Jeho jednotka se vzepřela okupantům v srpnu 68. Za trest udělali komunisté z hrdiny topiče

Je půl druhé ráno 21. srpna 1968, když v lešanských kasárnách zazvoní telefon. Zvedá ho náčelník štábu, podplukovník Alois Konicar. Pokyn z nadřízeného velitelství zní jako z jiné reality: do země vstupují spřátelená vojska, vláda o tom ví, a jednotka jim má poskytnout veškerou pomoc.

Když se má rozkaz dostat k veliteli brigády, přichází odpověď, která tehdy mluvila za velkou část národa: „Tady se zrádcům pomáhat nebude.“

Odpor místo kapitulace

Druhý den dopoledne svolává Olšan poradu velitelů. Nikdo z přítomných nemá chuť dělat okupační armádě hostitele. Padá rozkaz, který mohl během chvíle vyvolat skutečnou bitvu: protitanková děla vyjíždějí z kasáren a zaujímají kruhovou obranu.

Tři baterie míří do palebných postavení, do kanonů putují ostré granáty a nejméně jedna z nich zůstává trvale zapřažená za nákladními vozy, připravená okamžitě vyrazit do akce.

Zpráva o vzdorných Češích s nabitými děly se rychle donese jak nadřízeným, tak samotným sovětským jednotkám. Do Lešan je narychlo vyslán plukovník Ladislav Janouch s úkolem uklidnit situaci dřív, než někdo vystřelí. Když ale zavolá sovětskému veliteli tankového pluku s tím, že československou techniku nechá stáhnout zpátky do garáží, dostane nečekanou odpověď – ruský důstojník žádá, aby se s ničím nehýbalo, protože manipulace s nabitými děly by mohla situaci jedině zhoršit.

ČTĚTE TAKÉ: Běž domů, Ivane! Lidé v Praze vystavili Rusku účtenku za imperialismus

Janouch tak Olšanovi vydává paradoxní, ale jasný pokyn: zůstat na pozicích, nestartovat motory, kanony neodvěšovat. Napětí se nakonec podaří zvládnout až po osobním jednání Janoucha s Olšanem i sovětským velitelem.

Že se právě lešanská posádka postavila okupantům na odpor, nebyla náhoda. Velel jí muž, který jako mladík prošel peklem bitvy u Sokolova i krvavými boji na Dukle po boku generála Ludvíka Svobody. Tváří v tvář sovětským tankům se v něm probudil frontový voják – a ten zbraně bez boje složit nedokázal.

Trest za odvahu

Nastupující normalizační vedení Olšanovi jeho vzdor nezapomnělo. Krátce po srpnových událostech ho přeložili na podřadnou funkci a v roce 1974 z armády definitivně propustili z politických důvodů. Hrdina východní fronty se pak musel živit manuálně – jako topič.

Zadostiučinění přišlo až po roce 1989. V roce 1990 byl Olšan plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě, o sedm let později mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za hrdinství. Zemřel v roce 2005 jako jeden z mála, kteří si v temných srpnových dnech dokázali zachovat vzpřímenou páteř – tak o jeho příběhu píše ve svém vzpomínkovém příspěvku i facebookový profil Pozemních sil AČR.

Vojenskou mapu z Olšanovy pozůstalosti, kterou si přinesl ještě z bojů o slovenskou Žilinu v roce 1945, dnes uchovává Vojenský historický ústav Praha – ten také potvrzuje, že po srpnu 68 velel 33. protitankové brigádě v Lešanech a za odmítnutí vpustit sovětské důstojníky do kasáren zaplatil kariérou.

Lešany nebyly jediné

Odpor proti okupaci v Lešanech nebyl ojedinělý. Podobně vzdorovaly i některé posádky na jiných místech republiky – nejznámější je případ elitního výsadkářského 7. pluku zvláštního určení v Holešově, který se dokonce chystal na osvobození uneseného Alexandra Dubčeka.

Na řadě letišť zase velitelé nechali zablokovat přistávací plochy stavební technikou a nákladními auty, aby na nich sovětská letadla nemohla přistát, jak připomíná Český rozhlas.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Mé házení jogurtů? Jsem zločinec, zlehčuje video Turek. Jako přerostlé dítě, míní Palička