KOMENTÁŘ: Pravda je nebezpečná, hezká lež nevadí. Co všechno odhalila kauza Jasona Ardaye?

A když se našel někdo, kdo chtěl hezké pohádky kazit pravdou, vyřešil Arday vše obviněním z rasismu, takže lež, která prý mívá krátké nohy, mohla běhat vesele dál.

Pak přišel nevyhnutelný zlom a nedlouho poté, co se skandál nejmladšího černošského profesora provalil, byl Arday nalezen ve svém domě v Battersea bez známek života. A ačkoli policie zatím oficiálně nepotvrdila verzi sebevraždy, řada lidí má už nyní jasno, že za odchodem Ardaye stojí mediální štvanice.

Proto se v Británii začala šířit petice, která se ostře staví proti „toxické, neregulované mediální kultuře“ a volá po legislativních změnách, jež by omezily počet článků, které lze během určitého časového období napsat o konkrétní osobě. Paradoxem této petice není jen fakt, že vůbec vznikla, ale rovněž to, že ji podpořila organizace Amnesty International, která by naopak měla svobodu slova hájit.

V tomto kontextu je také pozoruhodný onen vytříbený jemnocit iniciátorů petice, kteří se ozývají až nyní, kdy šlo o profesora tmavé pleti. Když ale „shitstormu“ ze strany médií a studentů čelili jiní profesoři – například kvůli svým konzervativním postojům – bylo to woke aktivistům úplně fuk, nebo takový hon dokonce podporovali.

ČTĚTE TAKÉ KOMENTÁŘ Veroniky Vrecionové: Půdu je třeba chránit. Ne však před jejími vlastníky.

Že nepřízeň médií není žádný med, o tom netřeba sáhodlouze debatovat. Své o tom už od vstupu do politiky ví třeba Filip Turek, dříve si to zažili Miroslav Kalousek či Markéta Pekarová a nedávno třeba i Pavel Blažek. A že si média a sociální sítě klidně vezmou na mušku i nepolitika, o tom by zase mohla hodiny vyprávět poradkyně Andreje Babiše Natálie Vachatová nebo učitelka Karolína Smolařová. Ano, to, čemu se právem říká mediální „shitstorm“, dokáže jednomu obrátit život naruby – a to i tam, kde dotyčný nestavěl Potěmkinovy vesnice o své akademické kariéře a nevodil veřejnost za nos.

Ale omezovat kvůli tomu svobodu médií a zakazovat jim psát o tom, co veřejnost zajímá? To je opravdu hodně velký úlet, který jen ukazuje, jak primitivní představy o životě určitá část společnosti má.

Na druhou stranu je takový návrh vlastně přiléhavou symbolickou tečkou za jednou hodně obskurní kauzou, která v sobě nicméně zahrnuje všechny nemoci současného Západu: více než skutečné schopnosti je plusovým znaménkem barva pleti (nebo „sexuální identita“) a mistrný „storytelling“, o kterém se nesmí pochybovat, protože jinak jste samozřejmě rasista, homofob či něco podobného. A zatímco konzervativní profesory – za všechny jmenujme třeba filosofku Kathleen Stockovou nebo Nigela Biggara – klidně necháte vláčet bahnem, lháře byste chtěli chránit zákonem. A namísto prozření a uvědomění si, kde se stala chyba, vidíte hlavního viníka ve svobodě projevu, kterou je nezbytné zase trochu osekat, protože restrikce je přece nejlepší řešení každého problému.

Dost možná, že právě tohle je ta největší zásluha zesnulého plagiátora Jasona Ardaye. Ukázal, i když nechtěně, jak pomýlený a absurdní je dnes přístup některých autorit a intelektuálních elit…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hospodaření státu jde do kopru, rozohnil se ve studiu Havel. Rajchl navrhl novou daň