, pak ostrými do vzduchu. Načež se pustili do pronásledování. Lorenz se je snažil setřást tím, že zase našlápl otočenou stopu. Pak skočil do Hamerského potoka. Pohraničníky však neobelstil – jak běžel, byla voda z potoka rozstříkaná do sněhu na břehu, takže je nesetřásl.
Nakonec jej dostihli někde u sochy sv. Jana. Když jsem o tom v archiválii četl, úplně mě to vzalo. Jednak proto, že osobně mám na tento kraj krásné vzpomínky z dětství. Ale i proto, jak dlouho a vytrvale jej ti pohraničníci stopovali. Na podobný případ jsem do té doby nenarazil. Zaujalo mě to natolik, že jsem se brzy vrhnul na zmapování celého příběhu. Jednoduché to však nebylo. Vždyť ve zmíněném archivu nebylo ani Lorenzovo jméno.
Jak to?
Když ho zastřelili, měl u sebe doklady na krycí jméno Valtera. Zadal jsem si přes něj dotaz na Archiv bezpečnostních složek (ABS) a – nic. Až při dalším, širším pátrání jsem v archivech objevil rozkaz, ve kterém se psalo o agentu Valterovi, pravým jménem Lorenzovi, synu továrníka z Varnsdorfu. Nic dalšího mi nevyběhlo, takže jsem se vrhl na pátrání ve sčítacích operátech. Taky nic. Ani se soupisem živností jsem neuspěl. Tak jsem se vydal do Horní Světlé, zašel tam do hospody. Ptal jsem se hospodského, jestli neví něco o tom, že tam v roce 1955 zastřelili člověka. Sice nevěděl, podal mi ale knihu od regionálního historika Ladislava Pavýzy. A v ní jsem našel, že zastřeleným byl August Lorenz.
August?
V archivech tohle jméno nikde nebylo, to mi při tak velkém průšvihu přišlo divné. Chtěl jsem se zeptat samotného pana Pavýzy, jenže rok předtím spáchal sebevraždu. Dostal jsem se naštěstí k jeho kamarádovi, který měl u sebe všechny Pavýzovy papíry. Ten Pavýzova lejstra kvůli mně prohrabal. A co nezjistil: Pavýza si k Lorenzovu jménu při prvotním bádání připsal „agent“, a až když to pak s odstupem luštil, mylně to přepsal jako „August“.
Takže slepá ulička.
Ano. A já byl zase na začátku. U Pavýzy však stálo alespoň to, že informace získal z rozhovoru s bývalým velitelem Pohraniční stráže v Horní Světlé Kulhavým. Nezbývalo, než za Kulhavým zajet. Zase to bylo komplikované – Kulhavý se před časem odstěhoval, jeho bývalá sousedka mi nechtěla kontaktní údaje vydat. Musel jsem si před ní prakticky kleknout na kolena. Takže mu pak volám a po pětiminutovém monologu zjistím, že mluvím do hluchého sluchátka; už na začátku mi to položil. Naštěstí jsem již věděl, kde bydlí, tak jsem za ním zajel. A zabralo to. Vypadlo z něj: „Jo, ty myslíš tohleto? To byla prasárna, kterou udělal Teník.“ Načež vyprávěl, že zasahující vojáci Lorenze honili, postřelili, a jak zůstal ležet, tak jeden, Hudec, šel pro pomoc, zatímco druhý, Teník, s ním osaměl. Agent jej měl prosit, aby ho pustil, že má u sebe spoustu peněz, že mu je dá. Teník ale prý neunesl tíhu okamžiku a Lorenze prostě na zemi dorazil.
To už byl výrazný badatelský posun!
To už by byla vražda! Proto jsem dal podnět k prošetření. Jenže Hudec s Teníkem dávno nebyli naživu, takže to vyšetřovatelé shodili ze stolu. Já se přesto nedal. Z rozkazů jsem si začal dávat dohromady personální stav roty z roku 1955. Vedle toho jsem případ popsal i kamarádovi, který dělá u evidencí v ABS. Provedl hloubkovou rešerši, našel zprávu z roku 1955 o odhalení zpravodajské skupiny Teplice a okolí. Kápli jsme na to!
