Někdy se o člověku hodně dozvíte podle toho, jak vypadá jeho hrob. Schválně si najděte místo posledního odpočinku bývalého francouzského premiéra Édouarda Daladiera. Hledání to pro vás může být dlouhé, nesnadné.S překvapivým koncem.Rov muže, který ve 30. letech patřil k nejmocnějším státníkům Evropy, působí na pařížském hřbitově Pére-Lachaise hodně nenápadně; je malý, zašlý, zarostlý, skromně zastrčený za […]
Menej ako 1 min.
min.
⏱️ Čas čítania: 6 min (1,079 slov)
Někdy se o člověku hodně dozvíte podle toho, jak vypadá jeho hrob. Schválně si najděte místo posledního odpočinku bývalého francouzského premiéra Édouarda Daladiera. Hledání to pro vás může být dlouhé, nesnadné.
S překvapivým koncem.
Rov muže, který ve 30. letech patřil k nejmocnějším státníkům Evropy, působí na pařížském hřbitově Pére-Lachaise hodně nenápadně; je malý, zašlý, zarostlý, skromně zastrčený za mnohem okázalejšími hrobkami, nápis s příjmením má takřka k nepřečtení.
Zde tedy leží politik, který 30. září 1938 přidal za Francii svůj podpis pod Mnichovskou dohodu, potupně nařizující Československu přenechat část svého území Adolfu Hitlerovi. Zde leží socialista a učitel dějepisu, kterému se nad Vltavou spílalo do arcizrádců, nad Seinou naopak aplaudovalo pro geniální zachování míru.
Daladierova tragédie ani zdaleka nespočívá jen v tom, na jak neslavném místě spočinul po smrti. O svém fatálním selhání tváří v tvář zlu se dost bolavě přesvědčil už za svého života. Mimo jiné v Buchenwaldu, kam ho nacisté poslali nedlouho poté, co si potřásal rukou s Führerem.
Daladier: Buď jsem byl komplic, nebo blbec
Je vlastně příznačné, že i v galerii mnichovských zrádců se na něj tak trochu zapomíná. Mnohem častěji se mluví o britském ministerském předsedovi Nevillu Chamberlainovi. Možná to ale v sobě má jakousi logiku – když Chamberlaina po Mnichově vítaly davy rozjařených krajanů, nabubřele mluvil o míru pro naši dobu, jistě si myslel, jak toho ubožáka Hitlera převezl.
Daladier na osudové okamžiky nahlížel jinak.
Chamberlaina už dříve varoval, že i Napoleonovy uchvatitelské ambice jsou ve srovnání s těmi, které vidí u Hitlera, naprosto zanedbatelné. O lidech, kteří mu na podzim 1938 po návratu z Mnichova plácali po ramenou, si Daladier už na letišti myslel své. Diplomatu Alexisi Légerovi údajně řekl: „Jsou to volové. Kdyby jen věděli…“
Stejně příkře ostatně soudil i sám sebe, alespoň v pozoruhodném Ophülsově televizním dokumentu Mnichov aneb Mír pro naši dobu z roku 1967: „Buď jsem byl komplic, nebo blbec.“
Pakt s Hitlerem podepsal do značné míry kvůli britskému nátlaku, zrady na spojenci si byl vědom. Styděl se za ni. Německo na nacistických steroidech však pokládal za příliš silného soupeře. Takže se podrobil.
Mít ho za uťáplého zbabělce by byl přitom hrozný omyl. V první světové válce bojoval u Verdunu, byl vyznamenán za statečnost. Na obálce časopisu Time se svého času nechal zvěčnit jako chlapák, hrana, odhodlaný „anti-Mussolini“. Říkalo se, že Francouzům dodává stejný pocit jistoty jako Maginotova linie. Měl obličej venkovského boxera, který často křivil v záchvatech vzteku. Po své abdikaci z roku 1940 se za nacistické okupace toužil připojit k odboji, Němcům chtěl kurážně vzdorovat. V Maroku byl však zatčen, kolaboranty obviněn ze zrady a vězněn nejdříve v pyrenejské pevnosti Portalet, následně v koncentračním táboře Buchenwald, nakonec v rakouském zámku Itter.
Běsnění válečné hydry přežil.
A to bezpochyby i díky tomu, že třeba zrovna v Buchenwaldu jej drželi v sekci pro prominenty. Ve srovnání s ostatními vězni měl v areálu sokolnice skutečně fešácké podmínky: podle vlastního vyprávění mohl v doprovodu strážných chodit na procházky, s vedoucím tábora si povídal o vojácích a dělnících, jeho jedinou starostí bylo, že na rádiu mohl chytit jen dvě stanice.
Ne, to věru nebyl ten samý lágr, v němž si na dohled od Daladierovy ubikace velitelova manželka Ilse Kochová svítila lampičkou ze stažené lidské kůže. V němž zemřelo přes 56 tisíc lidí.
Troufl si na de Gaulla, nevěřil Němcům
Syn pekaře z úpatí slavné hory Mont Ventoux si některé své viny připouštěl, jiné vytěsňoval. Velké politické ambice měl každopádně i po skončení války. Stal se poslancem francouzského parlamentu, starostou Avignonu. V 50. letech byl hlasitým odpůrcem myšlenky znovuvyzbrojení Německa. A – co je pro něj příznačné – troufnul si kritizovat i zdánlivě nedotknutelného Charlese de Gaulla.
Jenže nové časy už dávno přály úplně jiným hrdinům, takže se Daladier, kdysi nezdolně zvaný Býk z Vaucluse, postupně z veřejného života přece jen stáhl. Když o něm Marcel Ophüls v roce 1967 natáčel výše zmíněný dokument, stařičký expolitik prý žil ve skromném bytečku v domě své bývalé milenky, daleko od hybatelů dění, daleko od všeho.
„Trochu páchnul po česneku, byl to ale velmi milý chlapík,“ vyprávěl Ophüls před osmi roky na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Daladier zemřel 10. října 1970, v šestaosmdesáti. Jeho funus se tentokrát obešel bez davů, obdivu a přehnaných fanfár. Upřímně – mnozí ho měli už dávno za mrtvého. Georges-Marc Benamou o něm sice za nějaký čas napsal úspěšnou knihu, Miloš Forman ji chtěl zfilmovat. Jinak si ale Francouzi někdejšího „anti-Mussoliniho“ od jeho skonu už příliš nepřipomínali.
A nepřipomínají.
U hrobu na Pére-Lachaise, zakletém do zarostlých zelených šlahounů, je to na první pohled zřejmé. Tady v koutě u zastrčené zdi spí svůj věčný spánek nejen jeden neúspěšný politik. I jejich špatné svědomí.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Do takové vlády bych s Babišem nešel. Motoristy čeká neřešitelný úkol, varuje Klaus
