KOMENTÁŘ: Válka Macinky a Pavla? Přímá volba rozeštvává národ. Hraje se o směřování země

Vztahy na politické scéně mají daleko k idylce – ať už jde o ty mezi opozicemi a vládami, prezidenty a vládami nebo i o vztahy uvnitř samotných stran. Nikdy ovšem nepanovala na české politické scéně taková míra osobní nenávisti jako dnes.

ČTĚTE TAKÉ: Piráti ve Sněmovně nasadili Pavlův kostým. Pubertální fracek si dupe nožičkou, kritizoval Hřib

Nezbytná elementární míra vzájemné úcty se z politiky vytratila, o gentlemanství ani nemluvě. Už v dobách, kdy se o zavedení přímé volby prezidenta diskutovalo, se objevoval argument, že sebrat výběr hlavy státu parlamentu, sice může vypadat pro politické strany pohodlně, ale z dlouhodobého hlediska zadělá na obrovské problémy.

Byla to pravda. Hned první přímá volba rozeštvala národ a vyhnala voliče s krumpáči a lopatkami hloubit zákopy, z nichž na sebe bez lítosti pálili přívrženci kandidáta A s kandidátem B. Uměle vytvořený konflikt mezi dvěma tábory byl pouze jednou rovinou problému. Druhou, daleko závažnější bylo, co tato změna udělá s českou politikou, parlamentním systémem a vůbec s rolí prezidenta.

Pavel míří na své voliče

Mezi přímo a nepřímo volenou hlavou státu je totiž jeden zásadní rozdíl. Ten druhý nepotřebuje dělat politickou kampaň, ten první ano. Druhý chápe, že s politiky musí vycházet, protože pokud by s nimi nevycházel, nemusel by už být podruhé zvolen. Naopak první prezident parlament ani vládu k ničemu nepotřebuje, protože jeho mandát vznikl v přímých volbách. Namísto, aby s ostatními články systému spolupracoval, může si dovolit házet jim klacky pod nohy, protože má jistotu, že mu to přinese politické body.

Ano, každý prezident se čas od času choval jako solitér. Ale vždy v minulosti mělo tohle solitérství své meze – zpravidla meze dané Ústavou. Až teď se všechno zásadně změnilo.

Tím se vlastně pomalu dostáváme k jádru dnešní situace, která je sice třaskavá jako nikdy před tím, ale přitom vcelku přehledná: Petr Pavel byl zvolen rekordním počtem hlasů, nicméně od svého zvolení se u části veřejnosti žádné velké podpoře netěší. Především proto, že se dobrovolně rozhodl stát provládním prezidentem, spojeným s Fialovou vládou, jíž šel po celou dobu ve všech zásadních otázkách na ruku.

S nástupem nové vlády se hradní ansámbl očividně rozhodl pro změnu strategie, kdy odbojnost (kterou prezident za Fialy neprojevoval), začne v nečekané míře směřovat proti Babišovi. Má to logiku, jelikož nový kabinet je pro Pavlovy voliče totéž, co rudý hadr pro býka. Načasování kroků není náhodné – do prezidentských voleb zbývají dva roky a nejmenování Filipa Turka ministrem představuje symbolický výstřel ze startovní pistole.

Co na tom, že tím prezident porušil dlouholeté ústavní zvyklosti? Jako tmel na voliče to funguje skvěle. A co teprve zmobilizovat elektorát tím, že ze sebe veřejně uděláte oběť a obviníte ministra zahraničí ze snahy vás vydírat? To je teprve „gamechanger“ volební kampaně, zvrat jako v kvalitním politickém thrilleru.

Další překročení Rubikonu

Tím spíš, že ve vzniklé mediální vřavě se málokdo bude obtěžovat čtením ministrových smsek a tudíž nikdo nezjistí, že jejich obsah je sice pitomě arogantní, ale k vydírání má na hony daleko. Můžeme si o ministrově stylu myslet cokoli, můžeme si myslet cokoli i o tom, že odkrýt karty před nepřítelem je zbytečná školácká chyba. Ale faktem je, že to, o čem Macinka ve zprávách píše, obsahově nijak nevybočuje a jde o klasický politický obchod něco za něco.

Obchod, jakých se v politice děje bezpočet – jen se to veřejnost nikdy tak napřímo nedozví. Proto, že mezi politiky nebývá úplně zvykem, aby někdo fňukal nad tím, že mu byla poslána škaredá textovka, nemluvě o tom, že samotné zveřejnění zpráv je jen dalším překročením Rubikonu.

Stejně, jako samotnou přímou volbu, nám bude i ty následující prezidentské volby čert dlužen. Míra konfrontace, kterou Hrad hned od začátku nastavil, dává tušit, že se příští dva roky máme opravdu nač těšit.

Tady se totiž nehraje o nějakého Turka. Nehraje se o žádného Macinku. Vlastně se nehraje ani o Babiše a jeho vládu, jakkoli je snaha o její potopení zřejmá. Hraje se o směřování země. O to, jestli Česká republika bude nadále parlamentní demokracií, či zda se stane jakýmsi hybridním prezidentským systémem, v němž si hlava státu bude ukrajovat pravomoci, jež jí sice nepříslušejí, ale prezident si může myslet, že s miliony voličských hlasů v zádech na ně má morální právo.

Hraje se o to, jestli Ústava platí za všech okolností nebo jen tehdy, když se to zrovna hodí. Tam, kde se porušuje Ústava, kde se zveřejňují soukromé zprávy mezi vrcholnými činiteli, tam je možné všechno. A za tohle „všechno“ může jedno jediné hloupé rozhodnutí z roku 2011.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Babiš a spol. ukázali Pavlovi prostředníček, myslí si Hladík. Šťastný: Prezident nemá kňučet