Až tehdy jsem přišel na Lorenzovu pravou totožnost, mohl jsem začít studovat archiválie. Zjistil jsem, že opravdu bydlel ve Varnsdorfu. Pocházel ze smíšené rodiny; matka Němka, otec Čech. Táta však nebyl žádný továrník, jen prokurista. Vlastnili menší bytový dům, proto mu asi přišili toho továrníka. Po Únoru 48 se rodině přestalo dařit. Mladý Lorenz, kterého později zastřelili pohraničníci, si vyhlédl Němku ze Zákup, Christinu Heldovou. Její rodina byla významná, vzešlo z ní několik zákupských starostů, vlastnili papírenskou fabriku. Heldová byla jako Němka po válce odsunuta, celá rodina se postupně přestěhovala do SRN. V Německu organizovali obchod s textilem, vedle toho se dali dohromady s Američany, kteří mladého a starého Lorenze posílali do Československa s různými úkoly.
Táta Lorenz to zkraje spojoval s pašováním nedostatkového zboží, hlavně ale kontroloval stavbu letišť, zapisoval si a zakresloval podrobnosti, počítal letadla apod. Jak byl bilingvní, mohl se bez obav pohybovat jak po Československu, tak po SRN i NDR; vůbec neměl přízvuk. On i jeho syn v Československu hledali spolupracovníky pro faktickou zpravodajskou činnost. Zatímco Moravec tou dobou činnost své skupiny ukončil a na začátku 50. let po zdejších spolupracovnících chtěl nanejvýš to, aby občas naplnili mrtvou schránku a jinak „spali“, Lorenzové po svých spojkách žádali aktivní pomoc.
Proč?
Snad proto, že právě vznikla Varšavská smlouva a Američané chtěli s přispěním Lorenzových zjistit, co se tady děje: jestli jsou tu Rusové, zda se zbrojí. Lorenzové to rozjeli ve velkém. Otec zapojil hned několik rodin, mimo jiné „Inku“ Albertinu Kosinovou z Teplic, neodsunutou Němku. To byla pro náš příběh důležitá postava. Po druhé světové válce si vzala za manžela Žida, který sloužil pod Ludvíkem Svobodou, měl za sebou i Tobruk. Moc dobře se jim nežilo. On od Čechů poslouchal, že je smradlavý Žid. Ona, že špinavá Němka. Dokonce ji jednou na ulici napadli a potratila. Snažili se proto co nejrychleji vystěhovat do zahraničí, což se jim nedařilo.
Lorenz jim slíbil: „Pomozte nám a my vás za rok dostaneme do SRN. Chceme, abyste pro nás pozorovali dění v kasárnách, počet aut či důstojníků, typ výložek, čísla lokomotiv, počet projetých vlaků. Prostě sedět, koukat, zapisovat. Obkreslit poznávací značku. Sepsat, co je a není v obchodech k sehnání. Kdo a kdy je odveden k základní vojenské službě. Udělejte to pro nás a za rok vám dáme krycí východoněmecké doklady, letenku ze Západního Berlína do SRN, zajistíme vám tam slušný život.“
Kosinová souhlasila. S Lorenzem se dohodli, že se každý druhý měsíc dvacátého sejdou v pražské kavárně Arco, naproti nádraží Střed. Byl s ní v pravidelném kontaktu, rozebíral její zprávy, připomínkoval, zadával další úkoly. Sešli se celkem šestkrát. Na průšvih se zadělalo ve chvíli, kdy po ní chtěl zdroje svých informací, přičemž ona to pochopila tak, že má ve zprávách udávat konkrétní jména.
Čímž asi StB usnadnila práci.
Bohužel. StB přitom původně začínala od nuly. Jakmile pohraničníci zastřelili Lorenze, měli jen mrtvého agenta, nic víc. Dlouho hledali jeho totožnost, neznal jej ani nikdo ze zadržených agentů. Měl u sebe v kapse dvě adresy. Jednu na ženu ve Varnsdorfu, které měl dát 100 korun. StB ji vyslýchala, nic z ní nedostala. Druhá adresa odkazovala do NDR. Estébáci poprosili o pomoc východoněmecké kolegy, žena na této adrese okamžitě sdělila Lorenzovo jméno. StB se od ní dozvěděla i to, že zbytek Lorenzovy rodiny žije v západoněmeckém Trevíru. A v tuhle chvíli estébákům pomohla náhoda.
Jaká náhoda?
Šluknovský a Frýdlantský výběžek spojuje železniční trať, která na několik desítek kilometrů opouští republiku a vede Německem. Vlak v 50. letech přísně střežili pohraničníci, jeden z nich si během jízdy všiml naplněné punčochy ležící vedle kolejí. Jakmile ji otevřeli, byla plná špionážních zpráv vztahujících se k objektům z Ústeckého kraje.
