Východní Německo chtělo stavět zeď už v roce 1953, Sovětský svaz to ale tehdy odmítl. V letech 1949 až 1961 přitom na Západ uprchly víc než dva miliony východních Němců, většinou odborníků a technických profesionálů. Když v létě 1961 odliv lidí z Východu na Západ hlavně přes Západní Berlín dosáhl 1 000 za den, sovětský […]
Menej ako 1 min.
min.
Východní Německo chtělo stavět zeď už v roce 1953, Sovětský svaz to ale tehdy odmítl. V letech 1949 až 1961 přitom na Západ uprchly víc než dva miliony východních Němců, většinou odborníků a technických profesionálů. Když v létě 1961 odliv lidí z Východu na Západ hlavně přes Západní Berlín dosáhl 1 000 za den, sovětský vůdce Nikita Chruščov se stavbou zdi souhlasil.
ČTĚTE TAKÉ: Tajemství Benešových dekretů: Podepisovaly je desítky lidí, o odsunu Němců v nich není ani slovo
K provedení plánu si vedení Německé demokratické republiky (NDR) v čele s Walterem Ulbrichtem zvolilo dobu letních prázdnin, přitom ještě dva měsíce předtím obyvatelům tvrdilo, že se nic dít nebude. „Nikdo nemá v úmyslu stavět nějakou zeď,“ ujišťoval Ulbricht.
Jedna srpnová noc
Aby splnila svůj účel, kterým bylo zabránit útěkům východních Němců na Západ, musela berlínská zeď vzniknout doslova naráz. V noci z 12. na 13. srpna 1961 proto několik tisíc příslušníků východoněmecké policie, vojska a německé obdoby Lidových milicí (Kampfgruppen der Arbeiterklasse, KdA) začalo rozdělovat spící město pomocí ostnatého drátu a kamenných náspů v délce 41 km.
Během několika hodin zůstalo z původních 80 hraničních přechodů jen 12 a cestující linek metra vedoucích přes stanici Friedrichstraße museli vystoupit. Později tudy vlaky ze Západního Berlína jen projížděly. Zeď nakonec přerušila 12 linek S-Bahnu (nadzemní metro) a U-Bahnu (podzemní metro) a 193 ulic.
Ochranné pásmo později obklopilo Západní Berlín ze všech stran v celkové délce 155 km. Další opevnění vyrostlo na vnitroněmecké hranici mezi Německou demokratickou republikou a Spolkovou republikou Německo. Jeho celková délka byla 1 400 kilometrů a na rozdíl od Berlína na něm byly použity i automatické střepinové miny typu SM-70, které po zachycení o drát vystřelily nálože.
Smrticí pásmo
Berlínskou zeď tvořila promyšlená soustava překážek a opatření, jejichž smyslem bylo odradit občany NDR od jakékoliv snahy ji překonat. Od ostnatého drátu a čáry namalované na zemi bílou barvou z prvních hodin její existence se zeď během následujících let změnila v dokonalé pásmo smrti. Představu o tom, jak monstrózní stavbu zeď představovala, si můžete udělat na základě této animace:
Z pohledu obyvatel Západního Berlína zeď tvořily 3,2–4,2 m vysoké betonové prefabrikáty ve tvaru písmene „L“ s 1,6 metru dlouhými patkami zabraňujícími vyvrácení stěny. Na horní okraj zdi byla nasazena kanalizační trubka o průměru 30 cm, která znemožňovala pevnější úchop.
Směrem do východního Berlína pak zeď lemoval příkop proti autům, široký pruh písku uhrabaného tak, aby v něm byly vidět stopy, pás světlic, které reagovaly na dotek, signální plot napuštěný elektřinou a řada protitankových ježků. Východní Berlíňané nic z toho neviděli, výhled na pásmo smrti jim zakrývala další, často tenčí a méně masivní betonová zeď.
V pásmu mezi oběma zdmi vyrostlo postupně kolem 300 vysokých hlídkových věží osazených pohraničníky s rozkazem střílet na kohokoliv, kdo se pokusí projít. Některé úseky hlídali i služební psi; pro rychlejší přesuny upravenými trabanty si pohraničníci uvnitř pásma zřídili asfaltované cesty.
Při překonávání berlínské zdi vyhaslo 140 životů
Postavením zdi ale pokusy obyvatel Východního Berlína uprchnout na Západ neustaly. Někteří se snažili zeď jednoduše přelézt, další kopali tunely, prchali na rogalech nebo v zavazadlových prostorech aut. Během 28 let, dvou měsíců a 27 dnů její existence se podařilo Berlínskou zeď překonat nejméně 5 000 lidem.
Ne všichni ale měli takové štěstí. Podle Památníku Berlínské zdi zaplatilo za pokus překonat zlověstnou bariéru životem nejméně 140 lidí. První obětí se stala už 22. srpna 1961 Ida Siekmannová, která se den před svými 59. narozeninami smrtelně zranila, když vyskočila z okna domu na Bernauer Strasse 48, jehož zeď tvořila hranici východního a západního Berlína.
Posledním, kdo touhu po svobodě zaplatil v Berlíně životem, byl 33letý Winfried Freudenberg. Jeho podomácku vyrobený balon plněný zemním plynem vystoupal 8. března 1989 do výšky 2 000 metrů, odkud se nešťastník po několika hodinách letu zřítil na zahradu vily na západoberlínském předměstí Zehlendorf. O devět měsíců později, 9. listopadu 1989, Berlínská zeď padla.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Dusno v Ceutě. Tohle je naše půda, tvrdil migrant a před kamerou Primy se hádal s místní ženou