Kde se tam vzala? Šlo o jeden z alternativních způsobů spojení mezi Lorenzem a Kosinovou. Aby nemusel pořád jezdit do Prahy, měla v dohodnutém termínu sednout ve Varnsdorfu na vlak do Hrádku nad Nisou, který projíždí Německem. Na smluveném místě měla punčochu se zprávou vyhodit. Jednou to klaplo, podruhé punčocha zapadla do sněhu, Lorenz ji nenašel. Ležela tam od prosince 1953 až do pětapadesátého. Jakmile se dostala do rukou StB, estébáci si bohužel s její pomocí ledacos propojili, rozjeli masivní kontrašpionážní akci nazvanou Terat. Právě tehdy se nevyplatilo, že Kosinová ve svých zprávách uváděla jména. Záhy navíc přišli i na ni.
Jak?
Podle písma si vyhodnotili, že autorem zpráv je žena. Podle nepřímých indicií rozluštili, že musí být z Teplic. Rozpracovali postupně několik okruhů teplických žen, ve třetím uvízla i Kosinová. Podle domovní přihlášky ztotožnili její písmo. Pak už jen do jejího bytu namontovali odposlech, jeho zásluhou přišli i na další spolupracovníky. Nakonec sebrali všechny. Kosinovou vyslýchali způsobem, že po dvou měsících začala mít halucinace. Nebili ji. Stačilo, že ji nenechali vyspat.
Kde je pohřben mrtvý agent?
Byl pro ně Bedřich Lorenz velká ryba?
Byl prvním agentem, u kterého našli mikrotečku nepřátelské rozvědky. Jinak byli ale zklamaní. Čekali víc, chtěli někoho nachytat na propašovanou vysílačku. Místo toho měli v ruce pouze zprávy z vnějšího pozorování, zápisky ve stylu „není chleba“. Nic, co by mohlo být předmětem státního tajemství. Zadržení tak vyfasovali jen mnohaleté tresty, provaz ne. Kolem roku 1960 byli navíc amnestovaní. Kosinová s manželem dostali v roce 1967 povolení k vycestování, přece jen se dostali ven.
Jak to dopadlo se starým Lorenzem?
V českém pohraničí se vyprávělo, že přes „čáru“ chodí pátrat po svém synovi. Bylo to ale jinak. StB hrála s Lorenzem starším zpravodajskou hru. Písmem Kosinové jej zvala k trati za výběžky, že se tam o synovi něco zajímavého dozví. Poté se ho snažila vylákat do NDR na lipský veletrh, kde se s ním měl setkat přítel, který mu vše vysvětlí. V obou případech bylo připraveno východoněmecké zatýkací komando, Lorenz starší ale na nic z toho nenaletěl. Smrt Lorenze mladšího na hranicích oznámilo Rudé právo v květnu 1956. Otce jeho skon úplně změnil, téměř nemluvil, nesmál se. Roku 1962 odjel beze slova z Trevíru do Mnichova, kde jej v hotelu nalezli mrtvého. Prý snad mrtvice. Rodina si dodnes myslí, že jej do Mnichova někdo vylákal… Jisté je, že pro ni byla smrt Lorenze mladšího velkou tragédií. Údajně to měla být jeho poslední akce, s manželkou čekali druhé dítě. Celou rodinu pak hodně trápila jak samotná ztráta, tak nejistota, kde skončilo jeho tělo.
A – kde?
Patřilo to k věcem, po kterých jsem ještě dál pátral. Když jsem zpovídal bývalé pohraničníky, nikdo si sice nevzpomněl na přesné místo činu, v mnoha zajímavých detailech se však jejich vzpomínky shodovaly. A že jsem sehnal důležité svědky! Například chlapa, který u mrtvého Lorenze do rána držel stráž. Nebo lékaře, který jeho tělo ohledával. Pohraničníci vzpomínali, jak mrtvého agenta nejdřív přemístili na rotu, pak ho dali na T-34 – tak ří<a href="https://kalirecords.sk/koncerty/“ title=“kali“>kali koňskému povozu. Vzpomněli si, že jim cestou z povozu někde spadl, museli se pro ztracené tělo vracet. Následně jej prý odvezli na nějaký hřbitov, kde ho šoupli do staré hrobky po Němcích.
Zmíněný doktor mi vyprávěl podobně: Lorenze mu prý vydali, aby udělal pitvu. Odvezl tedy tělo do Liberce na prosekturu, tam ho ale vyhodili, že to není jejich kompetence. Jak měl Lorenze naloženého v sanitce, nevěděl, co s ním. A tak ho údajně zakopali někde na opuštěném německém hřbitově.
Motiv pohřbení v cizím německém hrobu se tedy u různých lidí opakoval.
Ano. Zjistil jsem však jen to, že k tomu muselo dojít buď na hřbitově v Trávníku, nebo v další vsi jménem Naděje. Napsal jsem místnímu vlastivědnému spolku, dostal jsem se k pamětnici, která o tom měla vědět. Když jsem za ní přijel, po prvotním zdráhání povídala: „To ale nebylo v pětapadesátém, došlo k tomu v roce 1947. Můj tatínek byl součástí osadních milicí, s chlapy chodili na hlídky, protože se sem Němci vraceli přes hranice pro majetky, co tu nechali. A tatínek jedno ráno přišel, mamince říká, že před nimi utíkal chlap, tak ho zastřelili. A že to byl asi Němec, tak ho hodili do hrobky.“
Jiný pamětník, jistý Nešvara, ovšem vzápětí přišel s odlišnou verzí: „Jo, to vím. To bylo v čtyřiapadesátém a šestapadesátém. Ve čtyřiapadesátém přišel nějakej chlap do hospody, dal si pivo. A při placení z něj vypadla spousta peněz. Chlapi se domluvili, že si na něj počkají, až půjde na záchod, peníze mu seberou. Jenže on tam na ně vytáhl bouchačku, tak se stáhli. Nakonec ho venku přece jenom zastřelili, někde pohřbili. A ten šestapadesátej? Byl jsem u toho, když esenbáci někoho zašitého v plátně hodili do nepoužívaného německého hrobu.“
Takže vidíte – já hledal, do jakého hrobu byl potají uložen Lorenz. A jen tak mimochodem jsem se dozvěděl o dalších třech případech zastřelených s podobně hrozným koncem… Jestli se v českém pohraničí tohle po válce dělo běžně, tak jakýpak odkaz nám tady asi po předcích mohl zůstat?
Dceru mrtvého agenta osud otce šokoval
Dozvěděl se podrobnosti o Lorenzově konci někdo z jeho rodiny?
Najít jeho dceru bylo velmi těžké. Zkoušel jsem to všelijak, dostal jsem se nakonec do Zákup, odkud pocházela Lorenzova manželka. Tam mě navedli k pánovi, který z fabriky po Heldech udělal muzeum. Řekl mi, že je s rodinou Heldů v kontaktu. Napsal jim až do Austrálie. A přes ně jsem sehnal kontakt na Bedřichovu dceru, která žije v západním Bavorsku. Napsal jsem jí. Jakmile mi na mail odpověděla, normálně jsem se rozbrečel. Všechno jsem jí poslal. Včetně informace, že jakmile ho vezli mrtvého na povozu, tak jim jeho tělo někde vypadlo. Odepsala, že ji to naprosto šokovalo.
Tím pro vás práce na Lorenzově případě skončila?
Ještě ne. Dá-li Bůh, chtěl bych na jaře v přibližných místech, kde Lorenz zahynul, odhalit jeho pomník. Měl by stát symbolicky u Hamerského potoka, bude mít podobu rozevlátého, rozstříleného kabátu. Jak totiž před pohraničníky utíkal, svůj kabát spolu s aktovkou a pistolí odhodil.
Ve svých představách se k těm chvílím často vracím. I k lidem, se kterými jsem se kvůli tomu setkal. Jedni byli po těch letech rozumní, druzí na dávnou událost zapomněli. Další měli na sobě vojenskou košili, ostrého vlčáka u nohy, vyznačovali se nekompromisním armádním vystupováním. Bylo na nich vidět, že nejlepší část svého života strávili na vojně, na hranicích. A že se hrozně diví, proč se o to teď někdo po letech zajímá. Co na tom bylo špatně… Jeden z pamětníků mi ukázal fotografii s chlapem, který měl Lorenze dorazit. Byl to divný pohled. Pyšně na ní vystavuje své hodinky. Ty, které dostal za zneškodnění agenta…
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Kundera, Vášáryová či statečná učitelka. Kdo by mohl dostat od Pavla státní vyznamenání?
